I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TH IV.

30. března 2014 v 1:09 |  Three Hearts

Odbyla hodina,
každý prsten rozeslán.
Odbíjí hodiny na nebeské stezce,
čas, kdy Hra započne.
Pak Hodnotitel mávne rukou
a přesýpací hodiny se otočí,
přesýpat se budou,
celých dvacet devět dní.
A dne třicátého,
odměna vystavena bude...



,,Nechceš se zase vrátit k hraní?" řekla a tak protnula ticho mezi nimi.
,, K piánu? Vlastně ani ne. Nebere mě to jako dřív, nemyslím, že bych byl ještě schopný složit pár tónů." odpověděl hodně vysoký a hubený kluk s černými vlasy. Ruce měl zaražené hluboko v kapsách a ve tváři svůj obvyklý zamyšlený pohled. Tvářil se pořád, jakoby řešil těžkou rovnici a nemohl ji vyřešit. Byl to hloubavý a zamračený pohled, který jeho osobnost provázel již celý půlrok. Nikdo, kromě jeho nevěděl, nad čím pořád tak usilovně přemýšlí.
,,Je to škoda, hrával jsi tak nádherně..." zavzpomínala dívka s vlasy nabarvenými na růžovo. Oproti němu byla o půl těla menší a celkově drobnější. Na prsty si natáčela pár růžovoučkých pramínků a upřeně hleděla do země.
,,Bývávalo." povzdychnul si. Hned ale nasadil připitomělý výraz a začal až přehnaně gestikulovat rukama.
,,Zde se s tebou loučím, má veliká největší a nejvytouženější lásko Kikyo!" zprvu na něj hleděla jak na blázna, po chvilce se ale chytila role. Společně chodili do divadelního kroužku, a protože se vraceli pozdě večer a měli napůl společnou cestu, vždy ji doprovázel domů. Podobné žerty patřili k jejich loučení. Na tváři vytvořila ten nejsmutnější výraz, co dokázala a otřela si pomyslnou slzu.
,,Ó můj krásný a vznešený princi, už musíš jít? Odcházíš? Chci jít s tebou kamkoli! Klidně i do pekel samotných!"
,,Ne, nádherná Panno! Posečkej do úplňku, já vrátím se pro tebe!" řekl chlapec, tak vážným hlasem, že oba neměli daleko ke smíchu.
,,Tedy sbohem, můj princi!" vytáhla s kapsy papírový kapesníček a začala jím mávat.
,,Děkuji, za doprovod na mé cestě domů!" volala od dveří těsně před tím než ho úplně ztratila z dohledu. Pro sebe se usmála. Chovala k němu zvláštní náklonnost. Znali se takřka odmalička a panoval mezi nimi spíše, než přátelský, sourozenecký vztah. Došla od branky, až ke svému domu a začala ve své kožené kabelce hledat klíče. Už chtěla odemykat, když si na něco vzpomněla. Plácla se do čela.
,,Jsem to ale trubka princezna, ještě pošta..." zasmála se, vrátila se a otevřela poštovní schránku přidělanou ke zdi vedle vrátek. Její rodina měla hodně členů, kteří se ale už doma zřídkakdy zdržovali, proto byla tmavě hnědá schránka větší, než na okolních domech a neustále se v ní něco nacházelo. Jako vždycky našla jen spoustu reklam, noviny a pár dalších zbytečných papírů, vztekle je všechny uchopila do rukou a mrskla jimi do trávy. Peníze na tento měsíc tam nebyly. Kikyo byla z rodiny Heartnettů nejmladší a jako jediná ještě nevydělávala. Měla brigádu, kterou ale vkládala do herectví. Na vše ostatní jí každý měsíc posílali peníze rodiče. Byl to velký obnos, se kterým drobně rozmazlená dívka vždy počítala. Už to ale byl třetí den, kdy měly přijít a nikomu z rodiny se už delší dobu nemohla dovolat. Chtěla už začít nadávat, když si uvědomila, že při dopadu na zem v té hromadě budoucí příloze do kamen cosi slabě zacinkalo. Sehnula se a začala jí prohrabávat až našla obálku nápadně se lišijící od ostatních. Přes nažloutlý papír nahmátla cosi malého a tvrdého a kruhovitého tvaru. Na obálce byla skoro nečitelně naškrabaná její adresa a jméno. Obočí se jí jako vždy komicky nadzvedlo. Nečekala žádnou poštu, vlastně jí nikdy nic nechodilo. Zvedla se a dala si obálku do kapsy a vešla do domu. Způsobně dala boty do poloprázdného botníku a prošla domem až do kuchyně. Tam vzala nůžky a opatrně odstřihla obálku, aby neporušila obsah uvnitř. Zvědavě vytáhla lísteček s barevným textem. Byl psaný stejným písmem a snad fialovou fixkou. Četla si nahlas:


,,Pojďte se bít a pojďte hrát,
v temném městě Celtura.

Já rozhodčí jsem, o vás hodně vím,
Hra odměn vás již očekává,

Prsten jako pozvánku s sebou nutno mít.
Jsem klíč od města a Hodnotitel jménem Eve."



Vyndala z obálky prsten; byl celý ze stříbra. Na dotek chladný a na pohled krásný. Byl malý a jeho vršek byl vytvarován do tvaru malé nachově růžové květinky. Okraj květinky zdobil drobný motýlek vybroušený z azuru. Znovu očima přelétla text.
,,Co to je za vtip?" nasadila si prstýnek a detailně si ho prohlížela. Líbil se jí, vypadal, že je vážně drahý. Na obálce ani vně nebyl napsaný odesílatel. Neměla tušení, proč by jí někdo posílal prsten, ještě tak krásný, který jí byl svými barvami a vzhledem tak podobný. Měla ráda růžovou a zelenou. A taky milovala motýlky.
,,Asi nějaký omyl." usoudila nakonec a chtěla prstýnek sundat. Jenže to nešlo, prsten na prsteníku pravé ruky držel pevně, i když byl nasazen snadno.
,,Hej!" vyjekla a běžela do koupelny zkusit ho sundat pomocí mýdla. Nic. Prsten stále pevně držel jakoby měl svou vůli a nechtěl být už nikdy sundán a opuštěn. Tohle se jí už vůbec nelíbilo. Přepadl jí takový divný pocit, že se začalo dít něco nepříjemného. Před očima jí najednou vytanul text.
,,Prsten jako pozvánku..." zopakovala pro sebe část dopisu. Ze zamyšlení jí vytrhla písnička, kterou měla nastavenou jako zvonění ve svém mobilu. Doběhla k němu a po přijetí hovoru si sedla na pohovku.
,,Kohu!" křikla do telefonu, aniž by volající stihl cokoliv říct. ,,Mám problém!" podívala se na svou ruku. Na pohled zcela normální prstýnek začal zářit mdlým světlem.
,,Jestli sis nenasadila na prst prsten, který nejde sundat a divně září, tak mám větší problém." odvětil Kohenův hlas. Po jeho hlasu se prsten rozzářil ještě více, jakoby chtěl snad něco říci.
,,Co mám dělat?!" křikla do mobilu. Růžovoučká jí oblétávala, trhala se a začínala vytvářet drobné tvary.
,,Neříkej mi, že-. Jdu k tobě, něco vymyslíme." řekl svým obvyklým klidným tónem a zavěsil. Protože bydlel jen pár minut od ní, během chvíle jí vrazil do obýváku. Seděla tam s hlavou zakloněnou a zavřenýma očima. Všiml si zářícího prstene a přešel blíž, aby si ho prohlédl. Otevřela oči a podívala se na něj. Trochu se lekl, protože pod jejím pravým okem bylo divné zelené tetování, které nápadně připomínalo motýla.
,,Co s tím mám dělat?" zeptala se s nadějí a nastavila mu ruku s prstenem před obličej. Z jejích vlasů náhle vzlétlo několik zářivě růžových motýlů. Jeden z nich přelétl k němu a usadil se na druhém podivném prstenu, který měl on na malíku levé ruky.
,,Nemám tušení, asi... asi už to nesundáme, není to jako normální prsten..." zhatil její naději, že divný prsten ještě někdy sundá a fascinovaně hleděl, jak motýl na jeho ruce skládá drobná růžovoučký křidélka a prsten barvy nočních mraků se rozzářil modrým jasnějším modrým světlem. Sám se divil, že je spíše vzrušený těmi kouzly, než vyděšen z podivného dopisu a z toho, že se kolem něj dějí divné věci. Nechal motýla být a pohledem zavítal zpět ke Kikyo. Na tváři měla výraz klidný. Nechala ruku klesnout zpět na opěradlo pohovky a povzdechla si. Znovu se ozvalo zvonění. Tentokrát z pevné linky na stěně u dveří. Kohen to chtěl zvednout, ale Kikyo byla rychlejší. Energicky vyskočila z pohovky, rukou ledabyle odehnala poletující motýly a během několika skoků byla u telefonu. Ozvalo se klapnutí, když ho zvedla. Potom, co si ho dala k uchu bylo ticho, ve kterém cítila zvláštní napětí.
,,Ano? Tady sídlo Heartnettů." řekla tak, jak měla od rodičů nakázáno říkat.
,,Kikyo?" ozval se tichý dívčí hlásek.
,,Ah? Sony!" poznala hned dívku Kikyo. Zarazilo ji jak mluvila tiše. ,,Stalo se něco?" zeptala se a sama se nad tou otázkou zarazila. Proč se zeptala takhle?
,,Potřebuju pomoct. Přišla mi obálka a v ní takový prsten-" začala vysvětlovat, ale Kikyo jí přerušila.
,,S Kohem jdeme k tobě. Čekej!" křikla a zavěsila. Ze sluchátka zaslechla ještě "Já-", ale nevěnovala tomu pozornost. Dělo se něco divného. Něco s čím měla, co dělat ona, kluk, kterého tajně milovala a její nejlepší kamarádka. Ze židle popadla mikinu a začala se oblékat. Motýli snad pochopili situaci , vzlétli a ztratili se v jejích vlasech.
,,Co se děje?" nechápal Kohen, ale sám si už oblékal svou slabší bundu.
,,Sony má taky prsten. Jdeme k ní domů." řekla a vystrčila ho ven z bytu. Pak zamkla a oba se rozeběhli směrem k domu Mermaid. Nikdy tam ale nedorazili. Místo, aby se ocitli na silnici z obou stran plné barevných domů, stáli na šedé kostkované cestě a kolem nich bylo najednou spousty polorozpadlých šedých budov. Každá z nich měla jiný tvar a skoro nepůsobily jako domy. Všechny však měly stejnou nehezkou šedou barvu podobnou asfaltu.
,,Co to sakra je?!" řekl Kohen, na sebe až neobvykle tiše. Dal ruku v pěst a praštil do jedné z těch šedých stěn. Ucítil bolest. Pak po stěně přejel dlaní.
,,Tohle se mi rozhodně nezdá." zamumlal. Kikyo si jen protřela oči a zamrkala.
,,Vy jste tu taky?" ozval se tenounký hlas. Hlas patřící Sony. Kikyo a Kohen se za hlasem otočili. Za nimi stála dívka, vzrůstově hodně malá. Kikyo byla taky malá, ale Sony byla ještě o hlavu menší a drobounká. Vlasy měla přistižené hodně nakrátko a barvené na červeno. I přes svou jemnou povahu měla piercing v dolním rtu. Byl to totiž symbol toho, že je bubenistka z kapely White Carolyn - současně velice známé dívčí kapely. Došla až k nim. V očích se jí značil strach. Její otec býval kaskadér a její matka pracuje jako reportérka, ale bohužel jejich odvahu nezdědila. Měla strach, až z nemožně moc věcí. A protože byla až moc nemotorná a zakřiknutá, kromě Kikyo jí nikdo nebral moc vážně.
,,Kde tady?" rozhlížela se dál Kikyo. Místo v jenž se nacházeli vypadalo jako dávno opuštěné město. Kam dohlédli byly jen nekonečné ulice plné různě tvarovaných domů s nudnými šedými zdmi a dlaždicové chodníky, ale žádné silnice a nic moderního, co znali, neobjevili. Ulice byly široké, možná určené pro trhy.
,,Tady." ozval se najednou jasný a čistý hlas nad jejich hlavami. V dáli zaznělo dunění gongu jakoby bylo odstartováno něco významného. Přesýpací hodiny byly otočeny a zlatý písek začal jako zpomalený vodopád ztékat v hodinách z průzračného křišťálu. Ještě chvíli znělo ozvěna toho gongu. Odpočet dní na Nebeské stezce začal.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama