I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TH VII.

30. března 2014 v 1:13 |  Three Hearts


Plakala Eve zármutkem, s tváře stírala modré slzy,
stará osobnost v ní probudila se, ale příliš brzy.
Přesto Yohovu hru masakru hrát musí,
přesto, jak šíleně se jí On a Hra hnusí.
Brzo brzičko bude největší přízrak propuštěn,
krvavý duch pečetících okov zproštěn.
Čaroděj, hrabě a zrádce Yoh v pusté a šedé zahradě,
dává si poklidný čajový dýchánek za šedého dne.
Hlídá si čas jako Ti na nebeské stezce,
přemýšlí, jak moc Eve zabít chce a nechce.



Dlouhé nádherné zlatavé vlasy jí zavlály ve větru. Zbystřila smysly, protože v Celtuře vítr nefouká.
,,Chytrá holka." uslyšela ve větru hlas. Začala se rozhlížet. Neviděla ale nic. Jen šedé a prázdné město. Šedé stěny a kostkované chodbičky mezi zvláštně tvarovanými domy. Nespokojeně se zamračila. Démoni a další obludy města měli ve zvyku se objevovat podobnými způsoby. Tentokrát to ale bylo jiné. Boje o body již skončily a začaly boje mezi hráči. A dívka Kirara rychle poznala, že hlas je lidský. Byl zvučný a jasný a dětský. Ucítila nad sebou pohyb. Prudce zvedla hlavu a spatřila velkou a dlouhou temně modrou plošinu. Prohnala se přímo nad ní, až jí načechrala vlasy. Doletěla na zem pár metrů před ní a postavila se od země na výšku. Kirara se dál mračila. Nečekala, že bude bojovat tak brzy. Zpoza modré desky se objevila ruka, která jí natočila stranou tak, že už mohla vidět osobu před sebou. Úlevně vydechla. Kousek před ní stál asi desetiletý chlapec. Když viděl, jak se její před chvíli bystrá tvář zklidnila, ta jeho se hněvivě zkřivila. Pouze ale na krátký moment, hned se zase povýšeně usmívala Pustil plošinu a nechal ji hlučně dopadnout na zem. Musela být hrozně těžká. Pak si na ní stoupnul a elegantně se dívce uklonil. Vlasy barvené na tmavě modro mu spadly do očí.
,,Já jsem Rio, Sky Rider a přišla jsem si pro výhru." řekl a narovnal se. Jeho výraz byl usměvavý, ale v jeho očích se skrývalo cosi nebezpečného. Kirara usykla a udělala krok dozadu. Pak si něco uvědomila.
,,Přišla? Ty jsi holka?" zeptala se přihlouple. Hned na to sebou leknutím škubnula. Rozhněvaná Rio dupla na tu létající desku a přímo nad nimi se ozval ohlušující hrom. Její úsměv se dávno změnil v naštvaný úšklebek.
,,Ty jsi si myslela, že jsem kluk? Blbko." procedila skrz zuby. Kirara se znovu přikrčila nad dalším hromem. Nenáviděla bouřky. K smrti se jich bála. Přesto v sobě ale našla odvahu něco odseknout.
,,A co? Jsi plochá, jako to surfuvací prkno, co s sebou táhneš." řekla a její prsten se rozzářil.
,,Plochá? Surfuvací prkno?" zopakovala se sevřenými pěstmi Rio.
,,Utahuješ si ze mě? Jsem nebeský jezdec, vládnu obloze, jsem paní počasí." z temného mraku nad Celturou vyšlehl modrý blesk. ,,Za tuhle urážku tě určitě zabiju." řekla a její prsten též začal zářit.

Arato procházel jednou Celturskou ulicí a rozhlížel se. Až na tvary budov bylo všechno všude stejné. Barvy a motiv dlažebních kostek. Za sebou ucítil něčí přítomnost. Cítil ji jenom jednou, ale jasně věděl, kdo to je. Tuhle vražednost necítil ani z přízraků. Přesto se mu zdála teď nějaká menší. Ta děsivá a vražedná aura. Po chvíli ta osoba šla vedle něj. S trochou bázně na ni pohlédl. Neviděl žádný nemožný škleb, ani úsměv. Překvapilo ho to, a proto se rychle odvrátil. Nevěděl, jestli má něco říct, tak radši mlčel.
,,Kousek před námi... Bojuje jedna tvá stará přítelkyně se Sky Riderem. Nemůže vyhrát, nechceš jít ještě vidět? Živou..." promluvila tichým hlasem.
,,Stará přítelkyně?" zopakoval nechápavě. ,,Kdo?" zeptal se, ale vysoká a pohublá dívka vedle něj se ztratila v myšlenkách. Hlavu měla skloněnou a ruce zaražené v kapsách. Zapátral v paměti nad jejím jménem.
,,Eve? Kdo je to?" zeptal se. Stále ho ale nevnímala.
,,Eve?" řekl ještě hlasitěji a odvážil se ji dotknout. Prsty se lehce dotkl její paže. Překvapila ho ta hebkost a jemnost. Trhla sebou a zastavila se. Udělal to samé a pohlédl na ní. Vůbec z ní teď nešel strach. Dívala se na něj, přesto ale kvůli vlasům její oči neviděl.
,,Co to děláš, sakra?" procedila a ustoupila od něj dál jakoby se ho bála.
,,Ty... se nejmenuješ Eve, že?" stáhl ruku k tělu a zkoumavě na ni hleděl. Netušil, proč mu přišla najednou tak zranitelná, tak obyčejná. Stejná jako on. Pohrdavě si odfrkla.
,,Zbytečné říkat ti, kdo jsem. Až skoční Hra, už se nikdy nepotkáme." řekla. Zdálo se mu, že v jejím hlase zaslechl špatně ukrývaný smutek a hořkost.
,,Chci vědět, kdo jsi." řekl a přistoupil k ní blíž.
,,Hodnotitel." opáčila s klidem a znovu vyrovnala vzdálenost mezi nimi. Za sebou ucítila chladnou zeď budovy. Arato došel až k ní a zdvihl ruku.
,,Během loveckého týdne jsem pátral. Potom, co jsi zač, Eve. Pomohli mi k tomu i zámečtí psi z Beckhankova sídla. On také není žádný hrabě, že? Je to čaroděj." zašeptal a dotknul se jejího čela. Ani se nepohnula. Stála opřená o zeď a nechala ho, aby jí odhrnul vlasy z tváře. Upřeně se zahleděl do nádherných kobaltově modrých očí. Hned věděl, že to neměl dělat. Byl to barvou naprosto okouzlen a jeho tělo ho neposlouchalo a jeho ústa říkala to, co si chtěl nechat ještě chvíli pro sebe.
,,A ty jsi prokleté dítě jménem Elliott." řekl a stále jí hleděl do očí. Nedokázal se od nich odtrhnout. Jemně se na něj usmála. Též zvedla ruku a svými dlouhými purpurově zbarvenými nehty mu přejela po bledé tváři.

,,Moje pravá osobnost se probudila mnohem dříve, než-li měla. Proto máš pravdu, když tvrdíš, že jsem Elliott." řekla. Stejně jako ona se vůbec nepohnul. Stáli a dívali se na sebe a ani jeden nebyl schopný odvrátit pohled. Byli stejně vysocí, proto mu stačil pouze půl krok, aby se skoro dotýkali čely. Eve zavřela oči a Arato se svými rty přiblížil k těm jejím. Stihl se jich ale pouze lehce dotknout, když uslyšel zděšený křik známého hlasu. Jen ten starý povědomý hlas mu připomněl, že téměř zradil dívku, kterou miloval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama