I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Clayen Clain - úvod

30. března 2014 v 18:25 |  Clayen Clain

"Můj pane?" slabý klapot plnícího pera o desku stolu ustal. Jeho majitel zvedl oči, nervózně blankytně modré pero promnul v prstech, odložil, ale nakonec znovu vzal do dlaně. Nezvykle velké duhovky, v barvě tyrkysu obalené stříbřitou modří se ode dveří upíraly na muže za stolem. V jeho tváři se tyčila ledová maska, avšak lesk démonické nezkrotitelnosti nesl silný nádech smutku. Chvíli čekal a pozoroval svého pána, jeho vrásčitou a ustaranou starou tvář. Vyhublost mu ji zošklivila, lícní kosti tlačící se ven ze suché kůže způsobovaly, že stačec vypadal tak moc křehce a zranitelně a jen u člověka, co nevěděl, co je tahle osoba zač, vyvolávala sklíčenost. Chlapce, staršího, než byl jeho pán, polila lítost. Lidé měli moc krátký život a démoni jsou celá tisíciletí pořád stejně mladí a krásní. Bylo to tak nespravedlivé. Démon stále sledoval svého pána, trpělivě vyčkával. Věděl to. Za chvíli uslyší poslední slova svého pána. A pak bude konec. Bude volný. Očima mu proplul záchvěv tolik let staré křivdy a ponížení, nedostal možnost odmítnout smlouvu. Ale teď, dostal tolik lásky a byl tak rozmazlován, kamenná tvář z něj hned opadla. Nečekal už na odpověď a sám se vydal za svým pánem. Dříve také neposlouchal a už bylo příliš pozdě snažit se něco vylepšit. Starý muž se na něj zadíval prázdným pohledem, zatímco v démonově se odrážela loajalita a hluboká úcta. Avšak oči muže hleděly do démonovi pravé tváře. Byly skelné, bezbarvé a slepé.
"Kde jsi, Stazi?" ozval se hluboký chraplavý hlas, když muž poprvé promluvil. Démonem projel záchvěv naděje. Padl koleny na tvrdé dlaždice a láskyplně vzal do rukou slábnoucí dlaň svého pána.
"Tady jsem pane, přímo u vás." v hlase mu zazněla jemná něha. Pohladil jeho dlaň a políbil ji.
"Stazi, dnes tě opustím." řekl muž tichounce, odložil pero a druhou dlaň položil na ty Stazovi. Démon mlčel, ale bedlivě poslouchal. Nesmělo mu ujít jediné slovo.
"Až symbol zmizí, nesmíš zapomenout, kdo jsi. Hlavně nezapomeň. Jsi vyjímečný a to je důležité. Slib mi, že na to budeš pamatovat, Stazi. I když tě budou pronásledovat ty nejhorší noční běsy, kteří budou útočit na tvůj strach. Budou se znažit utlumit tvé světlo..." odmlčel se a přejel po démonově dlani palcem.
"Nenech je vyhrát, Stazi. Slib mi, že to ochráníš. I kdybys měl využít jiných nebo zničit svoje schopnosti, musíš žít. To jediné si přeju." mužova tvář se lehce zakabonila. Věděl, že jeho démon slíbí cokoliv, ale rozhodně v tom slibu jednou bude něco, co mu bude činit potíže. Staz mu vtiskl polibek i na druhý hřbet. Démon to věděl též, ale nezaváhal ani na vteřinu. Bude to slib, který ho bude provázet tou prokletou věčností a neustále mu bude připomínat, jak hluboce byl milován.
"Slibuji, můj pane. Můžete již odpočívat, jsem u vás." řekl něžně a tiše a mužova milá tvář se opět rozjasnila po těch uklidňujících slovech. Odcházel s úsměvem, ale démon tiše plakal.


Uložil mrtvé tělo do postele a zakryl jej lehkou pokrývkou. Brzy ho najdou a dostane se mu pohřbu, která si jeho velká osobnost zaslouží. Chtěl ještě zůstat, ale byl čas odejít. Sklonil se nad nehybné tělo a rty se měkce dotknul jeho studené kůže na čelu. Narovnal se, chvíli byl na jeho tváři zármutek, který ale pomalu přecházel v ledový klid bezcitného démona. Obrátil se k mrtvému zády a odcházel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | 30. března 2014 v 20:41 | Reagovat

stejně to je pořád smutný :( ale je to hezký ;)

2 riatheevil riatheevil | Web | 30. března 2014 v 23:50 | Reagovat

Je to krásné, má drahá.. Jen tak dál, jsem ráda, že jsem se dokopala alespoň k tomuto ještě dnes, dál se uvidí.. Krásně popsané a ta bohatost jazyka to skvěle podtrhuje, ale je to trochu smutné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama