I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 22

29. března 2014 v 23:18 |  TNT


Nemohla jsem odolat a vytvořila si jednoduchý seznam našich sil. Tím jsem taky zjistila, že je nás sedmnást proti počtu více než padesáti stejně silných jako jsem já.


Sylvie - Cora - bojovník č. 1
Richie - Rion - zloděj
Tom - Trace - bojovník č. 2
Cole - kotva k mozku duševně zdravýho člověka
Chris - Netter - zdravotní sestřička
Gerr - bodyguard zdravotních sestřiček
Jenna - hlídač č. 1
Sage - hlídač č. 2
Ali - Jill - řidič č. 1
Rea - Riga - štít
Skye - Ergo - kontakt
Will - No.X - zdravotní sestřička č. 2
Luka - Ripper - mečíř
Joy - Skittle - návnada
Jeremy - Uriah - řidič č. 2
Kerry - Graine - řidič č. 3
Neil - Michael - střelec

Ne... tohle je boj, který nemůžeme vyhrát... O co vlastně bojujeme? Ano, já vím, co to je... Asi jako jediná... Ale proč se ta věc vrátila zpět do podzemí? Tehdy se vypařila společně s Julianem a on už ji u sebe pak neměl. Komu se dostala do ruky? A jak je možný, že AHP jsou si jistí že je ten předmět zpět pod fontánou, kde měl být, ale záhadně ho měl v rukách Richie? Do řitě už s tím! Moc přemýšlím a leze mi to a nervy. Jdu si do těla nalít trochu dietní koly. Mňamka. Vychlemtala jsem celou plechovku a hodila krátký pohled na Richieho. Po tom krátkém zavzpomínání začínám pochybovat, že je ta tvá nevědomost skutečná. Achjo. Já říkala, že mi hrabě. Potřebuju doktora...
"Cole?" otočil se na mě.
,,No?" majetnicky jsem si ho k sobě přitáhla a hlavu si mu položila na klín.

"Potřebuju psychiatra, budu ti o sobě povídat, jo?" zavřela jsem oči. Začal mě hladit po vlasech.
"Chuděrko stařišká, chořišká babiško. Neboj se dědoušek ti vyhoví." poté jsem mu skoro napálila pěstí. Zastavila jsem se před jeho bradou a pak roku zase zvolna položila. Divně se na mě podíval.
"Nepraštím tě, kromě Tomáška, jsi tu teď asi jediný, co mi rozumí... povzdychla jsem si. Zvážněl.
"Chápu. Jinak..." hodil pohledem k Richiemu. ,,Kdy mu to řekneš? Má právo to vědět."
"Možná má, ale nemusí. Ani já jsem to ještě nepřijala."
"Příde mi, že se hádáte jak puberťáci, ale kolik že ti je? Dvacetčtyři, že? A jemu dvacetsedm. Snad si o tom všem můžeme promluvit jako rozumní lidé." natáčel si prameny mých černých vlasů na prsty a jemně za ně tahal. Zvláštní... Tohle vždycky dělával on... Ale nevítím už žádnou bolest. Cítím mnohe větší ztrátu než byl tehdy Julian. A to, co mě drtí,... že se to Richie nesmí dozvědět... Nikdy.
Přišel za mnou Chris a Will s těmi náboji. Poté se k nám přidal i Gerr a k mé nevoli Richie. Oba udělali jejich rozbor a k mému překvapení přišel Chris s myšlenkou, že dokáže stvořit další se stejně ničivou silou. S pomocí Gerarda, jsme sestavili konstrukci zbraně, která by byla schopná tyhle kulky strávit. Byl velice podobný ručně vyrobeným zbraním, které pro mě kdysi Chris udělal, a tak jsme trochu využili i jich. Alespoň jejich základu, přičemž jsem je musela nedobrovolně vydat a dívat se jak se ty krásný pistole opět stávají jen součástkama.
Co se týče rozboru kulek, oba se mi to snažili popsat tak, abch to já, debil, pochopila.
"Takže koukni na to." strčil mi to Will blíž před oči. Znovu jsem se na tu kulku podívala.
"Má to tvar MOAB, ale síla je tu v tomhle ohledu snížena na minimum. Zarytě se do těla a až tam teprve napáchá škodu skoro nepostřehnutelným výbuchem. Září to fialova vůli spěciálnímu jedu, který žere živé tkáně, když je smíchám s fosforem." vysvětloval Will. To už debatu o nábojích poslouchali všichni.
"Tudíš, laicky to znamená, že když tohle schytá normální člověk třeba do žaludku, tak ho má okamžitě v píči. Vzheldem ale k tomu, že tyhle kulky nejsou pro normální lidi, jsou jen tři místa, kam se může mířit, aby už jim nic nepomohlo. Hlava, vaz a srdce."
"Fajn, takže to znamená, že kdyby tahle věc trefila jedno z těhlech míst na mém těle, tak už je nadobro po mně, že?" převedla jsem si to do svého jazyka. Zadívala jsem se na náboje a na obrázek konstrukce pistole. Myslím, že naše šance na vítězství o krapet povyrostly. Teď jen záleží na tom, zda se takovou zbraň, kterou dokážeme s Tomáškem ovládat, zvládnou sestavit.
Měli jsme po dvou pronajaté pokoje v jednom celém křídle v nejmenovaném hotelu. Akorát na jednoho vycházelo osamocené bydlení, které si vydupal Gerard neboli takzvaný Gerr. Já chtě nechtě měla pokoj s Richiem. Tomášek se dohodl s Colem. Zdálo se, že si dost dobře rozumí. Jenna byla jako vždy se Sage. Joy si vzala pokoj s Alim. Nechtěla jsem si to moc přiznat, ale trochu mě to štvalo. Chris a Will si vzali pokoj spolu. Rea se Skyem. A zbývající čtveřice chlapců vyfasovala pokoj pro čtyři. Sedla jsem si na postel asi tři metry vzdálenou od jeho postele. Skenoval mě pohledem.
"Jak dlouho spolu nebudeme mluvit, Sylvie? Já myslel, že už jsme se udobřili..."
"Vždyť spolu mluvíme..."
"Ale ty se zlobíš. Nechci, abys ses zlobila."
"Nezlobím se."
"Tak proč se ti tak ošklivě kaboní tvář?"
"Richie..." zamumlala jsem. Koutkem oka jsem zahlédla jak zpozorněl. ,,Proč jsem dostala takovýhle osud zrovna já...? Kam jsem přišla, tam mi šla jak stín za patami smrt. A teď... je ze mě tohle... Chtěla bych... být obyčejná..." to poslední jse už zašeptala. Přitáhla jsem si k sobě kolena a schoulila se do klubíčka. Ano, už je příliš pozdě něco zachraňovat... Snažit se něco změnit... Na to jsem už příliš stará... Cítila jsem, jak se matrace vedle mě prohnula. Chytil mě za ruce a položil na postel. Lehl si přede mě a přitáhl se mě na sebe. Tváří jsem se natiskla na jeho hruď. Utěšující teplo...
"Cítím, že s tebou není něco v pořádku... Pověz mi, co se děje. Slibuju ti, že se nebudu vůbec zlobit, jo? Nechci, abys byla smutná. A neboj se, i tebe... i nás čeká normální život. Jen patříme do té skupiny, co si skutečný život musí nejprve zasloužit. Ale o to jsme lepší." pevně mě objal.
,,Nic se neděje..." zamumlala jsem. ,,Jen je to taková drobná depka... I drsňáci jako já ji mají." lehce jsem zavtipkovala. Pousmál se. Pak bylo chvíli ticho.
"Přál bych si... to tajemství s tebou sdílet... Proč nemůžu...?" prsty mi vjel do vlasů. Vnímala jsem tlukot jeho srdce. Ne... nejde to... leda bych to zničila, aby to bylo pryč...
"Richie... Prosím... hlavně na mě nekřič... a ani nemlč..." zašeptala jsem. Byl ticho a jen si i hrál s vlasy. Ale věděla jsem, že napjatě čeká, co ze mě vyleze. Nedokázala jsem to vyslovit a tak jsem vzala jeho druhou rukou a vedla ji. A položila jsem si ji na břicho.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama