I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 19

29. března 2014 v 23:01 |  TNT


Nestálo mě to témeř žádné úsilí, spíš ale nervy. Fráze jako "nevím", "nevzpomínám si", "nepamatuju se" jsem měla nacvičené jak papušek, ale ve výsledku to nakonec uspělo. Prošla jsem několika vyšetřeními. Kupodivu na mě nenašli vůbec nic. Nijak jsem se jim to nesnažila usnadnit a jen ztěžka skrývala svým pobavením nad tím, jak se snažili zjistit mou totožnost. Zdálo se, že s tím mají očividné potíže než za několik hodiny později z jednoho vypadlo jméno "Amber String" a měla jsem po srandě. Pak už to byl sběh různých řízení a já se ani nenadála a o dva dny později jsem už měla přidělený pokoj i postel i židli v jídelně v děcáku. Nespokojeně jsem zamručela. Tady nezůstanu. To se mi krutě nechce.

Pár dní jsem se chovala jako normální a spokojeně děcko, které nepotkala žádná krvavá tragédie. Přeci, ztratila jsem paměť, ne? Smála jsem se s ostatními dětmi, kreslila s nimi obrázky, stavěla z kostiček s těmi nejmenšími, stěžovala si fazolky v polívce a starší dívky často hezky česala. Všichni mě rychle přijaly a já se opět vrátila alespoň trochu do normálního života a pomalu se připravovala na svoje opuštění tohohle místa. Dva týdny jsou více než dost. Únik odtud se pro mě zdál až smutně jednoduchý. Přišla ale taková neplánovaná věc. Můj snoubenec. Když mě uviděl, drtivě mě objal. Tetičky přesvědčil, že je můj strýček. Ty se na mě s otázkou dívaly, ale á jen krčila rameny. Ztráta paměti se přece váže ke všemu a on se jí zdál dost zdrcený. Nakonec musel vytáhnout svůj průkaz a ukázat jim ho. V tu chvíli jsem se dozvěděla, že můj milý, sedmiadvacetiletý snoubenec je vážně můj strýc a já se ještě ten den stala jeho dcerkou a on si mě spokojeně vezl domů.

21. prosince přišel klid a péče odlišná k mému očekávání. Ten muž už dávno nebyl můj snoubenec, ani strýček, nýbrž nový milující otec, jehož láska se jevila zcela jinak než mého prvního tatíčka. Přestěhoval se se mnou do takového hezkého menšího městečka.
,,Vítej u nás ve městě, Sylvie." usmál se na mě svým laskavým bezstarostným úsměvem. Ano, vše bylo jiné. Domov. Člověk, který se o mě staral. Moje jméno. Jediné, co pro mě nebylo cizí bylo město, které jsem naposledy viděla před dvěma lety. Oplatila jsem mu úsměv. Minulost jsem nechala za sebou a začala žít přítomností. Dojeli jsme do nového domečku. Byl to pěkný rodinný dům s velkou zahradou. Mě ale zajímal jen můj pokoj. Zaběhla jsem dovnitř a hned skončila v měkké posteli.

3. února končila má vyrovnanost a klid. Nikdy mě kupodivu neprovázely žádné noční můry, ale dnešní ráno jsem se probudila za křiku, který přehlušil křik jiný. Byl to hlas, který jsem znala. Seběhla jsem dolů a našla opakující se minulost.

Byl stále třetí únor, kdy jsem jen v noční košili vyběhla z hořícího domu. Moje bosé nohy se dotýkaly hrubé záplatované silnice lehce pokryté běloučkým sněhem. V noze jsem ucítila bodavou bolest, ale běžela jsem dál. Musím běžet... Nesmím se zastavit... Běžela jem dlouho hodně daleko. Minula jsem fontánu, která mi již jako malé utkvěla ve vzpomínce. Najednou jsem se zastavila. Proč běžím? Otočila jsem se. Červeno a kouř a houkačky. Ano, když mě najdou, znovu mi budou kázat co mám dělat. Znova vyslíchat. Znova ubližovat... Rozeběhla jsem se dál. Vzduch byl tak ledový, že mě opět brzy začalo bolet v plících. Náhodně jsem vybrala jednu z mnoha do různých stran odbočujících strach, kde jsem se neochotně o kohosi zastavila. Prudce jsem ho srazila k zemi a ještě na něj spadla.
"Au..." ozvalo se pode mnou přidušeně. Rychle jsem z něho slezla, postavila se a natáhl k němu ruku. Přijal ji a já ho vytáhla nahoru tou silou... až se na mě úžasle zadíval, potom co srovnal balanc.
"Omlouvám se." vydolovala jsem ze sebe. Prohlédl si mě. Ano, musím vypadat jako blázen, ale on se nesmál. Ani nijak neusmíval.
"Předčím utíkáš?" zeptal se, zatímco si sundaval tlustou zimní bundu.
"Před minulostí." zamumlala jsem a trochu nechápaěvě sledovala jak mě zabalil do bundy. Znovu si mě prohlédl a začal se usmívat.
"Jsi v ní jako medvídek." pak se usmívat přestal. ,,Ale takhle nastydneš na nohy." podíval se na moje bosá chodidla. Pak se mu tvář rozjasnila dalším úsměvem. Nečekaně mi podkopl nohu a shodil si mě do náruče. "Tohle se mi líbí." řekl spokojeným tónem a někam se mnou šel. ,,Ty už se mnou nemluvíš? Jak se jmenuješ? Já jsem Richie." moc hezky se usmíval. Byl to jinačí úsměv než jaký jsem dosud viděla. Nedokážu ho popsat.
"Sylvie... Proč mi pomáháš?" znovu jsem zamumlala. Ten úsměv mě plnil zvláštní nejistotou.
"Protože utíkání před minulostí vypadá zábavně, tak jsem se rozhodl se přidat." trochu víc si mě k sobě přitáhl. "A líbí se mi, že proti mé pomocti neprotestuješ. Lidé to obvykle dělají." začala jsem se usmívat.
"Chápu." rukama jsem ho objala kolem krku a natiskla se na jeho tělo. Bylo mi ho líto, protože pod tou bundou měl jen nátělník. Nic jiného asi nepotřeboval, když šel ven. Ta bunda byla totiž opravdu teplá.
"Je to smůla, že mi právě nastalo období, kdy se o tebe nebudu moci starat. Ale to nevadí. Znám hodně lidí, kteří se o tebe postarají. Jsou jako velká rodina. Naučí tě mluvit drze a sprostě. I ty sama se možná změníš, když tam déle zůstaneš. Ale utíkání před minulostí má též svá rizika, že?" zazubil se. "A odejít můžeš kdykoliv se ti zachce."

12. dubna šíleně pršelo. Civěla jsem oknem na mraky a z nudy počítala hromy a blesky. Kdosi vtrhl do pokoje. Usmála jsem se na příchozí osobu.
"Čau, Sobíku." řekla jsem. "Tak co, jdeš mi to dneska natřít?" sebevědomě si odfrkla a vyhrnula si rukávy.
"Dneska vyhraju." řekla prorockým hlasem a bouchla o stůl krabicí se šachy.


1 . května. Krásného květinového máje jsem se sbalila a za neobvykle teplé noci, bez rozloučení, opustila dům odvrženců společnosti, utečenců a všeho dalšího, co nebylo schopno žít normálním nudným životem. Uběhl tak další rok mého bezcílného žití. Po Julianovi jsem stále snaživě pátrala. Dokonce ani po Richiem, který se mi též velice intenzivně usídlil v paměti, nebyla ani stopa, dokonce ani mezi lidmi jediná zmíňka. Neměla jsem žádný záchytný bod, kde hledat, a tak jsem se to rozhodla prozatím vzdát a odjela do svého rodného města, kde jsem již čtvrtý rok nebyla. Docela velké a krásné město s elegantním jménem Lindsey Onse. V tu chvíli, kdy jsem seděla na fontáně ze svého dětství, by mě nenapadlo, že o Julianovi uslyším právě tady a velice brzy, a že i s Richiem se brzy potkám...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama