I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TH V.

30. března 2014 v 1:11 |  Three Hearts


Seděla takhle Eve na střeše domu,
její vězeňské rolničky cinkají.
Vesele se šklebí,
ona mluví k těm vyděšeným lidem dolů.
Prsty ťuká na tlačítka,
jen čekala až zvoneček v přístroji se rozcinká...



,,Slyšeli jste to? Hra započala." promluvila osoba nad nimi po zaznění gongu. Seděla na střeše jednoho nižšího domu a jako malé dítě pohupovala nohama. Chvíli nehnutě sledovali postavu s rozcuchanými různě barevnými vlasy a úškleb rtů, který sice ze své vzdálenosti od něj neviděli, ale stejně jasně jej mohli cítit. Stejně tak cítili, jak je propaluje jakýsi temný pohled, i když oči měla postava zakrytá vlasy.
,,Kde to jsme? Co jsi zač?" křikl na ní zamračeně Kohen, který byl divnou a nebezpečnou aurou té osoby zastrašen o něco méně, než dívky. Nedlouho poté si uvědomil, že to, co cítil nebyl strach a do jeho očí se vrátil už šest měsíců ztracený lesk.
,,Chi chi, já jsem Eve. Jste Tady." ozvala se odpověď. Pak postava seskočila dolů. Schovala svou hračku plnou tlačítek do kapsy a postavila se proti nim. Stála jen metr od nich a fialový jízlivý úsměv teď i viděli. Oklepali se hrůzou a podivným odporem. Sony o kousek ucouvla v očích měla neskrývanou hrůzu. Před ní stála dívka jak vystřižená z nějakého dobrého hororového filmu a usmívala se způsobem, že všichni tři měli pocit, že jen slaboulinká neviditelná klec nebo stěna ji drží od toho, aby je všechny chladnokrevně pozabíjela. Zvedla ruku k ústům a olízla prst, s již zaschlou krví. Všimli si hned dlouhých purpurových nehtů, které působily jako pařáty krví rozdrážděného dravce. Celý výjev jen podtrhoval silný pach krve a něčeho rozkládajícího se.
,,Jste Hráči v Celtuře." řekla a očima schovanýma pod vlasy si je prohlížela. ,,Dorazili jste těsně před začátkem." dodala a vlasy si prohrábla. Sony, která na ní celou dobu zděšeně koukala, měla dojem, že na kratičký moment zahlédla zpod vlasů rudé světlo.
,,O čem to sakra mluvíš?!" postavila se před Kohena Kikyo, která mezitím nabrala trochu odvahy. Atmosféra, kterou cítila, byla na ni příliš tíživá. Hlavně měla strach o zbabělou Sony.
,,Vysvětlovat není už můj podíl práce. S tou legendou a pravidly si dali práci, najdete je všude. Já jsem jen Hodnotitel. Mým úkolem je pouze sledovat a hodnotit vás." řekla o trochu méně jízlivým tónem než dosud a rozešla se. Měli pocit, že se čas na chvíli zastavil, a že jediný, co se teď na světě hýbe a žije jsou oni. Vysoká dívka se lehce dotkla velkého stříbrného kříže, který se jí houpal na krku. Pomalým krokem je minula a odcházela. Stáli jak sochy, neschopni se pohnout. Pouze Kohen, který se nikdy nepřipadal, tak živý a probuzený, jako teď se otočil a možná s obdivem na ni hleděl.
,,Radím, abyste si je hned utíkali přečíst, broučci. Nechť vás provází Bůh a dědici Noemovi." uchechtla se.
,,Počkej, chci-" promluvil, ale byl přerušen.
,,Staň se králem a pak na mě volej "počkej", Siriusi." skočila mu do řeči svým jízlivým, přesto jasným a krásným hlasem. Stejně jako čaroděj Yoh luskla prsty a její tělo se rozplynulo ve fialovém dýmu. Zamrkal, ten složitý pocit, který měl, zmizel. Rozplynul se stejně jako ten dým.
"Cože? Nechápu to..." popotáhla Kikyo a vytrhla ho z jeho obvyklého zamyšlení, které se zdálo ještě silnější, než dříve. Sony dosedla na zem a rukama si objala kolena. Město, které znali bylo fuč a místo toho tu bylo úplně neznámé místo, které bylo až neskutečně skutečné. Kikyo jí během chvilky napodobila. Opadla z ní úzkost a náhle se jí podlomila kolena. Jen tak seděly, než uslyšely volání.
,,Pojďte sem!" volal na ně Kohen. Zašel do jednoho ze šedých domů a četl jakési papíry polepené na stěnách. Kikyo a Sony se za ním rozběhly a rozhlížely se.
,,To má být ono?" řekla si tiše Sony a přistoupila k jedné ze stěn. Zvedla se na špičkách a strhla z ní papír hlásající nadpis "Pravidla". Pak ho pozorně přečetla nahlas.


,,Pravidlo poslední: pokud Hodnotitel zasáhne do hry, všichni zemřou."


,,Co to má být, snad všechna ta pravidla vyhrožují smrtí." vzlykla Kikyo, papír nevědomky mačkala v ruce. Kohen mlčel a zaujatě přejížděl očima další papír na stěně. Měl v nich ten znovu ten ztracený výraz.

,,Po Loveckém týdnu, začíná boj s Hodností."


,,Vypadá to, že za pomoci těchto prstenů máme zabíjet démony, co se tu objeví. Za každý úspěšný lov získáme body. Na určitých místech si je můžeme směnit za kredity. Na to máme týden. Po týdnu nám Hodnotitel dá hodnocení a získáme Hodnost. A pak... budeme bojovat mezi sebou." řekl potom, co dočetl poslední papír. V tmavé místnosti nastalo ticho jak v hrobě.


,,27 Hráčů, 1.Listopad."




,,Hra bude trvat dvacet devět dní. Třicátého dne bude určeno sedm vítězů. Šest z nich dostane peněžitou odměnu. A ten, co bude absolutní vítěz, si může odměnu vybrat." řekl jim nahlas. V ústech ucítil sucho. Olízl si rty a rozechvělým a pochmurným hlasem četl dál.


,,Rozděleni do sedmi barev, jen sedm hráčů zůstane."


Drobná Sony se znovu sesula na zem a roztřásla se strachy. Kikyo více, než z té situace, měla strach o ní. Klekla si vedle ní. Druhá dívka jí zoufale objala a Kikyo jí začala konejšivě hladit po hlavě. Pouze Kohen stále nehybně stál, pozoroval papíry na stěnách a přemýšlel.
,,Ta část s odměnou je divná," znovu promluvil nahlas. ,,hlavně potom co řekl Hodnotitel."


,,Staň se králem..."


Zněla mu v hlavě tato slova. Nemohl na ně přestat myslet, připomnělo mu to jednu starou písničku, kterou, když byli mladší, Kikyo se Sony často zpívaly:




,,Malý bílý králíčku, huňatý máš kožich,
nastává zima, ukryj své packy dokud si živ.
Nevinné zvířátko, jsi mazlíček krále,
modrý má prsten, spinkej v klíně páně.

Barevný máš obojek, sedm má barviček,
jsi drobný a roztomilý, králů poslíček.
Malý bílý králíčku, kolik je ti let?
Měníš se v človíčka a viděl jsi tajný svět.

Staň se králem, svrhni barvy,
svět čeká na tvé sněhobílé malby.
Malý bílý králíčku, jsi kouzelník zakletý,
znáš kouzla králů a máš jeden prsten prokletý."



Trochu se otřásl při vzpomínce na slova. Tuhle rýmovačku ho naučila jeho, již zesnulá matka a on ji pak naučil dvě malé holčičky, protože měl zrovna za úkol je hlídat. Když ho do reality vrátil vzlyk jedné z dívek, všiml si jakési tenké a malé a docela staré knihy na stole. Nebyla nijak popsaná. Tři stránky byly prázdné. Až když ji otočil na čtvrtou uviděl paletovou kresbu povědomého prstenu. Podíval se na svůj prsten. Měl tvar vlčího oka. Bělmo bylo jantarově žluté a protáhlá zornice jako u šelmy zářivě modrá stejně jako na kresbě. Na další stránce vedle obrázku byl text, kterému rozuměl. Sedl si ke stolku na židli z dubového dřeva a začal číst a prohlížet si jednotlivé prsteny.



,,Sirius, modrý vlk zabiják, jeho barvou je modrá."

,,Fairy, nevinně nebezpečná víla, její barvou je zelená."

,,Lilith, největší stratég ve hře, její barvou je modrá."


Brzy pochopil, o co jde, ale nechápal princip barev. Začal tedy listovat knihou dokud skoro na konci objevil jejich charakteristiky.


,,Zelená - barva, co útočí skrytě a rychle."


Podíval se na podlaze sedící Kikyo, jejíž prsten se jmenoval Fairy a znovu se zamyslel nad absurditou celé téhle věci. Další věc, která ho zajímala byla, jak vlastně ty prsteny fungují. Za charakteristikou prstenů byl další krátký text.
,,Cože? Návod? To je hloupý." zamumlal si nahlas, ale obsah si stejně zvědavě přečetl. Prsten, jehož záře ustala po zaznění gongu se náhle znovu objevila, když se podle toho návodu zachoval. V jeho rukách se v modrém dýmu začaly zjevovat předměty. Brzy si už prohlížel dvě temně černé pistole, mezi sebou spojené dlouhým šedavým řetězem.
,,Učíš se rychle, Siriusi." ozval se neznámý hlas u okna. Trhnul hlavou tím směrem. Kikyo a Sony se tam též dívaly.
,,Co chceš?" vyštěkl ztrápeným hlasem a instinktivně na nově příchozího zamířil svými novými zbraněmi.
,,Klídek, likvidovat se budeme až za týden, slož to." řekla osoba a seskočila dovnitř. Kohen si ji nedůvěřivě měřil pohledem, ale ruce s pistolemi mu nakonec poklesly. Na mužské tváři se objevil úsměv.
,,To je lepší, já jsem Eiji, ale myslím, že víc ti bude říkat přezdívka Double Jack." řekl a posadil se k dívkám na zem.
,,Neodpověděl jsi mi." zavrčel Kohen. Sám si nebyl jistý, proč se tak chová. V jedné věci si ale jistý byl: a to , že se mu ten muž vůbec nezamlouval.
,,Hledal jsem někoho, abych... mu navrhnul spolupráci." odvětil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama