I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 17

29. března 2014 v 22:59 |  TNT


Vždycky jsem si myslela, že tenhle dům, dokonale znám. Mýlila jsem se. Projít jím se zavázanýma očima by nebyl žádný problém, ale najít skrz sutiny východ, byl v tuhle chvíli i pro mě nadlidský úkol. Bombardování vily už přestalo, a tak jediné, co bylo teď slyšet, byly vzlyky a steny bolesti. Z toho nářeku okolo jsem byla nejdříve zaražená, ale o pár minut později, otrkaná, jsem si z něho vůbec nic nedělala. Je to zvláštní... tenhle můj klid. Něco mi říkalo, že Julian v domě nebyl, a tak jsem se v něm zdržela - kromě toho trojího zabloudění - co nejméně. Proběhla jsem chodbou do haly a rozrazila velké vstupní dveře. A rovnou komusi padla do náruče.
,,Kam pak, děvenko?" stačila jsem se ještě na tu tvář, která to řekla a pak mě čekala bolestivá rána do temene.
Několikrát jsem se probudila a zase upadla do spánku. Vše mě bolelo a já až postupně zjišťovala proč. Později jsem si na tu bolest zvykala. Brzy vyprchala a zůstalo jen psychické vyčerpání. Omyla jsem několik jablek a hrušek a rozkrájela je na malé kousky. Pak jsem oloupala mandarinky a rozdělila a přidala k ovoci. Opláchla jsem zelené a fialové hrozny vína a kuličky tam na otrhala. Pak jsem tam dala ještě pomeranče a nakonec ještě na malé kousíčky nakrájela šťavňatý meloun. Trochu jsem to vidličkou promíchala. Do sklenice k tomu jsem nalila pomerančový džus a pak oboje odnesla do jeho pokoje. Musela jsem přitom projít několika chodbami, které byly cítit potem spocených nechutných chlápků. Z různých místností byl cítit jejich opilý smích a křik, když mě na chodbě zahlédli. Ale já už se je naučila ignorovat. Stejně tak jsem se naučila nevnímat ten smrad všude. Zaklepala jsem u něj. Ozvalo se krátké "dále". Otevřela jsem si loktem a tiše zabouchla nohou. Ležel na posteli a hleděl do stropu.
,,Jste jich vzhůru, můj pane Leone." vynutila jsem na tváři úsměv, který odě mě vždy a stále vyžadoval. Věnoval mi svůj a ukázal mi, kam mám jeho zdravou snídani odložit.
,,Jsi šťastná, že starého bručouna Leona dnes nemusíš budit?" chytil mě za zápěstí a stáhl na sebe na postel. Napůl jsem to již očekávala, a tak jsem na něj nedopadla plnou vahou, jako vždycky dříve.
,,Vlastně ano, pan Leon není moc příjemný, když ho budím." usmívala jsem se. Chytil mě za bradu a spojil své rty se svými. Jednou rukou mě objal a více natiskl na sebe. Jazykem mi vklouzl do úst. Loktem jsem se opřela vedle jeho hlavy a poslušně mu to opětovala. Po chvíli se odtáhl.
,,Naučila jsi se poslouchat." poznamenal. ,,Měl bych ti dát nějak odměnu." pohladil mě po tváři. ,,Co by jsi si přála?" podívala jsem se mu do očí. Co bych si přála? Je jen jedna věc... Zničehonic se začal smát.
,,Ty jsi vážně věřila tomu, co jsem řekl?" schodil mě pod sebe. Neubránila jsem se lehce zklamanému výrazu. Ale něco takového jsem od něho měla čekat... Začala mě svlékat. Nebránila jsem se. Nemá to cenu.
,,Řekni to. Řekni, že jsem hajz, Miríku." zašklebil se a vecpal se mi mezi nohy hlavou. ,,Miríku, ty se mnou nemluvíš?" začal mě dole provokačním způsobem lízat. Tiše jsem zasténala.
,,Já zapomněl, ty jsi slušná dívka, že? Malá princeznička." přestal s tím, co mi dole dělal a natáhl se po kousku mandarinky. ,,Dej si mandarinku, Miríku." pootevřela jsem rty a on mi ji vložil do úst. Konečky jeho dlouhých černých vlasů mě zašimraly na tváři. ,,Musíš kousat, víš?" přivřela jsem oči, rozkousala mandarinku a spolkla ji. Nadzvedl obočí.
,,No ne, ty jsi mi ji fakt snědla!" kousl mě do rtu. ,,Zlá holčička." ubránila jsem se zoufalému výrazu. Vážně netuším, co se mu honí v hlavě... Sám vždy spal nahý, a tak se jako vždy nemusel zdržovat vysvlékáním se. Nemusel mě již ani roztahovat. Jeho psi mě už roztahali... Strčil do mě svůj úd a pak se na mě svým tělem natiskl. Znovu mě pohladil po tváři a pak se mi tváří sklonil k levé bradavce. Jazykem jsi začal olizovat a pak ji ještě chvíli v puse cucal než začal přirážet a jeho rty se opět přisály na mé. Chytil mě za vlasy, namotal si je na prsty a tahal na ně v rytmu s přírazy. Ano, takhle vypadá každé ráno s Leonem...
Natáhl jsem se po míse a pak ji položila vedle sebe na postel. Vzala jsem kousek melounu a vložila mu ho do úst. Když ho rozkousal a spolknul, znuděně se na mě podíval.
,,Ta tvá poddajnost začíná být nudná, Miríku. Už mě nebavíš jako na začátku, když tě sem moji chlapci přivedli." konečky prstů mi přejel po tváři a pak na krk. ,,Co s tebou mám provést? Poraď mi."
,,Mohl byste mě odtud pustit, pane Leone." řekla jsem chvějícím se hlasem. Zmocnil se mě strach. Tenhle výraz měl už i předtím... Nebyla jsem tu jediná... Všechny je zabil... Sjel mi dlaní mezi ňadra a pak mě od sebe prudce odstrčil. Byla to nadlidská síla... Prudce jsem narazila do zdi u dveří od místnosti a dopadla na zem.
,,Pustit? Co to slyším, Miríku? Ty si nepřeješ být se mnou navždy?" byla jsem bez sebe strachy. Natiskla jsem se na stěnu za sebou.
,,Stejně mě zabijete." oči se mi začaly plnit slzami. Přišla na mě řada... Ze stolu vzal velké ostré nůžky.
,,Ano, ale... nejdřív ti něco pěkného vyryju na tělo, máš radost?" usmál se. Vylezl z postele a oblékl si kalhoty. Pak ke mně pomalým krokem došel. Cítila jsem jak moje srdce rychle bije. Chytil mě za vlasy a strhl na zem. Zaskučela jsem, když moje čelo narazilo do dlaždic. Sedl si na mě. ,,Co by jsi si přála za obrázek na zádíčka?" chladnými nůžky se dotkl mé holé kůže. Začala jsem se nekontrolovatelně třást.
,,Pane Leone,... prosím... Já nechci. Nechci umřít... Bojím se... Moc se bojím..." po tvářích mi stékaly slzy. Nahnul se k mému uchu.
,,Ty víš, že ani jim žadonění o milost nepomohlo, tak oč se teď snažíš? O ještě potupnější smrt?" zašeptal mi do něj. Zoufalstvím jsem se zajíkla. ,,Ah, něco mě napadlo!" nůžky se od mé kůže odtáhly. Za chladný obojek mě dotáhl k posteli a připnul k ní. ,,Ještě si chvíli počkáš." zvedl se a s chichotem někam odešel. Rozbrečela jsem se naplno. Nemělo cenu utíkat. Nebylo jak. Nebylo kudy. Nebylo nic. Brzy se ozvalo klapnutí dveří a další, když dveře za sebou zavíral a zamykal. Došel ke mně.
,,Bude to sranda." tvrdě mě přirazil k zemi a sedl si mi na zadek. ,,Už jsem ti někdy říkal, že rád kreslím? Vytetuju ti na záda moc hezký obrázek. A pak... tě pěkně originálně zabiju." zasmál se a začal. Ta bolest, jak mi do kůže všíval neodstranitelnou památku, trvala několik hodin. Teda aspoň musela. Alespoň mě to připadalo jako strašně dlouhá doba. Pořád mluvil o něčem a o ničem a pak najednou bylo ticho.
,,Je to hotové. Škoda, že to ty nikdy neuvidíš." odpoutal mě od postele. V té chvíli už jsem byla v klidu. Měla jsem až příliš času k vyrovnání se se smrtí. Podívala jsem se na něj prázdným pohledem. Už mi to bylo jedno. Jediné, co jsem si přála bylo, aby to příliš nebolelo. I když jsem cítila, že ani ta bolest už mě tolik netrápí. Zažila jsem jí za tu dobu tady už tolik, a tak velké, že mi připadlo, že se tahle nemůže od tamté příliš lišit.
,,Jsi krásná žena, Miríku. Jen je škoda, že jsi tak bezcharakterní a tak nudná a tak všední. Jsi taková jako všechny a já jsem zklamaný. Už dlouho zklamaný. Moc zklamaný." řekl a nepěkně se usmál. ,,Nechceš mi něco říct, Miríku? Vidím ti to v očích." prázdně jsem se na něj podívala. Už mi to všechno bylo někde.

,,Jsi hajzl, Leone." zašeptala jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama