I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 25

29. března 2014 v 23:27 |  TNT


Chtěl, abych odjela až po svých dvacátých čtvrtých narozeninách, ale tušila jsem nějaké zlo v podobě bouřlivé oslavy totohle krutě vysokýho věku, a tak jsem se rozhodla odjet dřív. Odemkla jsem náš byt v Londýně. Tak prázdné... Uhnula jsem se ode dveří, aby mi sem mohli dát tašky. Pak jsem se v bytě zamkla. První na mysl mi přišla sprcha.
Už umytá jsem si spokojeně lehla na gauč a pustila televizi. Jak je to dlouho, co jsem se takhle dívala na telku? Už asi hodně dlouho...
Co se týče toho dne, kdy se odehrála bitva o Mořkého koníka, prohráli jsme ji.

Seděla jsem na zemi a uklidňovala se. Byl to tak neuvěřitelný šok. Bylo mi jasné, že holky sou ze mě totálně vynervované, ale nic jsem s tím dělat nemohla a ani nechtělo. Pak jsem se s prázdným pohledem postavila a mlčky pokračovala s prohledáváním prostoru jeskyně. Šly hledat taky. Riga objevila dveře. Z druhé strany jeskyně na mě už hulákala.
"Jsou ale zamčený." tvrdila, když je osahávala. Zaklepala jsem na ně. Dřevo.
"Zámek není problém." zamumlala jsem, zvedla nohu a trochu do dveří kopla. Ozvala se děsivá rána a náraz dveří do země.
"A dveře nejsou." sladce jsem se usmála a zasvítila baterkou do vzniklé cesty. "Jde se." Vešla jsem první. V tu chvíli jsem netušila, že jakmile projdeme touhle chodbou, TNT přijde o další dva členy... A jakmile se vrátím na povrch... Ani další už nikdy nepotkám...

Zírala jsem do obrazovky. Tehdy umřelo takových lidí... I když oni byli v obrovské přesile, obě naše strany utrpěly velké ztráty. Zemřelo tolik lidí,... že kdybych tehdy v té jeskyni nepoznala důležitost toho klenotu, musela bych zemřít na zoufalství nadarmo zničených životů. Druhá strana mě zdaleka ani tak netrápila...


Tehdy TNT... teda to, co z nich zbylo poprvé vidělo mé slzy... Schovala jsem si tvář do Richieho hrudi. Prostě... to nešlo... Tohle... byl... osmý pohřeb...
Pořád mám před očima tu chvíli, kdy se před výbuch postavila Riga, aby nás předním uchránila. Bylo to moc... Mě zachránila má regenerace, ale... Rea a Joy nic takového neměly.
Ripper dostal dvě C7 do těla. Po dvou utrapných týdnech v nemocnici, zemřel na selhání většiny orgánů. Na tajném pohřbu, jsme Lukovi do rakve složili jeho zbraně. Byl to zase jednou den, kdy jsem byla vděčná za to, že jsou způsoby, jak lze něco udělat tajně a vklidu.
Další ztrátou byl střelec - Michael. Vím, že jsem si Neila dělala hodně srandu kvůli tomu, že byl věřící. Teď se za to stydím.
Erga odchytli na radnici, kde ohlašoval čas útoku. Doteď se neví, kdo ho zabil. Jako jediný z nás měl Skye nějaké příbuzné, a tak se jeho smrt a ani pohřeb utajit nedali.
Smrt No.X se zdála být potupná, ale nikdo to tak nebral. Možná jedině Chris. Během bojem, kdy se do něj Will připojil došlo totiž k selhání jedné z našich zbraní. Otrávilo ho to. Až později jsme se dozvěděli, že to takhle vlastně nebylo. Zbraň byla někým poškozená úmyslně.
Co jsem slyšela, tak jeden z nejužitěčnějších lidí byl Graine - náš duch Kerry. Díky němu byla přesila hravě zničena. S ním v týmu byl Uriah. Nesmrtelný Jeremy mi ale naprosto odmítl říct, co se tehdy tam stalo. Jediný, co vím, že jeho rakve byla ze všech jediná, která byla prázdná.

Nedalo mi to a musela jsem se Richieho zeptat na to, co se stalo v jeskyni. Všechno mi přiznal a jen mi potvrdil, že ten mrtvý šest let v té díře byl skutečně Julian a to, co tehdy ti dva zastřelili, bylo jeho starší dvojče. Všechno to proběhlo nečekaně jednoduše. Zdrceně se mi omluvil. Šlo to těžko, ale odpustila jsem mu. Já... už prostě nechci ztratit nikoho dalšího... Už to bylo moc a nejen já to takhle cítila.
"Nikdy bych nevěřila, že tohle řeknu,... ale teď je asi ten čas, kdyby někdo měl říct... Teď musíme držet pospolu a zvládnem to." zamumlal jsem mu do hrudi a pak se přeci jen vzchopila a hodila na Julianovu rakev rudou růži. Nemít svého laskavého a starostlivého Richieho asi bych už šla pod zem taky.

Co se týká jisté londýnské trojice, všichni se tam vrátili a už jsme o nich neslyšeli. Přemýšlím, kdy na Gerarda, zoufale hledajícího Mořského koníka, zase narazíme. Očekávám, že už asi nikdy, protože tehdy jsme sice nezískali ten klenot my, ale ani AHP. Bylo jasno, že je v tom zapojena ještě třetí strana. A dost šikovná třetí strana, protože po klenotu se doslova slehla zem.
Seděli jsme v Richieho starém domě. Nikdo ani nedutal. Jak by taky jo, potom, co se dozvěděli to o mně. Dokonce i Jeremy byl ticho. A to už od chvíle pravdy uběhla skoro hodina. Tomík měl hlavu opřenou o Coleho rameno. Včera z nich vypadlo, že spolu chodí. Upřímně jsem jim pogratulovala. Milostné vztahy mezi kluky já žeru. Hlavně proto, že jsou obvykle víc kvalitní než ty hetero - když teda nemluvím za sebe. Richieho bych nedala za nic... Chris byl rozvalenej v křesle a zamyšleně zíral do stropu. Možná mám jen takový pocit, ale celou hodinu se tváří divně. Jako by ho něco hrozně žralo. Podle mě si ale spíš vzpomněl na Willa. Je to Chris... nic složitého jsem v tom nehledala. Ali se tvářil naprosto bezvýrazně. Nedokážu odhadnout jak to vzal. Na to se za ty tři roky až moc změnil.
"Vrátíš se do Londýna." protrhl ticho Richie. Už jsem chtěla něco namítnout, ale přerušil mě. "Já jen dořeším něco tady a pojedu hned za tebou."

A tak jsem v Londýně... A čekám... Prý přijedou všichni... Tak jsem na to zvědavá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama