I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 11

29. března 2014 v 22:43 |  TNT


"Přestaň." odsunul ode mě plechovku s pivem. Vražedně jsem se na něj podívala a radši si zapálila cigaretu.
"Nekuř." cigareta mi byla ukradena přímo z pusy a vzápětí ležící uhašená na zemi.
"Seš snad moje máma?!" kopla jsem ho do břicha až bolestí padl na kolena.
"Já tě nebudu poučovat, až ty si přestaneš ničit zdravý." zaskučel. Zapálila jsem si další a mezitím mu šlapala na záda.
"Oh, vážně?" zaryla jsem mu patu do obratlů. Sadisticky jsem s ní točila. "Bolí, zlato, bolí?" vyfoukla jsem kouř. Lekla jsem se, když za mnou náhle promluvil hlas.
"Sylvie, co to zas vyvádíš?" nemusela jsem se ani otáčet.
"Ale on mě poučuje." postěžovala jsem si. Uslyšela jsem povzdechnutí.
"Dobře, tak on už to určitě pochopil, už ho přestaň mlátit." položil mi ruku na rameno. Hleděla jsem mu do tváře. Můj výraz po chvíli o trochu změkl. Sundala jsem z toho trotla na zemi nohu, ale neodpustila jsem si ještě malinkou ránu do jeho břicha. Zaskuhral a chvíli trvalo, než se postavil. Mračil se na mě, ale ignorovala jsem to. Modrovlásek se na mě usmíval, pak mi sáhl na rty a naprosto nečekaně mi ukradl druhý cígo.
"S tímhle měl pravdu, nekuř." hodil ho na zem a špičkou boty udusil. Zbrunátněla jsem.
"Co máte všichni tak najednou za problém?!" koukala jsem z jednoho na druhýho. Richie pokrčil rameny.
"Jen zkouším tvoje reflexy, ale koukám,... zlenivěla jsi,... želvo pomalá." položil mi ruku na hlavu a začal mi drze cuchat vlasy. Chytila jsem ho za zápěstí.
"Richie~~ Ty chceš vážně umřít, že?" "zvesela" jsem zašvitořila a začala mu přetáčet ruku. Měl stále klidný výraz.
"A já dneska dokonce přemýšlel, že bych tě pozval na jídlo..." řekl zklamaným tónem.
"Tím máš na mysli hranolky z Mekáče, že?" zaškubalo mi ve tváři, ale ruku jsem mu pustila.
"No nic, hrdličky, mám něco na práci, takže se loučím." Cole nás celou dobu pozoroval, než se do toho taky vložil. Richie na něj kývl. Jistá rudovlasá osoba si přes rameno přehodila svou školní tašku a pomalu se sunula pryč.
"Je to hodnej kluk, tak mu neubližuj." řekl vedle mě Richie, ale více to znělo jako prosba. Pokrčila jsem rameny.
"To záleží na něm. On nebude srát mě - já ho nebudu mlátit, snadné." protočil oči a dloubl mě do žeber.
"Tak půjdeme, ne?" stejně jako vždy mě se zvláštní opatrností chytil za ruku. Propletla jsem s ním prsty a usmála se na něj.
"Richie? Že ty se mě pořád bojíš?" byla to spíše pichlavá poznámka, než otázka.
"Kdo by se nebál,... udělal jsem ti už tolik věcí a ani za jednu to neschytal... Pořád čekám, až tě chytne ten tvůj rapl a vrátíš mi to naráz." uhnul mi pohledem. Rozešel se a chvíli mě skoro táhl za sebou, než jsem s ní srovnala jeho rychlejší chůzi. Stiskla jsem mu dlaň, ale jen trošku, nechci mu ublížit.
"Taky dovedu odpouštět... Už jsem ti to říkala." odvětila jsem. Tahle konverace se snad opakuje vždycky, když se vidíme. Pořád mi to nechce věřit, že těch pár ponížení před třemi lety, jsem už vážně hodila za hlavu. Ale na druhou stranu... Je to vážně jediný člověk, kterýmu nechci dělat zle. Kterýmu nechci dělat smutek a bolest. Richie... je pro mě hodně důležitý.
"Už bysme tohle téma měli uzavřít... Odteď vyhlašuji zákaz o tom mluvit. Prohlásila jsem, že už se vykašlu na to, stále řešit minulost." nechci sakra, aby se mě bál můj přítel... V odpověď stiskl on dlaň mně.
"Budeš radši italskou, nebo čínskou kuchyni?"

Vyhrály to čínské špagetys masem a zeleninou. Nechala jsem Richieho vybrat stůl, a pak už se jen rozvedla kratší diskuze, co že přesně si to vlastně dáme. Richie to, když přišla servírka, objednal a chvíli ještě jsme jen seděli, než nám to přinesli. Byl to obrovský talíř pro jednoho se dvěma vidličkama.
"Jaký to romantický oběd." zahuhlala jsem s pusou plnou špaget. Skepticky se na mě zadíval.
"Nejdřív to sněz a až pak mluv, zlatíčko." řekl mateřským hlasem a zavrtěl přitom hlavou. Sám si místo vidličky vzal hůlky a začal jíst. Tak jsem polkla a mluvila.
"Už jsem ti někdy řekla, že si s tebou občas připadám jak sedmileté děcko?" zamumlala jsem a na vidličku napíchla masovou kuličku.
"Říkáš mi to vždycky, když ti začnu kecat do toho, jak věci děláš... Mimochodem svůj věk přitom pokaždé změníš." odvětil. Pobaveně mi zacukalo v koutcích.
"Zajímavé,... a co vůbec škola? Už chvíli o ní nemluvíš." napil se džusu, který jsme si k tomu objednali a povzdychl si.
"Co můžu říct,... maturita je těžká věc,... když nejsem chytrá a nadaná a krásná Sylvie." mrkl na mě.
"Počkej,... co s maturou souvisí krása?" zasmála jsem se. Pokrčil rameny.
"Asi nic,... jen jsem ti chtěl zalichotit... Kecal jsem." v tu chvíli po něm ta stejná masová kulička letěla. Složil hůlky, k sobě, snad aby měl vyšší plochu a odpálil kuličku zpět do talíře. Bylo ticho, a tak bylo slyšet tlumené mlasknutí, když dopadla zpět na nudle. Ještě moment poté bylo ticho, než jsme se oba začala smát.
"Ty máš ale sakra mušku." zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Ukázal mi vztyčený palec a pak jsme se začali smát nanovo, až si nějaký muž, co seděl za námi, odkašlal. Ztišili jsme se a jen se tiše pochechtávali. Náš tichý smích přerušil strašný rámus a křik. Přes restauraci kdosi proběhl a udělal totální chaos.
"Tak ho sakra chyťte!" řval někdo, ale vysoký hubený muž skrytý pod maskou byl na ně až moc rychlý. Někteří aktivnější lidé se zvedli a pokoušeli se muže zastavit. Ten však hbitě uhýbal, skákal přes stoly a muže, jenž ho honili, vždy trefil tak šikovně, že chvíli trvalo, než se znovu vzpamatovali. Jen já a Richie jsme to s klidem sledovali a byla to pro nás jak den oživující cirkusová akce. Oba už jsme zažili mnohem... mnohem větší záležitosti, než tady nějakýho blbečka, kterýho napadne zdrhat přímo do uzavřené budovy. To mi říká... Jak je možný, že naše pidi město je prolezlý kriminalitou stokrát víc než velkej Londýn? Můj bystrý pohled zahlédl něco v jeho ruce. Hodil tu věc proti zadním dveří a ty se po menším výbuchu rozpadly a on mohl utéct ven. S Richiem jsme se na sebe podívali. Měli jsme dojedeno a oba jsme chtěli vidět závěr honičky.
"Nezeptáme se ho, co provedl?" prohrábl si Richie vlasy, když jsme vyšli ven.
"Proč ne?" hravě se mi zablýsklo v očích. Tyhle místa známe fakt dobře. Stačí jen vědět, kudy jít a... Tady není moc kam utéct. Richie šel z druhé strany. Měla jsem větší štěstíčko a našemu člověku, jsem s rukama v kapsách zastoupila cestu. Asi mě chtěl spacifikovat jak své pronásledovatele, ale stačil mi krok do strany, na to sehnutí hlavy a nakonec výpad kolenem. Sesul se na kolena a přitiskl si dlaň na pusu a jednu na břicho. Jo, chlapče, vím jak se cítíš... A to jsem svou sílu ještě kontrolovala. Vzpamatoval se ale rychle. Chtěl se otočit a utíkat opačným směrem, ale tam už stál Richie, div do něj to pako nenaletělo. Richie mu v tu chvíli překvapení z ruky sebral černý bágl, který byl pravděpodobně ukradnut. Rozevřel zip a chtěl se pohrabat v obsahu, ale zlodějíček byl vážně rychlej. Ovšem, aby se mu to povedlo, to bych nesměla stát přímo za ním, že... Chytila jsem mu ruce, zkroutila za tělo a donutila, aby si klekl. Má fakt ubohý pronásledovatele, nikde je nevidím...
"Tak, copak si jim sebral, brouku?" houkla jsem na něj a v záchvěvu lehkého adrenalinu, mu ruce trochu víc pokroutila, až usykl bolestí.
"Nic vám do toho není, kreténi! Tak mě pusťte!" zakřičel a pokoušel se vyprostit. Mně však stačila jedna ruka, aby se ve výsledku vůbec nehnul. Richie již mezitím zkoumal obsah tašky.
"Sylvi, mrkej." vzhlédla jsem. V ruce držel nějakou fialově svítící krabičku. Když jsem zaměřila, rozeznala jsem od sebe svítijící náboje.
"Náboje? Proč svítí...?" na chvíli jsem se zamyslela, ale velmi rychle toho zase nechala. Nohu jsem zloději vrazila do zas a zatlačila, čím jsem mu způsobila ještě větší bolest.

"Au! Přesťaň!" zasyčel. Ignorovala jsem to, jen jsem ještě víc přitlačila. Richie se k němu sehnul a sundal mu masku. Překvapeně se zadíval do tváře. Podle jeho výrazu ji nepochybně znal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama