I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Clayen Clain II

30. března 2014 v 18:27 |  Clayen Clain

Zabodla vidličku do kousku rajčete a vyndala jej z misky plného oku lahodícímu salátu. Nasála vůni směsi, zvolna vydechla a usmála se na služebnou.
"Vypadá a voní to báječně, Mary." pochválila ji tak upřímně, až se služka začervenala a rychle odběhla. Elisabeth si vložila rudou pochoutku do úst, úsměv ve tváři jí s odchodem služebné pohasl. V uších jí stále brněla slova jejího otce: "Brzy ti někoho představím". byl to už skoro měsíc a nepříjemný pocit ji stále neodbytněji hlodal v mysli. Kdokoliv jiný, pojala by to lhostejně. Ale tohle byl její otec. Znechuceně si odfrkla a přemítala se stále živějšími představami, koho tak důležitého by měla poznat. Bože, ať po ní nechce, aby se stala družkou Draenů, nebo poskytla lože nějakému pečlivě vybranému démonu pro tvoření potomků, nebo... Zachvěla se. By mohla být donucena ke smlouve. S člověkem. Ne, to nikdy. Jen pomyšlení, jak ji využívá člověk a ona jej obskakuje a její urozená krev dře kolena o zem, v ní vařilo krev. Prostě nikdy. Ani první dvě možnosti se jí tolik nepříčily jako smlouva. Rázně vyskočila na nohy, táhlým ladným pohybem si vlasy přehodila na záda, až se ve světlech svící na stole, třpytivě zaleskly. Dveře od komory služebnic se otevřely.
"Má paní..."spustila, ale jediný pohled ji umlčel.
"Už nebudu jíst." řekla Elizabeth jen a než prošla vstupními dveřmi, okrajově zahlédla nebo spíše ucítila ženino zklamání a lítost. Nicméně se nezastavila. Je to jen míšenka. Zestárne a zapomene na náladové výkyvy své paní. A pak ji příde nahradit nová.

Byly chvíle, kdy její chodidla, zdvyžené vysokým podpatkem litovaly, že je pracovna a zároveň ložnice jejího otce nejdál od všech důležitých míst v domě. Nechápala jeho myšlení, nechtěla a vlastně byla i ráda, že to takhle je. Aspoň ho nemusela příliš potkávat. I když poslední měsíc zaznamenala změnu. Po té, co se tu mihlo to lidské cosi, je neustále zavřený ve své místnosti a s někým často hovoří. Věděla, že by jí ucítil, a tak se nikdy blíže neodvážila. I nyní klapot jejích lodiček ztichl příliš brzy. I kdyby neucítil vůni své vlastní krve, určitě by slyšet klapot bot o dlaždice. Zůstávala stát na místě a jen bázlivě hleděla do dlouhé chodby. K jejím uším doléhaly dva hlasy. Bylo to stejné jako před týdnem. Hlasy byly klidné, ale stejně, jako by se nad něčím dohadovaly. Byla přesvědčená, že předmětem hovoru byla ona. Od malička o ni otec projevoval až chorobný zájem a jeho výchova byla krutá a bylo tomu tak dodnes. Zaposlouchala se. Z druhého hlasu cítila náznak odporu, jenž ale pomalu ustupoval a z druhé strany ohromný otcův nátlak.Věděla, že ať už se přou o čemkoliv, otec nepochybně zvítězí. Sundala si boty a pokračovala dál. Ještě, dokud ji otec nezavětří. Její bosá chodidla se dotýkala ledových dlaždic. Chlad, který jí prostupoval tělem vůbec nevnímala. Jediné, co teď slyšela byly její tiché krůčky a divoce bijící srdce. To, protože hovor v místnosti ustal. Věděli o ní a teď už jen mohla pokračovat dál. Stanula před dveřmi, ale neodvažovala se ničeho. Zaklepání a už vůbec ne dotknutí se chladné kliky. Z místnosti se ozval dveřmi tlumený hlas, přesto jasně rozeznávala jeho zvučnou hlubokost, která patřila jejímu otci, teď v sobě nesla nádech podráždění.
"Jsi drzá, mé dítě." mlčela. Ano, to byla. Teď dostane trest za nekázeň. A nebo třeba ne. Možná má otec dobrou náladu. Ale pochybuje o tom, nehádal se před chvílí? Ale hezky ji oslovil...
"Pojď dovnitř." neprodleně poslechla. Už když ho vyrušila, mařila jeho čas. Nehodlala teď ztrácet ani minutu. Vešla do místnosti a po tichém zavření dveří, v úctě sklopila hlavu.
"Omlouvám se, otče." hlas jí zněl jistěji, než předpokládala, že bude znít. Když nastálé ticho trvalo moc dlouho, dovolila si zvednout oči. Tvrdý pohled v otcově tváři nebyl žádnou novinkou. Jen kývl k sedadlu naproti jemu. Teprve až si sedla, měla možnost konečně si prohlédnout osobu, se kterou tu již pár nocí vedl ony dlouhé rozhovory a vždycky pak chodil na večeři s všechny zarážející dobrou náladou. Chladný černý pohled se jí zařízl do těla jako ocelová břitva. I když kolem něj vířil pach člověka, neklidně poposedla a snažila se uklidnit. Už dlouho v ní žádný smrtelník nevyvolal takový podivný pocit, nedovedla ho popsat. Muž byl poměrně vysoký a ramena měl široká. Na těle měl pouhý černý nátělník, který vystavoval na obdiv svalnaté ruce, tak i vypracované břicho. Jeho pokožka měla ten správný odstín opálení. Černé vlasy měl pocuchané, sahajíc lehce pod bradu, pár pramenů schrnutých přes oko a v uchu tmavě se lesknoucí náušnici. Navzdory chladu v jeho očích a zároveň přítomnosti jejího pokoru vynucujícího otce, stejně pomyslela, jak je ten člověk nádherný. A sexy. A pak k tomu v duchu zaklela. Povšimla si jak se v koutku úst neznámého muže, vytvořil nepatrný úšklebek. Prohlížela si ho až příliš pečlivě a on se tím zdál pobavený. Setkání, dosud mlčenlivé, znovu protnul otcův hlas. Až sebou lehce ucukla. Nechala se okouzlit vzhledem muže. Lidského muže. Člověkem, které tak nesnášela. Ne pro ně samotné, ale kvůli smlouvám. Systém smluv byl zvrácený, hned by ho v okamžiku zakázala.
"Elizabeth." pozvedla oči k otci. Dlouho už nevyslovil její jméno s takovým důrazem. Až teď.
"Od dnešní noci bude tahle osoba tvůj pán." oznámil jí se stejnou intonací hlasu, jako když komorník ohlašuje čas k obědu. Přejel jí mráz po zádech, šokovaně se nadechla, ale z těla jí začal vycházet jen hněv. Prudce se postavila.
"Tohle nemůžeš!" vybuchla tak prudce, až její náhlá agrese probudila špetku zájmu černovlasého muže. Toho,... co jí má být pánem. Absurdní. S tím nesouhlasí. Rozhodně ne. Otcův výhružný pohled ji ale posadil zpět do křesílka. Rozhněvaně oddechovala, příliš nevnímala, že křičela na otce. Ten ale její reakci přešel bez jediné poznámky, očividně to čekal.
"Kdybys nebyla tolik zvědavá, měla bys ještě týden." řekl se stále stejným chladným výrazem. Začal ji svírat pocit neskutečného děsu. Něco se bude dít. S ní. A rozhodně se jí to nebude líbit. Uviděla na sobě stín otcovi postavy, když vstal a působil rázem ještě majestátněji a hrozivěji, přikrčila se v křesle a se zbystřenými smysly čekala, dokud nedošel až ke dveří a nevzal za kliku. Jen mu hleděla do zad a nezmohla se na jediné další slovo. Nikdy snad nedostala takovéhle nepříčetně hnusné překvapení, které by ji tak urazilo, šokovalo a rozhněvalo. Ani se neodvážila ohlédnou, když vedle sebe ucítila pohyb, jak černovlásek vstával z pohovky a usedal na opěradlo křesla, ve kterém se choulila.
"A ještě něco, drahá." na poslední slovo dal velký důraz a Elizabeth to pro milence příjemné slovo, nyní znělo jako smrtelná výhružka. Otřásla se nad tím a pevně stiskla čelisti k sobě. Mohla při nejmenším plakat, ale démoni nikdy nepláčou. Za pláč by ji čekal nevýslovný trest.
"Drahá." zopakoval její otec, buď pro potěšení z výběru oslovení nebo aby pocit, který u ní pocítil, zaznamenal ještě jednou. Neobtěžovala, nebo spíš nedokázala se mu znovu podívat do tváře a tak jen hleděla někam k jeho nohám.
"Od dnešní hodiny polední jste snoubenci, buď milá." s tím se ozvalo pár sotva slyšitelných kroků a cvaknutí kliky. Osaměli. A to se jí vůbec nelíbilo. Na stehně ucítila dotek jeho dlaně. V tom doteku nebyl žádný cit, stěží potlačila oklepání se. Jak může existovat člověk, co takhle vyvede z míry démona? Mohla by zaútočit, ale jeho aura ji dokonale ochromila. A nemluvě o tom, co by s ní provedl otec. Asi by jí rozkrájel na kostičky. Ne, to ne, ale až by s ní skončil, napůl mrtvá by byla tuplovaně. Nahnul se k jejímu uchu a vpustil do něj několik slov. Čichové sliznice ji pokryla vůně kokosu, která se k výhružné auře a hlasu vůbec nehodila.
"Jmenuju se Leonard, Elisabeth." zaslechla posměšné odfrknutí. ,,A já milý rozhodně nebudu."


Odtáhla se a nesnažila se skrýt zhnusení.Vyskočila z křesla a vrhla se pryč. Sama sobě se v duchu zasmála. Proč utíká? Dojde k tomu ať už teď nebo až k ránu. Do té doby místnost neopustí. Tady, neměla žádné právo rozhodovat. Jen mu to mohla stížit. Otočila se, aby na něj viděla. V krásné tváři s jemnými mužskými rysy a dokonalými liniemi obličeje, měl neměnný výraz se špetkou pobavení, ale když se odvážila zahledět se mu déle do tmavých očí, v hrudi ji zabodal zastřený smutek té osoby. I když působil zcela bezcitně, možná to uvnitř nebyla zcela pravda. Ucítila slabý záchvěv naděje, že dostane víc času na rozloučení se svobodou. Bylo jasné, že úplně nevyhraje.
"Koho jsi ztratil?" vyhrkla. Nehnul ani brvou, jen na ní dál upíral pohled.
"Ať se pokoušíš o cokoliv, stejně si tě vezmu. Po zlém, když to bude třeba." v očích se mu zalesklo. Byla přesvědčená, že se zmýlila. Takováhle povaha, jako démon. A ta aura? Zachvěla se, bude ji svazovat, dokud nezestárne a nezemře a celý proces nezačne odznova. A že teď už ví, jak má její otec dobrý vkus a jak umí být zákeřný. Začala ustupovat, ale netušila kam. V otcově pracovně byla poprvé. Zavadila o nějaký předmět, její tělo ztratilo rovnováhu a přehouplo se na měkký koberec šedé barvy. Byl tlustý natolik, že se její štíhle prsty ztratily ve vlně. Ozval se pobavený smích. Zněl nebezpečně blízko. Když vzhlédla, na tvář ji padl stín postavy.
"Tak hezky se mi nabízíš. Tak spontánně. Roztomilé." řekl a snížil se do dřepu.
"Polib si." odsekla a začala se po koberci sunout pryč. Jeho reakce byla pohotová a Elisabeth lehce vyvedla z míry. Byl rychlý. Ani její démonické oči nezaznamenaly, kdy se jeho tvář ocitla přímo nad její. Byl blízko, skoro se dotýkali nosi. Stačil by jí jediný pohyb, aby mu odtrhla hlavu z krku nebo rozdrásala hrdlo. Ale bránil jí v tom strach. A taky ten pohled, v kterém se teď leskla touha po pokladu. Po ní. Opět se nahnul k jejímu uchu a snad by v jeho hlase zaznamenala i letmou něhu, kdyby se nezaměřila jen na opovržení, které cítila, hněv z křivdy a strach z otce.
"Budu něžný, když mi to dovolíš." dlaň jí položil na lítko a pomalu sunul dál, přes koleno až pod šaty. Divoce sebou trhla, zvedla ruku a silně jí švihla. Plesknutí se rozeznělo celou místnosti. Ruka jí zůstala znehybnělá ve vzduchu. Hleděla na něj svýma přimhouřelýma tmavýma očima a snažila si udržet vzdorný výraz. Když se k ní muž otočil, tvářil se jako by žádnou facku neobdržel. Chytil ji za zápěstí a ruku silně zkroutil a přirazil ke koberci. Tlumeně vykřikla.
"Takže to bude po zlým, jak si přeješ." zavrčel. Zlobně usykla. Žádný člověk s ní dosud takhle nemluvil. Ani nemohl, žádný z nich nebyl pod přímou ochranou otce. Druhou rukou jí zdatně zbavoval šatů. Rukou jí zajel na šíji a nahmatal drobný zip. Přejel jí po zádech mráz, ačkoliv jeho ruce hřály. Prudce jí za dosud zkroucenou ruku vytáhl do sedu, aby ho mohl pohodlně rozepnout. Trhala sebou a svíjela ve snaze mu to, co nejvíc znesnadnit. Soudě podle jeho výrazu byla její snaha zbytečná. Tvář mu pokrýval ledový výraz a rukama si počínal jako profesionál. Až příliš snadno ji zbavil šedobílých šatů. Tváří se přiblížil k její. Škubla hlavou do strany, aby dala najevo znechucení nad tím, co jí dělá. Ucítila jeho teplý dech na tváři a pak na krku. Přerývavě dýchala a soustředila se na své ruce, které obě volně ležely na měkkoučkém koberci. Stálo ji nesmírné úsilí nechat je v klidu. I navzdory jeho krásnému zevření, měla chuť ho dlouhými pečlivě opečovávanými nehty, rozpárat.
"Sklidnila jsi se? To je dobře." slyšela jeho hlas u svých prsou. Obkročmo si na ni sedl, ale váhu přenášel na kolena. Nehezky se nad jeho poznámkou zašklebila.
"Ještě nikdy jsem neměla takovou chuť někoho zabít." zavrčela. Úsměv, co mu odpověď vyvolala na tváři, ji překvapil. A ještě více naštval.
"Jsem poctěn." řekl, v hlase mu nápadně znělo pobavení, ale oči měl od jejich setkání stále nezměněně chladné. Musel si být hodně jistý, když urážel vysoce postaveného démona. A ještě se přitom bavil. Elisabeth se vražedně zablyštělo v očích.
"Jsi zmetek." stihla říct, pak semkla rty a otřásla se, když jí prst položil na rty.
"Já vím." jel prstem dolů přes bradu, na krk, trup a zastavil se v místě, kde další pohyb znemožňovala černá podprsenka. Vložil jí ruku pod bedra a lehce její tělo nadzdvyhl, aby mohl dalším rychlým a sebejistým pohybem ohnout dva zahnuté cvočky a uvolnit ňadra ze sevření pevných podpíracích obručí. Neobtěžoval se s jejím úplným sundáním. Kus oblečení jen trochu povytáhl a nos jí zabořil mezi ňadra. Znehybněla. Cítila jak vtáhl vzduch do plic a dlouhe vydechl a její hruď uvanul jeho horký dech. Prstem sjel za lem kalhotek, přejel jím v třísle a zase jej vytáhl. Lehce natáhl hlavu a rty ji přitiskl pod bradu. Sjížděl polibky na krk. Měkkými rty ji něžně laskal. Pak sebou trhnul, až se vyděsila. Silně ji kousl do krku a slyšel jak překvapeně a bolestně vydechla. Nebyl to vůbec špatný zvuk. Sehnul se k jejím prsům a jednu bradavku obemknul rty a jemně sál. Do úst se mu vlilo sladko. A ta vůně, která ji lpěla na pokožce byla neskutečně dráždivá. Připomínala mu šťávu třešní. Nemohl se dočkat až pokročí dál. Velkou dlaní jí přejel přes trup, jamku mezi prsy a pohlazení ukončil až na bříšku. Proč se s tím vůbec tak páře? Měl by udělat smlouvu a zatím vypadnout. Ale nechce se mu. Touží ještě víc dotýkat se té hebké pokožky. Sehnul se a začal její podbřišek obšťastňovat polibky. Cítil jak se její dech pomalu vrací k normálu. Skutečně se uklidnila, i když stále vnímal jak se jeho laskání snaží tělem odporovat. Pro sebe se usmál, dlouho se mu nedokáže vzpírat. Jako předtím zasunul prsty pod kalhotky a začal je stahovat. Rukou mu projela bolest. Nakopla ho. A silou rozhodně nešetřila.
"Opovaž se!" zavrčela. Narovnal se a s ublíženým výrazem malého chlapce si protřel ruku.
"To bolelo." zamumlal a pak jeho nepoškozená ruka pročísla vzduch a jeho dlaň obemkla útlý krk. Šokovaně vytřeštila oči, když jí tělo silně zatlačil do koberce a pak se z ní nadzvedl.
"A já chtěl být něžný." neomaleně z ní strhl spodní prádlo, až ho na boku lehce natrhl. Koleno jí vrazil do rozkroku a donutil od sebe odtáhnout stehna. Zaryla mu nehty do zápěstí. Uvědomil si, že jí drží příliš pevně, lehce uvolnil stisk, ale nepustil ji. Druhou rukou si sáhl na záda, prsty drapl triko a přetáhl si ho přes hlavu. Až teprve pak ji pustil, aby si ho mohl sundat úplně a odhodit stranou. Chytala dech, ale i tak měla čas si ho prohlédnout. Propracované břicho a ruce, vše bez jediného chloupu. Příjemný odstín pokožky. Tak zatraceně dobře se na takové tělo koukalo. Až na to, že tohle tělo ji chtělo znásilnit. Před tvář mu přešel skoro neznatelný potutelný úsměv, než na ni nalehl a ona mohla na břiše pocítit jeho silnou erekci. Zděsila se. Tohle se přece do ní nemůže vejít. Rozechvěla se. Pocítil její náhlý strach, ale chladně ho přešel. Naštvala ho a už neměl náladu na to, zpříjemňovat jí to mazlením. Rozepnul si poklopec a svým vzrušením přejel po citlivé pokožce. Byla vlhká, navzdory jeho odmítání. Nad jeho hlavou se ozval šepot.
"Nedělej to... já tě prosím." nevšímal si toho a špičkou svého naběhlého penisu zatlačil do citlivých míst. Vyjekla a roztřásla se ještě víc.
"Můžeme počkat a někdy, později to udělat lépe." nad jejími rezignačními slovy se ani teď nepozastavil. Pozdě. Vyjednávat mohla předtím. Předtím než mu vrazila facku a nakopla ho. Nepřemluvila by ho, ale mohl být teď milejší. Mnohem. Zatlačil více a zvolna do ni pronikal. Byl velký a ona moc těsná. Rukama ji vzal za stehna a nadzvedl jí nohy. Cítil jak se otevírá. Ale jen lehce. A on už to nemohl vydržet. Vnikl do ní tak prudce až sám bolestně hlesl. Její bolestný výkřik mu nezabránil, aby se začal pohybovat. Šlo to ztěžka, ale při každém přírazu se cítil o malinko volnější. Ona ale takový pocit neměla. Vnitřkem jí projížděla útrpná bolest, která nepolevovala. Zakousla se do rtu. Umanula si, že mu neudělá radost žádnými zvuky. Na to měla ještě dostatek hrdosti. Nijak už se činům člověka nebránila. Jednou si to s ním ale vyřídí, slíbila si, i když nevěděla jak, když za chvíli už proti němu bude absolutně bezbranná. Na jazyku ucítila trpkou chuť krve. Prokousla si ret. V duchu zaklela a upřela pohled do jeho tváře. Lekla se, když zjistila, že ji upřeně pozoruje. Chladný pohled se jí do tváře a těla zabodával jako dlouhé ostré jehlice. Uhnula pohledem pryč a v tu chvíli ji ze rtů unikl sten. Přestala se hlídat. Snažila se nevnímat to, že bolest zvolna přechází v rozkoš. To si nemohla dovolit. Rychlejší přírazy jí to rychle připomněly. Obemknul ji neskonalý stud. Ne... tohle se nemá dít. Toho muže nenávidí, nemůže se jí líbit to, co jí dělá. Věděla, že u ní změnu poznal, protože tvrdost přírazů se vytratila a on ji tím nabídl čirou slast. Byl to pro ni větší trest než bolest. Z hrdla Leonarda vyšel tichounký vzdech a její vnitřek naplnilo podivné mokro. Hned poznala, co to znamená. V následující chvíli se jí do zad vloudila palčivá bolest, která se přeskupila do středu na bedra a končila nad rýhou. Poníženě zasyčela. Symbol uzavřené smlouvy, se jí začal vpalovat do kůže.
"Leo..." vyšlo jí z úst. Po dlouhé době začal jejímu hlasu zase věnovat pozornost. I když to možná bylo jen z překvapení nad jeho vysloveným jménem.
"Hm?" vyklouzl z ní a zapnul si kalhoty. Pořád z její tváře nespouštěl zrak.
"Nenávidím tě." ta slova přešel klidně, ale náhle zpozorněl a sklonil se blíže. Na tváři se ji zaleskla slza. Přes tvář mu přelétl výraz překvapení. Slzy... démoni mohou plakat? Takže to je jinak... Přiblížil se až k její tváři a olízl kapičku jazykem. Byla slaná. Slza totožná s lidskou. A oči se jí leskly. Lhali mu. O démonech. Až teď začal vnímat jak je krásná. Jemné dokonalé linie kontrastovaly s dlouhými bělostnými vlasy. Sáhl na ně. Byly tak heboučké. A ty čokoládové oči... sledovaly ho s opovržením. Na moment se mu do těla zahryzlo svědomí
"O tomhle mu nepovím." věděla, co má na mysli. Čistokrevní démoni nesmějí plakat. Prozradila tím člověku jedno z jejich mnoha tajemství. Jedno z těch choulostivějších. Polila ji hanba. Popadl tričko, rychle vstal, přešel po místnosti a odešel. Slyšela jen jeho vzdalující se kroky.
"Nenávidím tě." zopakovala do prázdna a pak dala prostor svým zoufalým slzám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | 31. března 2014 v 19:52 | Reagovat

nechtěla bych XD ale jinak dobrej díl :) jsem zvědavá na nás XD

2 riatheevil riatheevil | Web | 1. dubna 2014 v 19:53 | Reagovat

Nejdřív si tak říkám... Hm, co se asi bude dít? Nejspíš nic pěknýho, když jdu k tatínkovi... A potom takový úžasný překvápko.. suprově popsané a vystihlas tam Leovu povahu a vzhled úplně přesně.. Jsem opravdu moc zvědavá na další kapitoly, protože tohle se ti opravdu povedlo, zlato :)  Talent se prostě nezapře a jsem ráda, že s ním umíš tak pěkně naložit, je to velmi čtivé! :) ... A znáš mě, já byla vždycky na něco trošku tvrdšího, takže.. Muhehehehe :D

3 Zef Zef | 7. dubna 2014 v 20:28 | Reagovat

Nice job... jen tak dál Aki jen tak dál ;)

4 Zef Zef | E-mail | 7. dubna 2014 v 20:51 | Reagovat

Jop a ještě něco mákni s dalším dílem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama