I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TH I.

30. března 2014 v 1:05 |  Three Hearts


Duní a duní, poplašné bubny...
Vše je v chaosu a ohni,
neznámý je žhář...
Ze starého dřeva se line dým...
kdysi krásná, Božský rozmar,
kdy uposlechl ho jeden člověk,
duha znamená smlouvu...



Stačilo jen nahlédnout z toho kopce. Odhrnout si vlasy z obličeje a nezapomenout dávno ztracenou a dávno zapomenutou krásu. Tam, kde byly kdysi nádherné lesnaté pláně, zbyly teď pouhé pahýly ohořelých stromů. Jinde byly stromy krásné, ale zcela nahé bez jediného lístečku, mrazivé a bělostné, jako spálené tím nejmrazivějším ledem. Přesto byla obloha modrá. Tak modrá, jak jen může za období léta být. Daleko v obzoru v nebesích visely bílé mraky. Byla to kopa nadýchaným mráčků sbíhající se ke slunci jakoby se snažila se co nejvíce vzdálit blížící se temnotě. Seshora byly ztvárněné do tvarů a ze spodu ploché jako by pod každým byla položena plochá neviditelná deska. Dětskýma očima vypadaly jako mnoho a mnoho obrovských bělostných andělských lodí plujících k dalekému východu. Mezi nimi se náhle objevil stín. Stín skutečné lodi. Plula po neviditelném, ale přesto skutečném vzduchu jak by to byl klidný oceán. Byla tak obrovská a úchvatná. Vypadala být stovky let stará, přesto si zachovávala ladný tvar a krásu, kdysi vyšperkovaných a vyřezávaných míst, chudýma, ale pracovitýma rukama. Kolem ní se linul šedý oblak, který postupně zahaloval sněžně bílé mraky. Východ též postihla temnota. Stará loď se rychle přibližovala. Její kdysi pozlacené velké plachty se vzdouvaly jasným rudým plamenem. Loď byla v plamenech. Pomalu sestupovala a destruktivním ohněm černala. Vysoký stožár praskl, zlomil se a začal padat. Vydal skřípavý zvuk, převrhl se přes příď lodi a dopadl na travnatou zem v malé zahrádce; zázrakem dosud nezničené dlouhou a krvavou válkou, snad starověké kouzlo ji chránilo. Vedle zahrádky stála osamělá a opuštěná chaloupka pokrytá květinami a vedle ní malá lavička. Byla jednoduše stloukaná ze světlého břízového dřeva s pod sedákem barvy čerstvě na podzim zbarveného listí. Na lavičce seděla malá holčička. Byla vždy sama a často chodívala si sem povídat.
,,Pořád s někým rozmlouvá, říká, že prý ze zvířaty, to by bylo možné, kdyby v tomhle kraji ještě nějaká zbyla, viděl jí někdo třeba mluvit z ptáky? Nebo lesní zvěří? Určitě promlouvá s démony, s démony, co z ničily naši Zem a naši půdu a naše domy." povídá se o ní, tam kde zároveň říkali, že je doma. Má být dědička, dědička Velké Země, ale jak, když z té Země nic nezbylo a lid jí nevěří? Byla teprve ve věku, kdy se urozené dívky učí, jak se správně a slušně chovat, učí se číst a psát, pak i počítat, ale více než kdokoliv z přeživších v království tušila, jak velké zlo se děje. Cítila, že tam nepatří, jak lítostivé je, když má pětileté děcko pocit, že nepatří domů. Zhruba třicet metrů od ní dopadl shořelý stožár. Ani se nepohnula. Zvedla k nebi své modré oči. Její tvář byla klidná, ale její oči byly naplněné strachem, neskutečným děsem a nekonečným prázdnem a osamělostí. Smutnýma očima a jakoby v transu, němá a přesto mluvící, bez výrazu sledovala hořící loď, jak padá za kopce do velkého zmrzlého moře Oswarcku, kdysi zatopeného lesa elfů; teď z něj zbyly jen ubohé pahýly trčící z ledu, jak tisíce náhrobků. Stačilo jen vyběhnout pár metrů a viděla by, jak se loď kácí k zemi a tříští se o zledovatělé zbytky stromů a zem. Slyšela ten mohutný hřmot, jak ohořelé dřevo narazilo. Zdálo se jí jakoby se v tu chvíli vzduch kolem ní zatřásl. Něco se změnilo. Uslyšela hlasy a cinkot zbraní. Praskání hromadně lámaných větví se blížilo. Holčička seskočila s lavičky a vedle ní se objevilo malé zvířátko, malá kočička s černým kožíškem a s krvavě rudým diamantem vsazeným v čele.
,,Nighel." všimla si jí, až když se jí chundelaté zvířátko otřelo o nohu. Uslyšela zvuky kopyt, které okamžitě předehnaly blížící se kroky a hlasy. Z lesa vyskočil černý kůň a hnal se k ní. Jezdec se šedou kápí se naklonil, aby ji uchopil za šaty a vyzdvihl nahoru na vysokého koně. Zakopla a upadla.
,,Ne!" křikla vystrašená dívenka než uslyšela slabé křupnutí a bolestný výkřik. Odvážila se ohlédnout. Výhled jí zakrýval skoro přes dva metry vysoký černý kočkovitý démon. Kolem něj vyzařovala temná aura. Jeho drápy se třpytily a oči vražedně blyštily. Démon poodstoupil a ohlédl se na ni. V čele měl vsazen rudý drahokam s pozlacený okraji.
,,Nighel?" zeptala se dívka. Než ale stačila říct něco dalšího, Nighel uskočil, zuby ji uchopil za modrý, přezdobený šat a utíkal s ní za kopce. Tam spatřili trosky Velké lodi. Upustil ji před nimi a zadíval se na ni pronikavýma a hlubokýma očima.

,,Schovej se v troskách za clonami kouře a vyčkávej." slyšela hlas zdálo se odnikud a přesto patřil démonu. Nighel pokýval hlavou a vracel se k pronásledovateli. Skutečně se schovala v troskách, za velkými plechovými dvířky od sklepa. Po chvíli uslyšela hrozný řev, který jí drásal uši. Vytřeštěnýma očima zírala do tmy a snažila se být, co nejméně viditelná. Ještě chvíli slyšela zvuky boje, řinkot zbraní, hlasů a těžkých kopyt než se zvuk změnil ve dva poslední: tichý zastřený zvuk a smrtelný řev. Její obličej předtím, tak klidný byl najednou naplněn strachem. Před očima viděla krev, spousty krve, černé různě tvarované prsteny, démony, krev, lidi, jak prchají před velkým ohněm a zkázou. Poslední obraz bylo tělo mrtvého Nighela, pronikavě zaječela a vrhla se ze stínu svého úkrytu rovnou do pasti nepřítele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama