I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Březen 2014

Clayen Clain II

30. března 2014 v 18:27 Clayen Clain

Zabodla vidličku do kousku rajčete a vyndala jej z misky plného oku lahodícímu salátu. Nasála vůni směsi, zvolna vydechla a usmála se na služebnou.
"Vypadá a voní to báječně, Mary." pochválila ji tak upřímně, až se služka začervenala a rychle odběhla. Elisabeth si vložila rudou pochoutku do úst, úsměv ve tváři jí s odchodem služebné pohasl. V uších jí stále brněla slova jejího otce: "Brzy ti někoho představím". byl to už skoro měsíc a nepříjemný pocit ji stále neodbytněji hlodal v mysli. Kdokoliv jiný, pojala by to lhostejně. Ale tohle byl její otec. Znechuceně si odfrkla a přemítala se stále živějšími představami, koho tak důležitého by měla poznat. Bože, ať po ní nechce, aby se stala družkou Draenů, nebo poskytla lože nějakému pečlivě vybranému démonu pro tvoření potomků, nebo... Zachvěla se. By mohla být donucena ke smlouve. S člověkem. Ne, to nikdy. Jen pomyšlení, jak ji využívá člověk a ona jej obskakuje a její urozená krev dře kolena o zem, v ní vařilo krev. Prostě nikdy. Ani první dvě možnosti se jí tolik nepříčily jako smlouva. Rázně vyskočila na nohy, táhlým ladným pohybem si vlasy přehodila na záda, až se ve světlech svící na stole, třpytivě zaleskly. Dveře od komory služebnic se otevřely.
"Má paní..."spustila, ale jediný pohled ji umlčel.
"Už nebudu jíst." řekla Elizabeth jen a než prošla vstupními dveřmi, okrajově zahlédla nebo spíše ucítila ženino zklamání a lítost. Nicméně se nezastavila. Je to jen míšenka. Zestárne a zapomene na náladové výkyvy své paní. A pak ji příde nahradit nová.

Byly chvíle, kdy její chodidla, zdvyžené vysokým podpatkem litovaly, že je pracovna a zároveň ložnice jejího otce nejdál od všech důležitých míst v domě. Nechápala jeho myšlení, nechtěla a vlastně byla i ráda, že to takhle je. Aspoň ho nemusela příliš potkávat. I když poslední měsíc zaznamenala změnu. Po té, co se tu mihlo to lidské cosi, je neustále zavřený ve své místnosti a s někým často hovoří. Věděla, že by jí ucítil, a tak se nikdy blíže neodvážila. I nyní klapot jejích lodiček ztichl příliš brzy. I kdyby neucítil vůni své vlastní krve, určitě by slyšet klapot bot o dlaždice. Zůstávala stát na místě a jen bázlivě hleděla do dlouhé chodby. K jejím uším doléhaly dva hlasy. Bylo to stejné jako před týdnem. Hlasy byly klidné, ale stejně, jako by se nad něčím dohadovaly. Byla přesvědčená, že předmětem hovoru byla ona. Od malička o ni otec projevoval až chorobný zájem a jeho výchova byla krutá a bylo tomu tak dodnes. Zaposlouchala se. Z druhého hlasu cítila náznak odporu, jenž ale pomalu ustupoval a z druhé strany ohromný otcův nátlak.Věděla, že ať už se přou o čemkoliv, otec nepochybně zvítězí. Sundala si boty a pokračovala dál. Ještě, dokud ji otec nezavětří. Její bosá chodidla se dotýkala ledových dlaždic. Chlad, který jí prostupoval tělem vůbec nevnímala. Jediné, co teď slyšela byly její tiché krůčky a divoce bijící srdce. To, protože hovor v místnosti ustal. Věděli o ní a teď už jen mohla pokračovat dál. Stanula před dveřmi, ale neodvažovala se ničeho. Zaklepání a už vůbec ne dotknutí se chladné kliky. Z místnosti se ozval dveřmi tlumený hlas, přesto jasně rozeznávala jeho zvučnou hlubokost, která patřila jejímu otci, teď v sobě nesla nádech podráždění.
"Jsi drzá, mé dítě." mlčela. Ano, to byla. Teď dostane trest za nekázeň. A nebo třeba ne. Možná má otec dobrou náladu. Ale pochybuje o tom, nehádal se před chvílí? Ale hezky ji oslovil...
"Pojď dovnitř." neprodleně poslechla. Už když ho vyrušila, mařila jeho čas. Nehodlala teď ztrácet ani minutu. Vešla do místnosti a po tichém zavření dveří, v úctě sklopila hlavu.
"Omlouvám se, otče." hlas jí zněl jistěji, než předpokládala, že bude znít. Když nastálé ticho trvalo moc dlouho, dovolila si zvednout oči. Tvrdý pohled v otcově tváři nebyl žádnou novinkou. Jen kývl k sedadlu naproti jemu. Teprve až si sedla, měla možnost konečně si prohlédnout osobu, se kterou tu již pár nocí vedl ony dlouhé rozhovory a vždycky pak chodil na večeři s všechny zarážející dobrou náladou. Chladný černý pohled se jí zařízl do těla jako ocelová břitva. I když kolem něj vířil pach člověka, neklidně poposedla a snažila se uklidnit. Už dlouho v ní žádný smrtelník nevyvolal takový podivný pocit, nedovedla ho popsat. Muž byl poměrně vysoký a ramena měl široká. Na těle měl pouhý černý nátělník, který vystavoval na obdiv svalnaté ruce, tak i vypracované břicho. Jeho pokožka měla ten správný odstín opálení. Černé vlasy měl pocuchané, sahajíc lehce pod bradu, pár pramenů schrnutých přes oko a v uchu tmavě se lesknoucí náušnici. Navzdory chladu v jeho očích a zároveň přítomnosti jejího pokoru vynucujícího otce, stejně pomyslela, jak je ten člověk nádherný. A sexy. A pak k tomu v duchu zaklela. Povšimla si jak se v koutku úst neznámého muže, vytvořil nepatrný úšklebek. Prohlížela si ho až příliš pečlivě a on se tím zdál pobavený. Setkání, dosud mlčenlivé, znovu protnul otcův hlas. Až sebou lehce ucukla. Nechala se okouzlit vzhledem muže. Lidského muže. Člověkem, které tak nesnášela. Ne pro ně samotné, ale kvůli smlouvám. Systém smluv byl zvrácený, hned by ho v okamžiku zakázala.
"Elizabeth." pozvedla oči k otci. Dlouho už nevyslovil její jméno s takovým důrazem. Až teď.
"Od dnešní noci bude tahle osoba tvůj pán." oznámil jí se stejnou intonací hlasu, jako když komorník ohlašuje čas k obědu. Přejel jí mráz po zádech, šokovaně se nadechla, ale z těla jí začal vycházet jen hněv. Prudce se postavila.
"Tohle nemůžeš!" vybuchla tak prudce, až její náhlá agrese probudila špetku zájmu černovlasého muže. Toho,... co jí má být pánem. Absurdní. S tím nesouhlasí. Rozhodně ne. Otcův výhružný pohled ji ale posadil zpět do křesílka. Rozhněvaně oddechovala, příliš nevnímala, že křičela na otce. Ten ale její reakci přešel bez jediné poznámky, očividně to čekal.
"Kdybys nebyla tolik zvědavá, měla bys ještě týden." řekl se stále stejným chladným výrazem. Začal ji svírat pocit neskutečného děsu. Něco se bude dít. S ní. A rozhodně se jí to nebude líbit. Uviděla na sobě stín otcovi postavy, když vstal a působil rázem ještě majestátněji a hrozivěji, přikrčila se v křesle a se zbystřenými smysly čekala, dokud nedošel až ke dveří a nevzal za kliku. Jen mu hleděla do zad a nezmohla se na jediné další slovo. Nikdy snad nedostala takovéhle nepříčetně hnusné překvapení, které by ji tak urazilo, šokovalo a rozhněvalo. Ani se neodvážila ohlédnou, když vedle sebe ucítila pohyb, jak černovlásek vstával z pohovky a usedal na opěradlo křesla, ve kterém se choulila.
"A ještě něco, drahá." na poslední slovo dal velký důraz a Elizabeth to pro milence příjemné slovo, nyní znělo jako smrtelná výhružka. Otřásla se nad tím a pevně stiskla čelisti k sobě. Mohla při nejmenším plakat, ale démoni nikdy nepláčou. Za pláč by ji čekal nevýslovný trest.
"Drahá." zopakoval její otec, buď pro potěšení z výběru oslovení nebo aby pocit, který u ní pocítil, zaznamenal ještě jednou. Neobtěžovala, nebo spíš nedokázala se mu znovu podívat do tváře a tak jen hleděla někam k jeho nohám.
"Od dnešní hodiny polední jste snoubenci, buď milá." s tím se ozvalo pár sotva slyšitelných kroků a cvaknutí kliky. Osaměli. A to se jí vůbec nelíbilo. Na stehně ucítila dotek jeho dlaně. V tom doteku nebyl žádný cit, stěží potlačila oklepání se. Jak může existovat člověk, co takhle vyvede z míry démona? Mohla by zaútočit, ale jeho aura ji dokonale ochromila. A nemluvě o tom, co by s ní provedl otec. Asi by jí rozkrájel na kostičky. Ne, to ne, ale až by s ní skončil, napůl mrtvá by byla tuplovaně. Nahnul se k jejímu uchu a vpustil do něj několik slov. Čichové sliznice ji pokryla vůně kokosu, která se k výhružné auře a hlasu vůbec nehodila.
"Jmenuju se Leonard, Elisabeth." zaslechla posměšné odfrknutí. ,,A já milý rozhodně nebudu."


Odtáhla se a nesnažila se skrýt zhnusení.Vyskočila z křesla a vrhla se pryč. Sama sobě se v duchu zasmála. Proč utíká? Dojde k tomu ať už teď nebo až k ránu. Do té doby místnost neopustí. Tady, neměla žádné právo rozhodovat. Jen mu to mohla stížit. Otočila se, aby na něj viděla. V krásné tváři s jemnými mužskými rysy a dokonalými liniemi obličeje, měl neměnný výraz se špetkou pobavení, ale když se odvážila zahledět se mu déle do tmavých očí, v hrudi ji zabodal zastřený smutek té osoby. I když působil zcela bezcitně, možná to uvnitř nebyla zcela pravda. Ucítila slabý záchvěv naděje, že dostane víc času na rozloučení se svobodou. Bylo jasné, že úplně nevyhraje.
"Koho jsi ztratil?" vyhrkla. Nehnul ani brvou, jen na ní dál upíral pohled.
"Ať se pokoušíš o cokoliv, stejně si tě vezmu. Po zlém, když to bude třeba." v očích se mu zalesklo. Byla přesvědčená, že se zmýlila. Takováhle povaha, jako démon. A ta aura? Zachvěla se, bude ji svazovat, dokud nezestárne a nezemře a celý proces nezačne odznova. A že teď už ví, jak má její otec dobrý vkus a jak umí být zákeřný. Začala ustupovat, ale netušila kam. V otcově pracovně byla poprvé. Zavadila o nějaký předmět, její tělo ztratilo rovnováhu a přehouplo se na měkký koberec šedé barvy. Byl tlustý natolik, že se její štíhle prsty ztratily ve vlně. Ozval se pobavený smích. Zněl nebezpečně blízko. Když vzhlédla, na tvář ji padl stín postavy.
"Tak hezky se mi nabízíš. Tak spontánně. Roztomilé." řekl a snížil se do dřepu.
"Polib si." odsekla a začala se po koberci sunout pryč. Jeho reakce byla pohotová a Elisabeth lehce vyvedla z míry. Byl rychlý. Ani její démonické oči nezaznamenaly, kdy se jeho tvář ocitla přímo nad její. Byl blízko, skoro se dotýkali nosi. Stačil by jí jediný pohyb, aby mu odtrhla hlavu z krku nebo rozdrásala hrdlo. Ale bránil jí v tom strach. A taky ten pohled, v kterém se teď leskla touha po pokladu. Po ní. Opět se nahnul k jejímu uchu a snad by v jeho hlase zaznamenala i letmou něhu, kdyby se nezaměřila jen na opovržení, které cítila, hněv z křivdy a strach z otce.
"Budu něžný, když mi to dovolíš." dlaň jí položil na lítko a pomalu sunul dál, přes koleno až pod šaty. Divoce sebou trhla, zvedla ruku a silně jí švihla. Plesknutí se rozeznělo celou místnosti. Ruka jí zůstala znehybnělá ve vzduchu. Hleděla na něj svýma přimhouřelýma tmavýma očima a snažila si udržet vzdorný výraz. Když se k ní muž otočil, tvářil se jako by žádnou facku neobdržel. Chytil ji za zápěstí a ruku silně zkroutil a přirazil ke koberci. Tlumeně vykřikla.
"Takže to bude po zlým, jak si přeješ." zavrčel. Zlobně usykla. Žádný člověk s ní dosud takhle nemluvil. Ani nemohl, žádný z nich nebyl pod přímou ochranou otce. Druhou rukou jí zdatně zbavoval šatů. Rukou jí zajel na šíji a nahmatal drobný zip. Přejel jí po zádech mráz, ačkoliv jeho ruce hřály. Prudce jí za dosud zkroucenou ruku vytáhl do sedu, aby ho mohl pohodlně rozepnout. Trhala sebou a svíjela ve snaze mu to, co nejvíc znesnadnit. Soudě podle jeho výrazu byla její snaha zbytečná. Tvář mu pokrýval ledový výraz a rukama si počínal jako profesionál. Až příliš snadno ji zbavil šedobílých šatů. Tváří se přiblížil k její. Škubla hlavou do strany, aby dala najevo znechucení nad tím, co jí dělá. Ucítila jeho teplý dech na tváři a pak na krku. Přerývavě dýchala a soustředila se na své ruce, které obě volně ležely na měkkoučkém koberci. Stálo ji nesmírné úsilí nechat je v klidu. I navzdory jeho krásnému zevření, měla chuť ho dlouhými pečlivě opečovávanými nehty, rozpárat.
"Sklidnila jsi se? To je dobře." slyšela jeho hlas u svých prsou. Obkročmo si na ni sedl, ale váhu přenášel na kolena. Nehezky se nad jeho poznámkou zašklebila.
"Ještě nikdy jsem neměla takovou chuť někoho zabít." zavrčela. Úsměv, co mu odpověď vyvolala na tváři, ji překvapil. A ještě více naštval.
"Jsem poctěn." řekl, v hlase mu nápadně znělo pobavení, ale oči měl od jejich setkání stále nezměněně chladné. Musel si být hodně jistý, když urážel vysoce postaveného démona. A ještě se přitom bavil. Elisabeth se vražedně zablyštělo v očích.
"Jsi zmetek." stihla říct, pak semkla rty a otřásla se, když jí prst položil na rty.
"Já vím." jel prstem dolů přes bradu, na krk, trup a zastavil se v místě, kde další pohyb znemožňovala černá podprsenka. Vložil jí ruku pod bedra a lehce její tělo nadzdvyhl, aby mohl dalším rychlým a sebejistým pohybem ohnout dva zahnuté cvočky a uvolnit ňadra ze sevření pevných podpíracích obručí. Neobtěžoval se s jejím úplným sundáním. Kus oblečení jen trochu povytáhl a nos jí zabořil mezi ňadra. Znehybněla. Cítila jak vtáhl vzduch do plic a dlouhe vydechl a její hruď uvanul jeho horký dech. Prstem sjel za lem kalhotek, přejel jím v třísle a zase jej vytáhl. Lehce natáhl hlavu a rty ji přitiskl pod bradu. Sjížděl polibky na krk. Měkkými rty ji něžně laskal. Pak sebou trhnul, až se vyděsila. Silně ji kousl do krku a slyšel jak překvapeně a bolestně vydechla. Nebyl to vůbec špatný zvuk. Sehnul se k jejím prsům a jednu bradavku obemknul rty a jemně sál. Do úst se mu vlilo sladko. A ta vůně, která ji lpěla na pokožce byla neskutečně dráždivá. Připomínala mu šťávu třešní. Nemohl se dočkat až pokročí dál. Velkou dlaní jí přejel přes trup, jamku mezi prsy a pohlazení ukončil až na bříšku. Proč se s tím vůbec tak páře? Měl by udělat smlouvu a zatím vypadnout. Ale nechce se mu. Touží ještě víc dotýkat se té hebké pokožky. Sehnul se a začal její podbřišek obšťastňovat polibky. Cítil jak se její dech pomalu vrací k normálu. Skutečně se uklidnila, i když stále vnímal jak se jeho laskání snaží tělem odporovat. Pro sebe se usmál, dlouho se mu nedokáže vzpírat. Jako předtím zasunul prsty pod kalhotky a začal je stahovat. Rukou mu projela bolest. Nakopla ho. A silou rozhodně nešetřila.
"Opovaž se!" zavrčela. Narovnal se a s ublíženým výrazem malého chlapce si protřel ruku.
"To bolelo." zamumlal a pak jeho nepoškozená ruka pročísla vzduch a jeho dlaň obemkla útlý krk. Šokovaně vytřeštila oči, když jí tělo silně zatlačil do koberce a pak se z ní nadzvedl.
"A já chtěl být něžný." neomaleně z ní strhl spodní prádlo, až ho na boku lehce natrhl. Koleno jí vrazil do rozkroku a donutil od sebe odtáhnout stehna. Zaryla mu nehty do zápěstí. Uvědomil si, že jí drží příliš pevně, lehce uvolnil stisk, ale nepustil ji. Druhou rukou si sáhl na záda, prsty drapl triko a přetáhl si ho přes hlavu. Až teprve pak ji pustil, aby si ho mohl sundat úplně a odhodit stranou. Chytala dech, ale i tak měla čas si ho prohlédnout. Propracované břicho a ruce, vše bez jediného chloupu. Příjemný odstín pokožky. Tak zatraceně dobře se na takové tělo koukalo. Až na to, že tohle tělo ji chtělo znásilnit. Před tvář mu přešel skoro neznatelný potutelný úsměv, než na ni nalehl a ona mohla na břiše pocítit jeho silnou erekci. Zděsila se. Tohle se přece do ní nemůže vejít. Rozechvěla se. Pocítil její náhlý strach, ale chladně ho přešel. Naštvala ho a už neměl náladu na to, zpříjemňovat jí to mazlením. Rozepnul si poklopec a svým vzrušením přejel po citlivé pokožce. Byla vlhká, navzdory jeho odmítání. Nad jeho hlavou se ozval šepot.
"Nedělej to... já tě prosím." nevšímal si toho a špičkou svého naběhlého penisu zatlačil do citlivých míst. Vyjekla a roztřásla se ještě víc.
"Můžeme počkat a někdy, později to udělat lépe." nad jejími rezignačními slovy se ani teď nepozastavil. Pozdě. Vyjednávat mohla předtím. Předtím než mu vrazila facku a nakopla ho. Nepřemluvila by ho, ale mohl být teď milejší. Mnohem. Zatlačil více a zvolna do ni pronikal. Byl velký a ona moc těsná. Rukama ji vzal za stehna a nadzvedl jí nohy. Cítil jak se otevírá. Ale jen lehce. A on už to nemohl vydržet. Vnikl do ní tak prudce až sám bolestně hlesl. Její bolestný výkřik mu nezabránil, aby se začal pohybovat. Šlo to ztěžka, ale při každém přírazu se cítil o malinko volnější. Ona ale takový pocit neměla. Vnitřkem jí projížděla útrpná bolest, která nepolevovala. Zakousla se do rtu. Umanula si, že mu neudělá radost žádnými zvuky. Na to měla ještě dostatek hrdosti. Nijak už se činům člověka nebránila. Jednou si to s ním ale vyřídí, slíbila si, i když nevěděla jak, když za chvíli už proti němu bude absolutně bezbranná. Na jazyku ucítila trpkou chuť krve. Prokousla si ret. V duchu zaklela a upřela pohled do jeho tváře. Lekla se, když zjistila, že ji upřeně pozoruje. Chladný pohled se jí do tváře a těla zabodával jako dlouhé ostré jehlice. Uhnula pohledem pryč a v tu chvíli ji ze rtů unikl sten. Přestala se hlídat. Snažila se nevnímat to, že bolest zvolna přechází v rozkoš. To si nemohla dovolit. Rychlejší přírazy jí to rychle připomněly. Obemknul ji neskonalý stud. Ne... tohle se nemá dít. Toho muže nenávidí, nemůže se jí líbit to, co jí dělá. Věděla, že u ní změnu poznal, protože tvrdost přírazů se vytratila a on ji tím nabídl čirou slast. Byl to pro ni větší trest než bolest. Z hrdla Leonarda vyšel tichounký vzdech a její vnitřek naplnilo podivné mokro. Hned poznala, co to znamená. V následující chvíli se jí do zad vloudila palčivá bolest, která se přeskupila do středu na bedra a končila nad rýhou. Poníženě zasyčela. Symbol uzavřené smlouvy, se jí začal vpalovat do kůže.
"Leo..." vyšlo jí z úst. Po dlouhé době začal jejímu hlasu zase věnovat pozornost. I když to možná bylo jen z překvapení nad jeho vysloveným jménem.
"Hm?" vyklouzl z ní a zapnul si kalhoty. Pořád z její tváře nespouštěl zrak.
"Nenávidím tě." ta slova přešel klidně, ale náhle zpozorněl a sklonil se blíže. Na tváři se ji zaleskla slza. Přes tvář mu přelétl výraz překvapení. Slzy... démoni mohou plakat? Takže to je jinak... Přiblížil se až k její tváři a olízl kapičku jazykem. Byla slaná. Slza totožná s lidskou. A oči se jí leskly. Lhali mu. O démonech. Až teď začal vnímat jak je krásná. Jemné dokonalé linie kontrastovaly s dlouhými bělostnými vlasy. Sáhl na ně. Byly tak heboučké. A ty čokoládové oči... sledovaly ho s opovržením. Na moment se mu do těla zahryzlo svědomí
"O tomhle mu nepovím." věděla, co má na mysli. Čistokrevní démoni nesmějí plakat. Prozradila tím člověku jedno z jejich mnoha tajemství. Jedno z těch choulostivějších. Polila ji hanba. Popadl tričko, rychle vstal, přešel po místnosti a odešel. Slyšela jen jeho vzdalující se kroky.
"Nenávidím tě." zopakovala do prázdna a pak dala prostor svým zoufalým slzám.

Clayen Clain I

30. března 2014 v 18:26 Clayen Clain

Ve čtvercové místnosti stálo v polokruhu několik postav. Všechny vysoké, vznešeně vzpřímené, zahalené v tmavém plášti. Pouze jedna postava seděla. Byl to stařec oblečen v hnědozlatém hábitu. Pohled do jeho tváře budil hlubokou úctu a jen krátký pohled do očí tvořil podivnou úzkost v tělech přítomných. Muž mlčel, dokud nedorazil poslední pozvaný. Do ticha se vlil jeho drsný a majestátní hlas.
"Poslové. Synové Patrionů. Některé rád vidím, některé méně. A je tu několik tváří, které mi nejsou známé. Představte se Řádu, potomci mocných." promluvil a jako by nápětí ještě zhoustlo. V čele starého muže se kupily vrásky z nespokojenosti. Nikdy neoplýval příliš velkou trpělivostí.
"Ty!" vyštěkl na cizince, co stál hned po jeho levici. Oproti ostatním se mu dalo snadno číst ve tváři. Poděšeně sebou škubl, a někdo z přihlížejících si posměšně odfrkl. Mladík srazil špičky k sobě a způsobně se napřímil.
"Já páne, jsem Veit, syn Azraelův. Otec mě posílá za bratra Vidita, ten je mrtvý." kruhem prošel překvapený šum. Vidito byl tak dokonale nedotknutelný, kdo mohl srazit syna krále vražd? Jistě to byl pro Řád nebezpečný nepřítel. Od stolu se ozvalo netrpělivé zahřmění v několika cizích slovech. A další neznámý promluvil.
"Medeth, syn Pedrra." jeho tichá sametová slova prošla místností a obeplula uši všem naslouchajícím a zvyšovala jejich intenzitu. Po jednom otráveném drzém zakašlání z kruhu, jako by se všichni probrali z omámení. Stařeč tam zabloudil pohledem a prohlížel si třetí tvář, kterou dosud nikdy neviděl, ale něčím mu připadala známá. Představa osoby, která měla ty stejné prahnoucí a pronikavé oči, v něm budila hrůzu. Nenechal se zastrašit a opětoval muži pohled. Ten nevzrušený výraz ve tváři neznámého byl pro hrdého starce tak dráždivý, že na svůj nepříjemý pocit dočista zapomněl. Když míněná osoba upoutala i ten poslední poslední zrak, na rtech jí zahrál náznak směvu a očích zalesklo pobavení.
"Jmenuji se Dragger." nechal zaznít ztichlou místností své lehce vybrující "r", pak si smyslně, jako by ochutnával velice chutný dezert, olízl rty a se zdvyhlým koutkem do pološklebu vyčkával, dokud i ta nejpomalejší osoba nepochopila a nezmocnila se jí vnitřní panika, tak jako všech okolo a on si ji mohl vychutnat v plných douškách. Cítil ji. Viděl, jak několik z nich zneklidněně přešláplo na místě. Slyšel jak starci praskají klouby v prstech jak je zaklenul do sebe a silně v nervozitě zmáčkl. Mladě vyhlížející muž se tím napětím okolo bavil, než jeho tvář zvážněla, ovšem jeho oči neztráceli svůj nebezpečný lesk. Nenáviděl, ze ho negativní pocity lidí dováděli na vrchol blaha.
"Nepřicházím konat vůli svého otce. Kdyby ano, už jste všichni mrtví." jeho hlas zněl děsivě věcně, ale i lehce podrážděně. Jeho tvář si zachovávala ten stejný stoický klid. I pří zmíňce o otci, byla bez jediné podmračené rýhy, které se teď nesly snad ve všech tvářích. Jazykem si opět navlhčil rty, ale mlčel. Upíralo se na něj několik mlčenlivých tváří, v očích jim četl strach a výčitky za nepříliš dobré zásluhy jeho stvořitele. Cítil jak se úděs v místnosti nahrazuje nenávistí. Z hrdla se mu ozvalo nespokojené zavrčení, kterému následovala slova se slabě výhružným podtónem.
"Jestli bude Řád jen otevírat staré rány a truchlit, je jen naivní bláznovství si myslet, že se pak něco změní. Dokud bude zdejší společnost zaujímat takové stanovisko, já ani mí druzi, neposkytneme svou sílu Řádu. Ačkoliv, co jsem čekal." jeho pronikavý pohled zamířil ke stolu. "Jsi starý a s tím i tvé způsoby." viděl, jak se starcovi oči podlily krví a rty se mu semkly do tenké narůžovělé linie. Ozvalo se skřípotavé zavrzání židle, když se muž namáhavě postavil. Nedal však na sobě slabost znát. Ani nemusel, z očí mu čišela nenávist, která přebíjela vše ostatní. Hněv, který na moment ochromil všechny, až na Draggera.
"Snažíš se ze mě udělat hlupáka?" procedil skrz pozůstalé, pevně zaťaté zuby. Draggerovi se ve tváři mihl pobavený úsměv. Jeho reakce byla pohotová.
"Nesnažím, já to dělám." řekl s poloúsměvem, otočil se na patě a zvolna odcházel. Volným pohybem ruky pokynul svým druhům, aby jej následovali. Stařec zlostně a zároveň šokovaně zalapal po dechu, když se za ním vydali čtyři členové Řádu, včetně dvou nováčků.

Dragger se usmíval. Ještě nikdo si nedovolil takhle urazit nejvyššího z Řádu. Ale spokojený nebyl ani zdaleka. Čekal lepší výsledek. Doufal, že Řád konečně zmoudřel. Doufal špatně, byl tak naivní. Dlouhými a štíhlými prsty se dotkl na zátylku a zamyšleně jej promnul. Neubránil se úsměvu, jak se světem nezkušený Veit vše obdivujícíma očima rozhlíží po zdech chrámu. Členové skupiny jej sledovali s poloúsměvem. Měl na získávání poznání právo, byl až moc dlouho zavřený v kobkách svého stvořitele. Dostal svobodu až po té, co Vidito zavrhl otce a odvedl malého bratra pryč. Nyní čekali na jeho zprávu, ani jeden z Draggerových druhů nepochyboval o tom, že žije, ani Dragger sám. Vidito, ačkoliv Patriot a syn dalšího krvelačného démona, byl jedinou osobou, které plně důvěřoval a Vidito mu důvěru oplácel naprostou oddaností, ačkoliv bylo patrné, že kdyby mezi nimi započal souboj, vyšel by z něj zabiják jako vítěz. Dragger nezabíjel, i když by nemohl říct, že má ruce úplně čisté. Veit si všiml výrazu, který se jejich vůdci nesl ve tváři a strhnul v pohybu. Chtěl něco říct, ale syn Peddrův byl rychlejší.
"Nedělej si s tím těžkou hlavu, Draggu. Řád je jen banda pitomců, kde žádný z nich není schopnostmi nijak vyjímečný. Vidita nepočítám, vylámal se z jejich spárů už dávno. A dobře udělal." Medeth stočil oči k zachmuřenému nebi. Dragger jej chvíli pozoroval.
"Vrátím se do Ravenhill." oznámil náhle. Tři těla sebou cukla v překvapení, jen Medeth lehce potřásl hlavou. Pár medově zabarvených pramínků vlasů mu přitom napadalo do očí. Odhrnul si je za ucho, karamelové oči ani jedinkrát nespustil z Draggera. Výraz měl stále stejně klidný. Po neúspěchu u Řádu Patriótu, sám nějak vytušil Draggerův další krok. Ravenhill byl jedna obří pevnost, jejíž středem byla černě oděná rezidence, s nejméně tří set pokoji a bludnými chodbičkami. Úkryt pro četné množství bojovníků by nemohl být dokonalejší a skrytější. Přes hustou mlhu a stromy se dalo dostat snadno, ale nikdy ne bez povšimnutí. Mlha byla součástí pána domu a jeho rodiny, zbystřili by jediný stín lesa navíc. A strážci Ravehillských lesů byli k nevítaným hostům nemilosrdní.


Při dlouhém mlčení se Draggerovi přes tvář mihl stín. Veit nevěděl oč jde, za to další dva druzi ano. Mlčeli, plavovlasý mladík nervózně přešlápl a pak se podíval do lehce zamračené Draggerovi tváře.
"Já i sestra tě budeme následovat kamkoliv. A jsem si jistý, že až o tvém kroku uslyší ostatní, zachovají se zrovna tak. Čekali jsme moc dlouho, abychom teď zpochybňovali tvoje činy." na důraz svých slov před jedním z nejvyšším své rasy žijícím ve světě lidí, klesl na kolena a na znak ještě větší úcty sklopil hlavu. Jeho dvojče, sestra se stejně nádhernými vlasy, následovala jeho příkladu. Veit nechápavě kulil pohled a Medeth opět jen potřásl hlavou. Dragger věděl, že se většího projevu pokory od tohohle hrdého démona nedočká, avšak vůbec mu to nevadilo. Naopak. Vidět před něj na kolena padat přítele, by mu nečinilo žádnou radost. Obdaroval oba sourozence vřelým úsměvem a pokynul jim, ať se narovnají. Ale Veitovi bude muset pár věcí ještě vysvětlit.


Clayen Clain - úvod

30. března 2014 v 18:25 Clayen Clain

"Můj pane?" slabý klapot plnícího pera o desku stolu ustal. Jeho majitel zvedl oči, nervózně blankytně modré pero promnul v prstech, odložil, ale nakonec znovu vzal do dlaně. Nezvykle velké duhovky, v barvě tyrkysu obalené stříbřitou modří se ode dveří upíraly na muže za stolem. V jeho tváři se tyčila ledová maska, avšak lesk démonické nezkrotitelnosti nesl silný nádech smutku. Chvíli čekal a pozoroval svého pána, jeho vrásčitou a ustaranou starou tvář. Vyhublost mu ji zošklivila, lícní kosti tlačící se ven ze suché kůže způsobovaly, že stačec vypadal tak moc křehce a zranitelně a jen u člověka, co nevěděl, co je tahle osoba zač, vyvolávala sklíčenost. Chlapce, staršího, než byl jeho pán, polila lítost. Lidé měli moc krátký život a démoni jsou celá tisíciletí pořád stejně mladí a krásní. Bylo to tak nespravedlivé. Démon stále sledoval svého pána, trpělivě vyčkával. Věděl to. Za chvíli uslyší poslední slova svého pána. A pak bude konec. Bude volný. Očima mu proplul záchvěv tolik let staré křivdy a ponížení, nedostal možnost odmítnout smlouvu. Ale teď, dostal tolik lásky a byl tak rozmazlován, kamenná tvář z něj hned opadla. Nečekal už na odpověď a sám se vydal za svým pánem. Dříve také neposlouchal a už bylo příliš pozdě snažit se něco vylepšit. Starý muž se na něj zadíval prázdným pohledem, zatímco v démonově se odrážela loajalita a hluboká úcta. Avšak oči muže hleděly do démonovi pravé tváře. Byly skelné, bezbarvé a slepé.
"Kde jsi, Stazi?" ozval se hluboký chraplavý hlas, když muž poprvé promluvil. Démonem projel záchvěv naděje. Padl koleny na tvrdé dlaždice a láskyplně vzal do rukou slábnoucí dlaň svého pána.
"Tady jsem pane, přímo u vás." v hlase mu zazněla jemná něha. Pohladil jeho dlaň a políbil ji.
"Stazi, dnes tě opustím." řekl muž tichounce, odložil pero a druhou dlaň položil na ty Stazovi. Démon mlčel, ale bedlivě poslouchal. Nesmělo mu ujít jediné slovo.
"Až symbol zmizí, nesmíš zapomenout, kdo jsi. Hlavně nezapomeň. Jsi vyjímečný a to je důležité. Slib mi, že na to budeš pamatovat, Stazi. I když tě budou pronásledovat ty nejhorší noční běsy, kteří budou útočit na tvůj strach. Budou se znažit utlumit tvé světlo..." odmlčel se a přejel po démonově dlani palcem.
"Nenech je vyhrát, Stazi. Slib mi, že to ochráníš. I kdybys měl využít jiných nebo zničit svoje schopnosti, musíš žít. To jediné si přeju." mužova tvář se lehce zakabonila. Věděl, že jeho démon slíbí cokoliv, ale rozhodně v tom slibu jednou bude něco, co mu bude činit potíže. Staz mu vtiskl polibek i na druhý hřbet. Démon to věděl též, ale nezaváhal ani na vteřinu. Bude to slib, který ho bude provázet tou prokletou věčností a neustále mu bude připomínat, jak hluboce byl milován.
"Slibuji, můj pane. Můžete již odpočívat, jsem u vás." řekl něžně a tiše a mužova milá tvář se opět rozjasnila po těch uklidňujících slovech. Odcházel s úsměvem, ale démon tiše plakal.


Uložil mrtvé tělo do postele a zakryl jej lehkou pokrývkou. Brzy ho najdou a dostane se mu pohřbu, která si jeho velká osobnost zaslouží. Chtěl ještě zůstat, ale byl čas odejít. Sklonil se nad nehybné tělo a rty se měkce dotknul jeho studené kůže na čelu. Narovnal se, chvíli byl na jeho tváři zármutek, který ale pomalu přecházel v ledový klid bezcitného démona. Obrátil se k mrtvému zády a odcházel.

Clayen Clain

30. března 2014 v 18:21 | Akira |  Kapitolovky

KAPITOLY




Rozpracováno



Scay 2

30. března 2014 v 17:41 S.C.A.Y.


V mrtvé zahradě, mrtvé květiny,
ozývá se hlas, zní melodie.
Tak smutné to je, vnutí slzy,
jen holé pláně melancholie.

Vstávám, i když praskají mi kosti,
nezáleží už na ničem, jsou ze mě trosky.
Pocit v mých žilách, systém padá,
čistě jen osud, DNA vada.

Světlo tmavne, pocit v mých žilách,
braň se jak je v tvých silách.
Snažím se vstát, ale mé tělo postrádá život,
musím se tomu smát, ta úžasná křivost.

Když se to zlomí,
úlomky smutku padají.
Navždycky mojí,
radioaktivní.


Stáli jsme venku a dívali se na město srovnané se zemí. Sem tam zůstal nějaký kamenný v celku či jen zeď, ale jinak to tu bylo dokonale prázdné. Neozvalo se ani živáčka. Hádám, že většina lidí prostě umřela pod sutinami. Na tváři se mi objevil štastný výraz. Kolega po mé levici do mě drcnul.
"Netvař se takhle. Je to strašidelný." s veselým úsměvem jsem se k němu otočila.
"Mám strašidelný úsměv?" culila jsem se. Měla jsem ohromnou radost. V tomhle pomrdanym městě si to zasloužili, cítím teď jakési zadostiučení... A to jsem nemusela hnout ani prstem. Naprosto unikátní a výhodné. Hned mám lepší den. A ještě lepší by byl, kdyby nějak takhle vypadala každá lidská kolonie, na kterou bych v budoucnoti mohla narazit, nepředpokládám totiž, že se tu nějak dlouho zdržím.
"Ne... vzhledem k situaci..." zamumlal. Jen kvůli němu jsem si ten úsměv nechala pro sebe a radši se mu začala trochu věnovat. Přeci jen kvůli mně byl přistižen zeleným měsícem.
"Jak se cítíš? Nějaká změna? Od toho posledního přišla pro některé sice nesmrtelnost, ale efekt už tu dlouho nebyl..." prohlížela jsem si ho. No, bylo to zbytečné. Může bejt i ted naprosto zdravý a klidně za další minutu už ne... Pamatuju si,... jak předtím trpěl...
"Cítím se nejzdravěji jak vůbec jde." potřásl hlavou. "Teda zatím je mi skvěle." sjel mě pohledem a pak se znovu zahleděl na tu spoušť.
"Co teď budeš dělat?" zeptal se. Prsty jsem si pročísla vlasy.
"Budu se tě držet, co nejdéle to půjde." zašklebila jsem se. "Protože to vypadá, že můžeš být užitečnej, něco proti?"
"Ani ne." krátce se uchechtl. Spokojeně jsem se pousmála.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, přičemž jsem odkopla kamínek, který ležel v blízkosti mého chodidla. Nastalo ticho. Zvedla jsem pohled a zahleděla se do jeho zachmuřené tváře.
"Co je?" probodla jsem ho pronikavým pohledem. Uhnul před ním.
"Marcus." odpověděl. Asi si myslel, že bych se mohla začít smát nebo tak, ale mě to jméno nepřišlo vtipné ani divné ani vzácné. Prostě to bylo jméno. Já jsem prostě jiná, a takové jsou i mé názory.
"Hezké jméno." natáhl jsem k němu ruku. "Já jsem Carley." pousmála jsem se. Úsměv mi oplatil, ale úsměv mu na rtech rázem ztuhnul.
"Hele... co támhle to... je...?" řekl vyděšeně až i já jsem se zarazila. Pootočila jsem hlavu. K nám si to mířil člověk. Teda, jako člověk to vypadalo. Šoupalo to nohama a opilecky kolébalo do stran. Oblečení té osoby bylo potrhané a pokožka pod ním bledá a jakási... hnijící a plná červených skvrn. Oči to protáčelo k nebi a z úst vycházelo jakési vrčení. V jedné ruce to svíralo malý kamínek. Byl to ten, co jsem předtím odkopla. Takový malý, zaoblený a skvrnitý. Na chvíli to zastavilo a hlava tomu padla do strany.
"To nevím, ale mám z toho špatnej pocit..." zamumlala jsem. Vapadalo to, jak chodící mrtvola v nějaké fázi rozkladu. Větřil ve vzduchu. Našel. A pak se hrozivou rychlostí rozeběhl přímo na nás.
"Zdrhej!" strhla jsem Marcuse do postranní ulice. Vzpamatoval se naštěstí dost rychle, a tak už jsme oba před tou věcí pádili pryč. Byli jsme rychlejší a brzy se zastavili, abychom to rozdýchali.
"Co to kruci bylo?" zamumlala jsem a pak ztuhla. Opodál jsem zahlédla další... tuhle věc. Znovu jsem chtěla vzít nohy na ramena, ale byla jsem rukou zastavena.
"Počkej..." hodila jsem po něm nechápavý pohled, který se změnil na vyděšení, když z nějakých sutin vyhrabal kovový zvedák. "Zabiju to." začal tím cvičně máchat do vzduchu. Chytila jsem ho za zápěstí.
"To nemyslíš vážně!" usykla jsem a začala couvat, když jsem viděla, že i tenhle hnus začal větřit.
"Ať je to cokoliv, je očividný, že to má hlad a snaží se nás to zabít." koukala jsem na něj a nakonec mu loket pustila.
"Že by nám měsíček zrealizoval zombíčky?" chvíli jsem byla ticho a pak jsem nadšeně zavýskla. "To je krucinál skvělý! Pomůžu ti!" šla jsem si taky hledat zbraň, ale byla jsem moc pomalá...

Nad mou tváří se objevila doširoka otevřená ústa. Ztuhla jsem na místě.
"Sakra!" ozvalo se a já se náhle válela na tvrdé zemi a jen zezdola sledovala jak hlava mrtvoly letí... a letí... a dopadá... A udělalo se mi špatně. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem se posadila a začala nového parťáka kontrolovat. Zdál se v pohodě. Natáhl ke mně ruku a já se vyškrábala na nohy. Sjel mě pohledem a zdá se, že chce něco nehezkého utrousit, ale nakonec si to rozmyslel a jen se usmál.
"Mám to u tebe schovaný. Pojď, teď musíme nějak zjistit něco o situaci a taky najít nějakej bezpečnej úkryt." rozešel se neurčitým směrem a já ho následovala. Šla jsem kus za ním a civěla mu na záda.
"Děkuju." zamumlala jsem. Je to vůbec poprvé, co mi nějaký člověk pomohl...
"Nemáš zač." přes rameno si přehodil zdvyhák a pátravým pohledem se rozhlížel. Napadlo mě jedno místo, kde se můžeme na chvíli schovat, a tak jsem nás navedla tam. Celou cestu jsme mlčeli a pečlivě se rozhlíželi, zda se předchozí akce nebude opakovat. Taky jsem si našla zbraň. Byla to nějaká tyč. Protáčela jsem ji v prstech a přemýšlela. Rozmlátila jsem lebku živýmu a fyzicky zdravýmu klukovi. Vlastníma rukama. Za nehtama mám stále jeho krev. Tohle už z lidskosti nemá témeř nic, ale přesto jsem úplně vytuhla... Mohl to být strach? Proč strach? Mně by přece mělo být šumák, jestli umřu.. Protože sama jsem zrůda... Z přemýšlení mě probralo šťouchnutí do žeber. Podívala jsem se na něj. On ukazoval někam před sebe. Podívala jsem se tam a začala se tvářit stejně nechápavě.
"Co tady dělá Idarský líták?" přešla jsem blíž a dotkla se lesklého noblesného materiálu.
"To už se asi nedozvíme." ozvalo se z jeho druhé strany. "Z jeho pilota příliš nezbylo..." zvědavě jsem šla za ním. Hned jsem toho litovala. Smrad a ten výjev... Hlavně neblij... Odvrátila jsem se a začala se věnovat lítákovi.
"MW17, třída střední vzdálenosti, přední linie bojových jednotek. Takováhle věcička by hravě pobila celé město zombíků, takže bych řekl, že návštěvníka z Idaru, který sem letěl bůhví proč, zastihla zelená záře." mluvil a přitom obcházel bojový letoun a prohlížel si ho. "Seděli v tom dva lidé. To znamená, že jeden buď utekl nebo to byl on, co..." nedokončil to. Bylo jasné, co měl na mysli.
"Dost se v cizí technice vyznáte, detektive." řekla jsem suše, protože já věděla jen to, že tahle hovadinka je z druhé planety nejblíže k nám. Zadíval se na mě pronikavým pohledem.
"Sám jsem překvapený, kde se to ve mně vzalo. Ale... koukni, je neporušený. Když to použijeme..." rychle jsem ho přerušila.
"Ty s tím snad umíš lítat?" řekla jsem a čekala, co z něj vyleze. Ve tváři se mu rozlil sebevědomý výraz. Sedl si do toho miniletadélka a začal jej zkoumat.
"Tohle je startér, tohle měřiče,..." začal vyjmenovávat a sám u toho vypadal trochu překvapeně. Nechala jsem ho být a zatím se šla projít okolo. Především jsem teda hlídala, zda se tu na nás nechystá sólo nebo nějaký hromadný hod. Bylo mi divně, že tu nebyl jediný normálně vyhlížející člověk a nechtělo se mi věřit, že by ti nakažení měsícem už vyžrali město. A taky, co bude s náma dvěma? Oba jsme byli pod svitem...
"Hej." Ozvalo se od letadla. Pootočila jsem tam hlavu.
"Hm?" seděl v letadle a upřeně mě pozoroval klidným nic neříkajícím výrazem.
"Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou... překvapivě. Dobrá je, že letadélko je plně funkní. Ta špatná, že má v nádrži dvě a půl procenta plynu." vylezl ven. "Čeká nás výletnictví po svých. Těšíš se?"

Seděli jsme ve sklepě mého domu a oba mlčeli a nejspíš si třídili myšlenky. Občas jsem po něm vrhla zkoumavý pohled, který mi byl opětován a v těch chvílích jsme na sebe jen rozpačitě civěli, on pokrčil rameny a zase se každý ponořil do svých myšlenek.
"Hej Carley,... kam ted máme namířeno?" když do toho dlouhého ticha promluvil, trochu jsem s sebou cukla a pak jsem uhnula pohledem.
"Nerada říkám něco takového, ale myslím, že ted bysme měli prioritně hledat přeživší." překvapeně pozvedl obočí.
"Ty, kdo nenávidí lidi, chce zjištovat, jestli tu ještě někdo žije?" vypravil ze sebe po chvilce ticha. Naštvalo mě to, ale pak jsem si uvědomila... Vždyt v jeho hlase nebyl žádný výsměch, pouze údiv. Nevysmíval se mi... To zas udivilo mě, jediný co o mně ví je, že nenávidím lidi...

Scay 1

30. března 2014 v 17:41 S.C.A.Y.


V roce 1982 lidstvo poprvé zaznamenalo zbarvení měsíce do zelena. Celý efekt trval dvě a půl minuty. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření se rozpadli v prach. Počet zemřelých lidí byl šest a půl miliónu.

V roce 1998 trval zelený efekt měsíce tři a půl vteřiny a počínal si tak spíše jako pouhý záblesk. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření byli do měsíce zabiti neznámou buňky požírající chorobou. Počet zemřelých lidí byl dva a půl miliónu.

V roce 2006, kdy se měsíc opět zbarvil do jasné zeleně, trvala změna jeho barvy celých osm hodin. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření zestárli přibližně o polovinu svého věku a většina z nich zemřela. Počet zemřelých lidí byl sedm set tisíc.

V roce 2022, lidé už zelený efekt očekávaly. Záblesk trval okem nezaznamenatelných 12 milisekund. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření podlehli agresivní změně struktury svého těla. Počet zemřelých lidí byl dvanáct.

V roce 2045 trvala měsíční abnormalita sedm minut. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření nebyli shledáni s žádnými fyzickými ani psychickými defekty. Počet lidí, jejiž přítomnost v nocii efektu, byla zjištěna a ověřena jsou čtyři.

V roce 2047 byl den, čas a odhadovaná délka zeleného efektu měsíce známa týden dopředu. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystavěni záření přestali pocitovat, jak fyzické, tak psychiské stáří. Počet lidí, jejiž přítomnost v noci efektu, byla zjištěna a ověřena je čtyřicet dva.



Naše planeta se jmenuje Alpha Crier. Navzdory tomu pitomě honosnému jménu je to jen další obyčejná planeta, plná pitomejch lidí, jako třeba Vedes, Země nebo Idar. Akorát ta naše má třeba od Země jen pouhý nicotný, prostě absurdně malý počet lidí jeden a čtvrt miliardy a je jak takový model té velké zelenomodré planety, který je zaprclý kdesi za pitomým Raadem. Planet je spousta a vždycky každýho budu přesvědčovat, že nejpitomejší cíl, který si můžete dát, je chtít je všechny procestovat. Ještě víc než jen nejpitomější je to zrealizovat a následně se na jedné z těch planet usadit. Proto taky tvrdnu doma a píšu tenhle pitomej deník. Vyhodila jsem si nohy na stůl a začala cumlat konec propisky. Jasný, všechno, co můžu dělat je hnít na týhle malý planetce a sledovat filmy o superhrdinách z jiných planet. Dveře od pokoje vrzly. Zaklonila jsem hlavu a setkala se s uslyntanou tváří Freddyho. Abyste rozuměli, tak Freddy je můj buldog s věkem neuvěřitelných sedmdesát jedna let. Byl ve dvou letech vystavenej poslednímu zelenýmu záření měsíce a teď, v roce 2118 kdy už není AC zúžována mimozemským zeleným měsícem je docela cool mít nesmrtelnýho psa. Slezla jem se židle a pleskla hafíka přes tvářičky plných převislé kůže.
"Čus Freddy, kámo. Máš hlad? Já docela jo." zvedla jsem se a šla pryč z pokoje.
"Hej Free! Nezbyde ti ani jediná hranolka, jestli hned nepůjdeš! Všechno sežeru!" houkla jsem nahoru. Chvíli bylo ticho, pak se ale ozval dupot jeho nohou a následně ty moje byly podkopnuty.
"Hej! To jsem si snad nezasloužila!" křikla jsem. Zvedla jsem a šla za ním. Skočil na židli a čekal. Zavrtěla jsem hlavou a šla ohřát včerejší oběd. Vlastně, myslím že to byla předvčerejší večeře... To nevadí. Zapla jsem mikrovlnku a šla se mrknout do lednice, zda tu máme něco k tomu.
,,Hej Frído, chceš tatarku... nebo... kečup!" vítězně jsem k němu napřímila ruku s pytlíkem prošlého kečupu. Ozvalo se zaštěkání.
"Dobrá... Trhá mi to srdce, ale... Vezmu si raději dva týdny prošlou tatarku, než abych ti odepřela lahodnou chut sladkého kečupku... Kecám." vyprcla jsem mu na talíř tatarku a k tomu přidala pár hranolí. Za ty léta samoty mě soužití pouze s němou tváří poznamenalo. Jsem magor.
,,Dobrou chut. Jez slušně." řekla jsem pak jsem jen sledovala jak se jeho uslintaná huba zabořila do talíře. Povzdychla jsem si.
,,Notak dědo, jíš jako prase." posolila jsem si to, vzala jednu hranolku mezi prsty a kus ukousla. Dívala jsem se před sebe na dvě prázdné židle. Na jedné z nich sídlil Freddy. Bylo to tu tak prázdné... Ohlédla jsem se na fotku, co jsem měla na lince. Už je to pár let, co rodiče posedlí cestováním po planetách a jejich focení na jedné zůstali a potom, co se dozvěděli, co se mi stalo, už se nevrátili. Žádné dopisování, žádné volání. Nikdy nic, až přišla doba, co jsem přestala čekat...

,,Promin Freddy, ale žádnej jazzík si už asi neposlechneš... To rádio už prostě nepůjde... A nemáme ani telku... Nechceš přečíst nějakou pohádku?" ohlédla jsem se po psovi. Díval se na mě těma zapadlýma očima, hlavu měl natočenou do strany. ,,Tak jo, jdeme se projít." oblíkla jsem si svou černou mikinu a pustila ho ven. Zamkla jsem dveře a vyšla do tiché ulice a šla dál daleko šerou ulicí. Nenávistné pohledy lidí jsem už zvládla úspěšně ignorovat. Teda to té doby než se mi do spánku zaryla bolest v podobě kamene. Ohlédla jsem se směrem, ze kterého se ozývaly výkřiky.
"To máš za to, obludo!" ušklíbla se kluk, jehož ruka volně klesala k boku. Nejspíš to hodil on. Můj nezpčastněný kklidný výraz mě ani tak neopouštěl. Nechala jsem si krev stékat po čele. Znovu jsem se rozešla, ale byla jsem zastavena trhnutím za vlasy.
"Zase nás ignoruješ, krávo?! Mluvil jsem na tebe. Ten tvůj čokl včera pochcal trávník před naším domem. Tatka zuřil.
"Aha..." hlesla jsem. Ten kluk, co předtím hodil ten kamen, ke mně přišel a bez rozmýšlení mi vrazil pěst do břicha. Zvuk bolesti, který mi vyšle z úst ho jen nabudil k další ráně přes tvář. Stále jsem mlčela. Do té doby než se ozvalo jiné bolestné heknutí. Zvedla jsem oči a moje tvář se zlostně zakabonila. Jeden z nich. Ten nejtlustčí měl nohu na špatném místě... chodidlo na Freddyho hlavě.
"Dej z něho pryč ten pahnát." zavrčela jsem. Ozval se smích.
"Myslíš, že se tě bojíme?" přišla další rána. A pak jedna tupá. Ale ta nebyla moje.
"Nechte ho b-! z úst mi vytekla zprška slin, když se mi cizí loket zabodl do žaludku. Bylo jich moc... Zkroutili mi ruce za zády a jen mě nutili se dívat... Jak je jediný tvor, který je můj přítel, krutě mlácen. Jeho bolestný nářek se mi zařézaval do kůže jak dlouhé ostré nože. Musím si vybrat... Jestli... se tu s nimi ted poperu, navždy se tím odsoudím... Ozvalo se rupání kostí.
"Ah, asi jsem toho psa zabil." ozval se tupý hlas toho mohutného kluka. Sundal z něj nohu, chytil ho za kůži na krku. Jeho... hlava... Civěla jsem na nehybné tělo. Kolem nás se vytvořil dav přihlížejcích a nikdo... nikdo nezasáhl. Tenhle svět... je vážně pitomej. A nejvíc... tahle planeta. Zabiju je... Sklonila jsem hlavu a přestala se hýbat. Nechala jsem si vzít to poslední... To poslední co mě ještě drželo přitom hrát si na tu frašku normálního a nudnýho života. Z očí mi začaly téct slzy. Nechávala jsem se dál mlátit. A všichni se dívali. Ah... Freddy, později ti udělám nějake pěknej náhrobek. Frajerskej náhrobek pro starýho mazáka. Je mi líto,... že jsem ti nenechala ten kečup. Zvedla jsem oči k nebi. Ještě jsem lidi nezabíjela. Myslím, že to udělám nějak stylově. Nohou jsem zprudka kopla dozadu. Ozval se křik. První. Postavila jsem se a vrazila pěst do nosu jednoho z nich. Druhý. Postavila jsem se do útočné pozice a pak zaútočila. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Myslím, že přezkočím chlebíčky a půjdu rovnou na polárkáč. O krok ustopil. Já udělala krok k němu.
,,Nechod ke mně, zrůdo!" v očíh se mu zradil strach. ,,J-já nechtěl! Oni mě donutili!" páni... taktiku přehodil docela rychle.
"Hej... myslí, že bude mít Free radost, když mu na hrob položím pár čerstvých kostiček?" na tváři se mi objevil škleb a jeho tváč strhnula v úděsu. ,,Bojíš se? Bojíš? Udělá me to jako za stara. Oko za oko, zub za zub." pár jednoduchými pohyby jsem ho strhla k zemi. Obkročmo jsem si mu sedla na hrud a sundala si mikinu. Prsty jsem zbalila do pěstí.
,,Možná to ale bude trochu bolet. Promin." napřáhla jsem se a prvně udeřila. Moje druhá pěst jí o pár sekund později následovala. Stále nikdo nezasahoval. Jo, správně. Tahle odporná společnost... Tahle odporná zvrácená planeta plných pitomých lidí. Od zombíků se liší jen trochou iq a k nepřilnutí ke kanibalismu. Moje údery byly čím dál tvrdší. Tolik, že i mé prsty bolely... Jako by se jeden po druhém lámaly. Ozval se rozhlas. Mluvil o zelené záři. Lidé se začaly rozcházet. Odporný... tak odporný... Chce se mi z toho blejt! Ústa osoby pode mnou už nevydávala žádné zvuky, ale to mi vůbec nevadilo. Nikdo okolo už nebyl, nikdo mě nezastavoval. Napřáhla jsem se, abych zasadila další ránu, ale moje ruka byla zastavena. Stisk v zápěstí byl pevný. Zvedla jsem tvář zašpiněnou od krve, slz a hlíny. Naše oči se setkaly. Jeho modrý pohled měl záblesk něčeho, co jsem neznala. V jeho tváři se zračily smutek a lítost.
"To stačí... Je mrtvý." chvíli jsem na něj jen hleděla, než jsem pohled sklopila dolů. Ano... mrtvý...
"Musíme jít, měsíc." začal mě za zápěstí tahat od mrtvoly.
,,Nemůžu... musím pohřbít Freeho..." mlčel. Pak mě chytil za pas a já ce ocitla na jeho rameni.
"Co... co to děláš..." hlesla jsem. Kvůli ranám do tváře mi šlo mluvit jen ztěžka.
"Chci ti jen pomoct." dlouhým krokem se rozešel d toho místa.
,,Jsem vrah..." zamumlala jsem.
"Já taky." ozvala se odpověd. Chvíli jsem byla ticho. Dlouho mi to nevydrželo.
"Polož mě prosím... bolí mě břicho..." nic... "Budu zvracet..." v tu ránu jsem byla dole. Podmračeně se na mě díval. Toho tolik naštvala moje reakce na jeho oznámení...?
"Já jsem nelhala..." pomalu jsem se postavila. Odvrátil se a znovu se rozešel. Pak se najednou zastavil. Nechápavě jsem na něj hleděla. Jedním okem. Druhé se mi úspěšně zalepilo krví.
"Měsíc..." řekl tiše, že jsem ho sotva slyšela. Zvedla jsem oči a na chvíli strnula. Byl snad větší než tehdy... A jeho barva... byla jasně zelená.
"Proč... bylo ještě dost času..." rukou si vjel do vlasů. Přešla jsem k němu a přátelsky ho dlaní poplácala po rameni. Asi by to bylo mnohem víc cool, kdybych neměla zlámaný prsty.
,,Bud v pohodě... Přinejhoršim budeš prostě nesmrtelnej." ucedila jsem správným cynickým hlasem. Byla to pravda. Lidé už na zelený měsíc zažili mnohem větší muka, než je nesmrtelnost. Asi mě moc nevnímal, protože stále zíral nahoru k měsíci. Začala jsem se na něj dívat taky. Byl takk krásný, ale přitom tak děsivě nebezpečný. S klidem v duši jsem na sebe nechala dopadat tu záři. I mě to mohlo ovlivnit podruhé, ale neměla jsem strach. Po tom všem už bych se dokázala vypořádat se vším. Proti nám se najednou zvedla jakási prudká vlna, která mě málem sundala na zem. Oblohou projely dva zářivě zelené blesky a ozval se jekot, z kterého tuhla krev v žilách. Oblohou se prohnalo cosi... co jsem nedokázala nijak rozpoznat. Rychle to zmizelo. Rozpršel se déšt krvavé barvy a na nebi se rychle rozproudila bouřka. Skoro poslepu jsem došla k tomu muži. Klečel na zemi a chvěl se. Chtěla jsem se ho dotknout... Obejmout ho... A utěšit nás oba návzájem. Jeho tělo sebou ale začalo podivně cukat. Sledovala jsem ho. Jeho tělo se nějak... měnilo. A ten jeho výraz. Neobyčejně... trpěl... Pak se jeho tělo přestalo hýbat úplně. Položila jsem mu hlavu na hrud a zapouslouchala jsem se. Žije... musím ho odsud dostat... Ozval ze řev... Strašlivý nelidský řev. Musím pryč... Ale on...
"Zatraceně..." popadla jsem ho pod rameny a tahala k nejbližší budově. Byla jedna z mála, která v našem okolí ještě stála. Znovu se mi spustily slzy. Tahle zasraná planeta! Polila mě nesmírná uleva, když se dveře lehce otevřely. Dovlekla jsem ho dovnitř a dveře zabouchla. Ted... ho musím nějak probrat... Zamžourala jsem na tělo. Ale chce se mi... Tak hrozně spát...

Pootevřela jsem oči. Světlo... Prudké denní světlo... Otravné denní světlo... Do prdele, už jsem vzhůru... Posadila jsem se a chvíli jen tupě zírala do zdi. Skutečnost číslo jedna: nenacházím se doma. Skutečnost číslo dvě: Free to má za sebou dřív než já. Skutečnost číslo tři: ležím vedle chlapa v bezvědomí... Spíš chlapce... Kolik mu asi je... Nahnula jsem se nad jeho tvář. Žije... vůbec...? Konečky prstů jsem se dotkla jeho tváře. Jeho oči se zprudka otevřely. Drapl mě za ruku a přetočil pod sebe a ke krku mi tiskl nůž. Chvíli tak strnul, pak se jeho tělo uvolnilo a ruka se zbraní klesla.
"Vyděsila jsi mě." posadil se vedle a schoval nůž.
"Kdo že koho vyděsil..." pošuku...
,,Co se stalo...?" zeptal se. Krátce jsem se na něj podívala. Pak jsem si lehla. Tak, abych si z jeho těla vytvořila úkryt před sluncem.
"Měsíc zezelenal, přišla jakási podivná bouře, ty jsi přestal vnímat, zkolaboval jsi, dotáhla jsem tě sem,... pak už nemám páru, co se dělo, ale je to hustý, mrkej na to." napřáhla jsem před sebe dlaně s naprosto zdravými prsty. Moje tělo bylo kompletně uzdravené.
"Jak..." zamumlal. Protáhla jsem se.
"Nemám šajnu, ale je to good. Nějaký jak a proč je mi někde." ohlédla jsem se po něm. "Co je?" podivně se na mě podíval. Odvrátila jsem pohled. "Já to vím! Ale nebudu se ti omlouvat. Bylo to tvoje rozhodnutí mi pomoct. O tom co se stane nikdo nemohl vědět!" dívala jsem se na něj pevným pohledem. Jen překvapeně zamrkal.

"Zvláštní... většina lidí smýšlí trochu jinak. Nevadí, líbí se mi to. A stejně ti to za vinu nemám. Chci říct... Ta bouře ničila domy. Rozhodně nejsem jediný, kdo tímhle prošel." pohodil hlavou směrem k oknu. Vstala jsem a přešla k němu. Naskytl se mi pohled na krajinu nádherné apokalypsy.

S.C.A.Y.

30. března 2014 v 17:39 | Akira |  Kapitolovky

KAPITOLY

(přerušeno v 2 /??)


TH XIII.

30. března 2014 v 1:16 Three Hearts

Hry byl již konec, mostra zamčená.
Nastala jen kratinká chvíle ticha.
Přišel křik Elliott a pláč Nethil.
Nové krále zastavilo kouzlo
k popravě stačí kůl a kladivo.
Ještě na závěr jedna kratičká větička:
i Yoh znamená jeden ptáček, hrdlička.



TH XII.

30. března 2014 v 1:15 Three Hearts


Hodnotitel v poutech, končí poslední boje,
Stahují se Bezejmenní z herního pole.
Poslední dvě X chybí na těle.
Ve fialové a červené barvě.
Yoh už odpočítává zbylí čas, Eve se v okovech zmýtá.
Zná mnoho tajemství a mlčením čaroděje trestá.
Až poslední vítěz stane se králem,
ptáček lehne popelem.



TH XI.

30. března 2014 v 1:15 Three Hearts

Konec již v dohlednu, krev hnědě zasychá.
Tři spolu válčí, sama Celtura občas zavzdychá.
Někdo již zachráněn, někoho smrt čeká.
Elt již s pomstou spokojená,
Nethil pláče a Elliot ani nedutá.
Konec si už ale každý přeje,
kromě bílého čaroděje.