I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Scay 1

30. března 2014 v 17:41 |  S.C.A.Y.


V roce 1982 lidstvo poprvé zaznamenalo zbarvení měsíce do zelena. Celý efekt trval dvě a půl minuty. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření se rozpadli v prach. Počet zemřelých lidí byl šest a půl miliónu.

V roce 1998 trval zelený efekt měsíce tři a půl vteřiny a počínal si tak spíše jako pouhý záblesk. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření byli do měsíce zabiti neznámou buňky požírající chorobou. Počet zemřelých lidí byl dva a půl miliónu.

V roce 2006, kdy se měsíc opět zbarvil do jasné zeleně, trvala změna jeho barvy celých osm hodin. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření zestárli přibližně o polovinu svého věku a většina z nich zemřela. Počet zemřelých lidí byl sedm set tisíc.

V roce 2022, lidé už zelený efekt očekávaly. Záblesk trval okem nezaznamenatelných 12 milisekund. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření podlehli agresivní změně struktury svého těla. Počet zemřelých lidí byl dvanáct.

V roce 2045 trvala měsíční abnormalita sedm minut. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystaveni jeho záření nebyli shledáni s žádnými fyzickými ani psychickými defekty. Počet lidí, jejiž přítomnost v nocii efektu, byla zjištěna a ověřena jsou čtyři.

V roce 2047 byl den, čas a odhadovaná délka zeleného efektu měsíce známa týden dopředu. Všichni lidé, zvířata a hmyz, kteří byli vystavěni záření přestali pocitovat, jak fyzické, tak psychiské stáří. Počet lidí, jejiž přítomnost v noci efektu, byla zjištěna a ověřena je čtyřicet dva.



Naše planeta se jmenuje Alpha Crier. Navzdory tomu pitomě honosnému jménu je to jen další obyčejná planeta, plná pitomejch lidí, jako třeba Vedes, Země nebo Idar. Akorát ta naše má třeba od Země jen pouhý nicotný, prostě absurdně malý počet lidí jeden a čtvrt miliardy a je jak takový model té velké zelenomodré planety, který je zaprclý kdesi za pitomým Raadem. Planet je spousta a vždycky každýho budu přesvědčovat, že nejpitomejší cíl, který si můžete dát, je chtít je všechny procestovat. Ještě víc než jen nejpitomější je to zrealizovat a následně se na jedné z těch planet usadit. Proto taky tvrdnu doma a píšu tenhle pitomej deník. Vyhodila jsem si nohy na stůl a začala cumlat konec propisky. Jasný, všechno, co můžu dělat je hnít na týhle malý planetce a sledovat filmy o superhrdinách z jiných planet. Dveře od pokoje vrzly. Zaklonila jsem hlavu a setkala se s uslyntanou tváří Freddyho. Abyste rozuměli, tak Freddy je můj buldog s věkem neuvěřitelných sedmdesát jedna let. Byl ve dvou letech vystavenej poslednímu zelenýmu záření měsíce a teď, v roce 2118 kdy už není AC zúžována mimozemským zeleným měsícem je docela cool mít nesmrtelnýho psa. Slezla jem se židle a pleskla hafíka přes tvářičky plných převislé kůže.
"Čus Freddy, kámo. Máš hlad? Já docela jo." zvedla jsem se a šla pryč z pokoje.
"Hej Free! Nezbyde ti ani jediná hranolka, jestli hned nepůjdeš! Všechno sežeru!" houkla jsem nahoru. Chvíli bylo ticho, pak se ale ozval dupot jeho nohou a následně ty moje byly podkopnuty.
"Hej! To jsem si snad nezasloužila!" křikla jsem. Zvedla jsem a šla za ním. Skočil na židli a čekal. Zavrtěla jsem hlavou a šla ohřát včerejší oběd. Vlastně, myslím že to byla předvčerejší večeře... To nevadí. Zapla jsem mikrovlnku a šla se mrknout do lednice, zda tu máme něco k tomu.
,,Hej Frído, chceš tatarku... nebo... kečup!" vítězně jsem k němu napřímila ruku s pytlíkem prošlého kečupu. Ozvalo se zaštěkání.
"Dobrá... Trhá mi to srdce, ale... Vezmu si raději dva týdny prošlou tatarku, než abych ti odepřela lahodnou chut sladkého kečupku... Kecám." vyprcla jsem mu na talíř tatarku a k tomu přidala pár hranolí. Za ty léta samoty mě soužití pouze s němou tváří poznamenalo. Jsem magor.
,,Dobrou chut. Jez slušně." řekla jsem pak jsem jen sledovala jak se jeho uslintaná huba zabořila do talíře. Povzdychla jsem si.
,,Notak dědo, jíš jako prase." posolila jsem si to, vzala jednu hranolku mezi prsty a kus ukousla. Dívala jsem se před sebe na dvě prázdné židle. Na jedné z nich sídlil Freddy. Bylo to tu tak prázdné... Ohlédla jsem se na fotku, co jsem měla na lince. Už je to pár let, co rodiče posedlí cestováním po planetách a jejich focení na jedné zůstali a potom, co se dozvěděli, co se mi stalo, už se nevrátili. Žádné dopisování, žádné volání. Nikdy nic, až přišla doba, co jsem přestala čekat...

,,Promin Freddy, ale žádnej jazzík si už asi neposlechneš... To rádio už prostě nepůjde... A nemáme ani telku... Nechceš přečíst nějakou pohádku?" ohlédla jsem se po psovi. Díval se na mě těma zapadlýma očima, hlavu měl natočenou do strany. ,,Tak jo, jdeme se projít." oblíkla jsem si svou černou mikinu a pustila ho ven. Zamkla jsem dveře a vyšla do tiché ulice a šla dál daleko šerou ulicí. Nenávistné pohledy lidí jsem už zvládla úspěšně ignorovat. Teda to té doby než se mi do spánku zaryla bolest v podobě kamene. Ohlédla jsem se směrem, ze kterého se ozývaly výkřiky.
"To máš za to, obludo!" ušklíbla se kluk, jehož ruka volně klesala k boku. Nejspíš to hodil on. Můj nezpčastněný kklidný výraz mě ani tak neopouštěl. Nechala jsem si krev stékat po čele. Znovu jsem se rozešla, ale byla jsem zastavena trhnutím za vlasy.
"Zase nás ignoruješ, krávo?! Mluvil jsem na tebe. Ten tvůj čokl včera pochcal trávník před naším domem. Tatka zuřil.
"Aha..." hlesla jsem. Ten kluk, co předtím hodil ten kamen, ke mně přišel a bez rozmýšlení mi vrazil pěst do břicha. Zvuk bolesti, který mi vyšle z úst ho jen nabudil k další ráně přes tvář. Stále jsem mlčela. Do té doby než se ozvalo jiné bolestné heknutí. Zvedla jsem oči a moje tvář se zlostně zakabonila. Jeden z nich. Ten nejtlustčí měl nohu na špatném místě... chodidlo na Freddyho hlavě.
"Dej z něho pryč ten pahnát." zavrčela jsem. Ozval se smích.
"Myslíš, že se tě bojíme?" přišla další rána. A pak jedna tupá. Ale ta nebyla moje.
"Nechte ho b-! z úst mi vytekla zprška slin, když se mi cizí loket zabodl do žaludku. Bylo jich moc... Zkroutili mi ruce za zády a jen mě nutili se dívat... Jak je jediný tvor, který je můj přítel, krutě mlácen. Jeho bolestný nářek se mi zařézaval do kůže jak dlouhé ostré nože. Musím si vybrat... Jestli... se tu s nimi ted poperu, navždy se tím odsoudím... Ozvalo se rupání kostí.
"Ah, asi jsem toho psa zabil." ozval se tupý hlas toho mohutného kluka. Sundal z něj nohu, chytil ho za kůži na krku. Jeho... hlava... Civěla jsem na nehybné tělo. Kolem nás se vytvořil dav přihlížejcích a nikdo... nikdo nezasáhl. Tenhle svět... je vážně pitomej. A nejvíc... tahle planeta. Zabiju je... Sklonila jsem hlavu a přestala se hýbat. Nechala jsem si vzít to poslední... To poslední co mě ještě drželo přitom hrát si na tu frašku normálního a nudnýho života. Z očí mi začaly téct slzy. Nechávala jsem se dál mlátit. A všichni se dívali. Ah... Freddy, později ti udělám nějake pěknej náhrobek. Frajerskej náhrobek pro starýho mazáka. Je mi líto,... že jsem ti nenechala ten kečup. Zvedla jsem oči k nebi. Ještě jsem lidi nezabíjela. Myslím, že to udělám nějak stylově. Nohou jsem zprudka kopla dozadu. Ozval se křik. První. Postavila jsem se a vrazila pěst do nosu jednoho z nich. Druhý. Postavila jsem se do útočné pozice a pak zaútočila. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Myslím, že přezkočím chlebíčky a půjdu rovnou na polárkáč. O krok ustopil. Já udělala krok k němu.
,,Nechod ke mně, zrůdo!" v očíh se mu zradil strach. ,,J-já nechtěl! Oni mě donutili!" páni... taktiku přehodil docela rychle.
"Hej... myslí, že bude mít Free radost, když mu na hrob položím pár čerstvých kostiček?" na tváři se mi objevil škleb a jeho tváč strhnula v úděsu. ,,Bojíš se? Bojíš? Udělá me to jako za stara. Oko za oko, zub za zub." pár jednoduchými pohyby jsem ho strhla k zemi. Obkročmo jsem si mu sedla na hrud a sundala si mikinu. Prsty jsem zbalila do pěstí.
,,Možná to ale bude trochu bolet. Promin." napřáhla jsem se a prvně udeřila. Moje druhá pěst jí o pár sekund později následovala. Stále nikdo nezasahoval. Jo, správně. Tahle odporná společnost... Tahle odporná zvrácená planeta plných pitomých lidí. Od zombíků se liší jen trochou iq a k nepřilnutí ke kanibalismu. Moje údery byly čím dál tvrdší. Tolik, že i mé prsty bolely... Jako by se jeden po druhém lámaly. Ozval se rozhlas. Mluvil o zelené záři. Lidé se začaly rozcházet. Odporný... tak odporný... Chce se mi z toho blejt! Ústa osoby pode mnou už nevydávala žádné zvuky, ale to mi vůbec nevadilo. Nikdo okolo už nebyl, nikdo mě nezastavoval. Napřáhla jsem se, abych zasadila další ránu, ale moje ruka byla zastavena. Stisk v zápěstí byl pevný. Zvedla jsem tvář zašpiněnou od krve, slz a hlíny. Naše oči se setkaly. Jeho modrý pohled měl záblesk něčeho, co jsem neznala. V jeho tváři se zračily smutek a lítost.
"To stačí... Je mrtvý." chvíli jsem na něj jen hleděla, než jsem pohled sklopila dolů. Ano... mrtvý...
"Musíme jít, měsíc." začal mě za zápěstí tahat od mrtvoly.
,,Nemůžu... musím pohřbít Freeho..." mlčel. Pak mě chytil za pas a já ce ocitla na jeho rameni.
"Co... co to děláš..." hlesla jsem. Kvůli ranám do tváře mi šlo mluvit jen ztěžka.
"Chci ti jen pomoct." dlouhým krokem se rozešel d toho místa.
,,Jsem vrah..." zamumlala jsem.
"Já taky." ozvala se odpověd. Chvíli jsem byla ticho. Dlouho mi to nevydrželo.
"Polož mě prosím... bolí mě břicho..." nic... "Budu zvracet..." v tu ránu jsem byla dole. Podmračeně se na mě díval. Toho tolik naštvala moje reakce na jeho oznámení...?
"Já jsem nelhala..." pomalu jsem se postavila. Odvrátil se a znovu se rozešel. Pak se najednou zastavil. Nechápavě jsem na něj hleděla. Jedním okem. Druhé se mi úspěšně zalepilo krví.
"Měsíc..." řekl tiše, že jsem ho sotva slyšela. Zvedla jsem oči a na chvíli strnula. Byl snad větší než tehdy... A jeho barva... byla jasně zelená.
"Proč... bylo ještě dost času..." rukou si vjel do vlasů. Přešla jsem k němu a přátelsky ho dlaní poplácala po rameni. Asi by to bylo mnohem víc cool, kdybych neměla zlámaný prsty.
,,Bud v pohodě... Přinejhoršim budeš prostě nesmrtelnej." ucedila jsem správným cynickým hlasem. Byla to pravda. Lidé už na zelený měsíc zažili mnohem větší muka, než je nesmrtelnost. Asi mě moc nevnímal, protože stále zíral nahoru k měsíci. Začala jsem se na něj dívat taky. Byl takk krásný, ale přitom tak děsivě nebezpečný. S klidem v duši jsem na sebe nechala dopadat tu záři. I mě to mohlo ovlivnit podruhé, ale neměla jsem strach. Po tom všem už bych se dokázala vypořádat se vším. Proti nám se najednou zvedla jakási prudká vlna, která mě málem sundala na zem. Oblohou projely dva zářivě zelené blesky a ozval se jekot, z kterého tuhla krev v žilách. Oblohou se prohnalo cosi... co jsem nedokázala nijak rozpoznat. Rychle to zmizelo. Rozpršel se déšt krvavé barvy a na nebi se rychle rozproudila bouřka. Skoro poslepu jsem došla k tomu muži. Klečel na zemi a chvěl se. Chtěla jsem se ho dotknout... Obejmout ho... A utěšit nás oba návzájem. Jeho tělo sebou ale začalo podivně cukat. Sledovala jsem ho. Jeho tělo se nějak... měnilo. A ten jeho výraz. Neobyčejně... trpěl... Pak se jeho tělo přestalo hýbat úplně. Položila jsem mu hlavu na hrud a zapouslouchala jsem se. Žije... musím ho odsud dostat... Ozval ze řev... Strašlivý nelidský řev. Musím pryč... Ale on...
"Zatraceně..." popadla jsem ho pod rameny a tahala k nejbližší budově. Byla jedna z mála, která v našem okolí ještě stála. Znovu se mi spustily slzy. Tahle zasraná planeta! Polila mě nesmírná uleva, když se dveře lehce otevřely. Dovlekla jsem ho dovnitř a dveře zabouchla. Ted... ho musím nějak probrat... Zamžourala jsem na tělo. Ale chce se mi... Tak hrozně spát...

Pootevřela jsem oči. Světlo... Prudké denní světlo... Otravné denní světlo... Do prdele, už jsem vzhůru... Posadila jsem se a chvíli jen tupě zírala do zdi. Skutečnost číslo jedna: nenacházím se doma. Skutečnost číslo dvě: Free to má za sebou dřív než já. Skutečnost číslo tři: ležím vedle chlapa v bezvědomí... Spíš chlapce... Kolik mu asi je... Nahnula jsem se nad jeho tvář. Žije... vůbec...? Konečky prstů jsem se dotkla jeho tváře. Jeho oči se zprudka otevřely. Drapl mě za ruku a přetočil pod sebe a ke krku mi tiskl nůž. Chvíli tak strnul, pak se jeho tělo uvolnilo a ruka se zbraní klesla.
"Vyděsila jsi mě." posadil se vedle a schoval nůž.
"Kdo že koho vyděsil..." pošuku...
,,Co se stalo...?" zeptal se. Krátce jsem se na něj podívala. Pak jsem si lehla. Tak, abych si z jeho těla vytvořila úkryt před sluncem.
"Měsíc zezelenal, přišla jakási podivná bouře, ty jsi přestal vnímat, zkolaboval jsi, dotáhla jsem tě sem,... pak už nemám páru, co se dělo, ale je to hustý, mrkej na to." napřáhla jsem před sebe dlaně s naprosto zdravými prsty. Moje tělo bylo kompletně uzdravené.
"Jak..." zamumlal. Protáhla jsem se.
"Nemám šajnu, ale je to good. Nějaký jak a proč je mi někde." ohlédla jsem se po něm. "Co je?" podivně se na mě podíval. Odvrátila jsem pohled. "Já to vím! Ale nebudu se ti omlouvat. Bylo to tvoje rozhodnutí mi pomoct. O tom co se stane nikdo nemohl vědět!" dívala jsem se na něj pevným pohledem. Jen překvapeně zamrkal.

"Zvláštní... většina lidí smýšlí trochu jinak. Nevadí, líbí se mi to. A stejně ti to za vinu nemám. Chci říct... Ta bouře ničila domy. Rozhodně nejsem jediný, kdo tímhle prošel." pohodil hlavou směrem k oknu. Vstala jsem a přešla k němu. Naskytl se mi pohled na krajinu nádherné apokalypsy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama