I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Scay 2

30. března 2014 v 17:41 |  S.C.A.Y.


V mrtvé zahradě, mrtvé květiny,
ozývá se hlas, zní melodie.
Tak smutné to je, vnutí slzy,
jen holé pláně melancholie.

Vstávám, i když praskají mi kosti,
nezáleží už na ničem, jsou ze mě trosky.
Pocit v mých žilách, systém padá,
čistě jen osud, DNA vada.

Světlo tmavne, pocit v mých žilách,
braň se jak je v tvých silách.
Snažím se vstát, ale mé tělo postrádá život,
musím se tomu smát, ta úžasná křivost.

Když se to zlomí,
úlomky smutku padají.
Navždycky mojí,
radioaktivní.


Stáli jsme venku a dívali se na město srovnané se zemí. Sem tam zůstal nějaký kamenný v celku či jen zeď, ale jinak to tu bylo dokonale prázdné. Neozvalo se ani živáčka. Hádám, že většina lidí prostě umřela pod sutinami. Na tváři se mi objevil štastný výraz. Kolega po mé levici do mě drcnul.
"Netvař se takhle. Je to strašidelný." s veselým úsměvem jsem se k němu otočila.
"Mám strašidelný úsměv?" culila jsem se. Měla jsem ohromnou radost. V tomhle pomrdanym městě si to zasloužili, cítím teď jakési zadostiučení... A to jsem nemusela hnout ani prstem. Naprosto unikátní a výhodné. Hned mám lepší den. A ještě lepší by byl, kdyby nějak takhle vypadala každá lidská kolonie, na kterou bych v budoucnoti mohla narazit, nepředpokládám totiž, že se tu nějak dlouho zdržím.
"Ne... vzhledem k situaci..." zamumlal. Jen kvůli němu jsem si ten úsměv nechala pro sebe a radši se mu začala trochu věnovat. Přeci jen kvůli mně byl přistižen zeleným měsícem.
"Jak se cítíš? Nějaká změna? Od toho posledního přišla pro některé sice nesmrtelnost, ale efekt už tu dlouho nebyl..." prohlížela jsem si ho. No, bylo to zbytečné. Může bejt i ted naprosto zdravý a klidně za další minutu už ne... Pamatuju si,... jak předtím trpěl...
"Cítím se nejzdravěji jak vůbec jde." potřásl hlavou. "Teda zatím je mi skvěle." sjel mě pohledem a pak se znovu zahleděl na tu spoušť.
"Co teď budeš dělat?" zeptal se. Prsty jsem si pročísla vlasy.
"Budu se tě držet, co nejdéle to půjde." zašklebila jsem se. "Protože to vypadá, že můžeš být užitečnej, něco proti?"
"Ani ne." krátce se uchechtl. Spokojeně jsem se pousmála.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se, přičemž jsem odkopla kamínek, který ležel v blízkosti mého chodidla. Nastalo ticho. Zvedla jsem pohled a zahleděla se do jeho zachmuřené tváře.
"Co je?" probodla jsem ho pronikavým pohledem. Uhnul před ním.
"Marcus." odpověděl. Asi si myslel, že bych se mohla začít smát nebo tak, ale mě to jméno nepřišlo vtipné ani divné ani vzácné. Prostě to bylo jméno. Já jsem prostě jiná, a takové jsou i mé názory.
"Hezké jméno." natáhl jsem k němu ruku. "Já jsem Carley." pousmála jsem se. Úsměv mi oplatil, ale úsměv mu na rtech rázem ztuhnul.
"Hele... co támhle to... je...?" řekl vyděšeně až i já jsem se zarazila. Pootočila jsem hlavu. K nám si to mířil člověk. Teda, jako člověk to vypadalo. Šoupalo to nohama a opilecky kolébalo do stran. Oblečení té osoby bylo potrhané a pokožka pod ním bledá a jakási... hnijící a plná červených skvrn. Oči to protáčelo k nebi a z úst vycházelo jakési vrčení. V jedné ruce to svíralo malý kamínek. Byl to ten, co jsem předtím odkopla. Takový malý, zaoblený a skvrnitý. Na chvíli to zastavilo a hlava tomu padla do strany.
"To nevím, ale mám z toho špatnej pocit..." zamumlala jsem. Vapadalo to, jak chodící mrtvola v nějaké fázi rozkladu. Větřil ve vzduchu. Našel. A pak se hrozivou rychlostí rozeběhl přímo na nás.
"Zdrhej!" strhla jsem Marcuse do postranní ulice. Vzpamatoval se naštěstí dost rychle, a tak už jsme oba před tou věcí pádili pryč. Byli jsme rychlejší a brzy se zastavili, abychom to rozdýchali.
"Co to kruci bylo?" zamumlala jsem a pak ztuhla. Opodál jsem zahlédla další... tuhle věc. Znovu jsem chtěla vzít nohy na ramena, ale byla jsem rukou zastavena.
"Počkej..." hodila jsem po něm nechápavý pohled, který se změnil na vyděšení, když z nějakých sutin vyhrabal kovový zvedák. "Zabiju to." začal tím cvičně máchat do vzduchu. Chytila jsem ho za zápěstí.
"To nemyslíš vážně!" usykla jsem a začala couvat, když jsem viděla, že i tenhle hnus začal větřit.
"Ať je to cokoliv, je očividný, že to má hlad a snaží se nás to zabít." koukala jsem na něj a nakonec mu loket pustila.
"Že by nám měsíček zrealizoval zombíčky?" chvíli jsem byla ticho a pak jsem nadšeně zavýskla. "To je krucinál skvělý! Pomůžu ti!" šla jsem si taky hledat zbraň, ale byla jsem moc pomalá...

Nad mou tváří se objevila doširoka otevřená ústa. Ztuhla jsem na místě.
"Sakra!" ozvalo se a já se náhle válela na tvrdé zemi a jen zezdola sledovala jak hlava mrtvoly letí... a letí... a dopadá... A udělalo se mi špatně. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem se posadila a začala nového parťáka kontrolovat. Zdál se v pohodě. Natáhl ke mně ruku a já se vyškrábala na nohy. Sjel mě pohledem a zdá se, že chce něco nehezkého utrousit, ale nakonec si to rozmyslel a jen se usmál.
"Mám to u tebe schovaný. Pojď, teď musíme nějak zjistit něco o situaci a taky najít nějakej bezpečnej úkryt." rozešel se neurčitým směrem a já ho následovala. Šla jsem kus za ním a civěla mu na záda.
"Děkuju." zamumlala jsem. Je to vůbec poprvé, co mi nějaký člověk pomohl...
"Nemáš zač." přes rameno si přehodil zdvyhák a pátravým pohledem se rozhlížel. Napadlo mě jedno místo, kde se můžeme na chvíli schovat, a tak jsem nás navedla tam. Celou cestu jsme mlčeli a pečlivě se rozhlíželi, zda se předchozí akce nebude opakovat. Taky jsem si našla zbraň. Byla to nějaká tyč. Protáčela jsem ji v prstech a přemýšlela. Rozmlátila jsem lebku živýmu a fyzicky zdravýmu klukovi. Vlastníma rukama. Za nehtama mám stále jeho krev. Tohle už z lidskosti nemá témeř nic, ale přesto jsem úplně vytuhla... Mohl to být strach? Proč strach? Mně by přece mělo být šumák, jestli umřu.. Protože sama jsem zrůda... Z přemýšlení mě probralo šťouchnutí do žeber. Podívala jsem se na něj. On ukazoval někam před sebe. Podívala jsem se tam a začala se tvářit stejně nechápavě.
"Co tady dělá Idarský líták?" přešla jsem blíž a dotkla se lesklého noblesného materiálu.
"To už se asi nedozvíme." ozvalo se z jeho druhé strany. "Z jeho pilota příliš nezbylo..." zvědavě jsem šla za ním. Hned jsem toho litovala. Smrad a ten výjev... Hlavně neblij... Odvrátila jsem se a začala se věnovat lítákovi.
"MW17, třída střední vzdálenosti, přední linie bojových jednotek. Takováhle věcička by hravě pobila celé město zombíků, takže bych řekl, že návštěvníka z Idaru, který sem letěl bůhví proč, zastihla zelená záře." mluvil a přitom obcházel bojový letoun a prohlížel si ho. "Seděli v tom dva lidé. To znamená, že jeden buď utekl nebo to byl on, co..." nedokončil to. Bylo jasné, co měl na mysli.
"Dost se v cizí technice vyznáte, detektive." řekla jsem suše, protože já věděla jen to, že tahle hovadinka je z druhé planety nejblíže k nám. Zadíval se na mě pronikavým pohledem.
"Sám jsem překvapený, kde se to ve mně vzalo. Ale... koukni, je neporušený. Když to použijeme..." rychle jsem ho přerušila.
"Ty s tím snad umíš lítat?" řekla jsem a čekala, co z něj vyleze. Ve tváři se mu rozlil sebevědomý výraz. Sedl si do toho miniletadélka a začal jej zkoumat.
"Tohle je startér, tohle měřiče,..." začal vyjmenovávat a sám u toho vypadal trochu překvapeně. Nechala jsem ho být a zatím se šla projít okolo. Především jsem teda hlídala, zda se tu na nás nechystá sólo nebo nějaký hromadný hod. Bylo mi divně, že tu nebyl jediný normálně vyhlížející člověk a nechtělo se mi věřit, že by ti nakažení měsícem už vyžrali město. A taky, co bude s náma dvěma? Oba jsme byli pod svitem...
"Hej." Ozvalo se od letadla. Pootočila jsem tam hlavu.
"Hm?" seděl v letadle a upřeně mě pozoroval klidným nic neříkajícím výrazem.
"Mám pro tebe dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou... překvapivě. Dobrá je, že letadélko je plně funkní. Ta špatná, že má v nádrži dvě a půl procenta plynu." vylezl ven. "Čeká nás výletnictví po svých. Těšíš se?"

Seděli jsme ve sklepě mého domu a oba mlčeli a nejspíš si třídili myšlenky. Občas jsem po něm vrhla zkoumavý pohled, který mi byl opětován a v těch chvílích jsme na sebe jen rozpačitě civěli, on pokrčil rameny a zase se každý ponořil do svých myšlenek.
"Hej Carley,... kam ted máme namířeno?" když do toho dlouhého ticha promluvil, trochu jsem s sebou cukla a pak jsem uhnula pohledem.
"Nerada říkám něco takového, ale myslím, že ted bysme měli prioritně hledat přeživší." překvapeně pozvedl obočí.
"Ty, kdo nenávidí lidi, chce zjištovat, jestli tu ještě někdo žije?" vypravil ze sebe po chvilce ticha. Naštvalo mě to, ale pak jsem si uvědomila... Vždyt v jeho hlase nebyl žádný výsměch, pouze údiv. Nevysmíval se mi... To zas udivilo mě, jediný co o mně ví je, že nenávidím lidi...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama