I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 28

29. března 2014 v 23:38 |  TNT

Přitiskla jsem k sobě polštář a civěla na protější stěnu. To bylo... krutý...
"Ale... je to pravda..." zamumlala jsem do polštáře. Ten začínal být slušně mokrý od slz.
"Nechovala jsem se tak, že to myslím vážně. Ukazovala jsem mu jen své špatné stránky... A nakonec ho donutila říct něco takového..." zády jsem padla na postel. "Za všechno si můžu sama..." ztichla jsem a jen vnímala ty neztišitelné zvuky, které proudily do mých citlivých uší. Nevím, co mám teď dělat... Ale... rozhodně nemá cenu se tím trápit... Už je ráno... Asi bych už měla jít spát... Ale mně se nechce... Vstala jsem a šla do sprchy. Tak hodinku jsem na sebe pouštěla hodně teplou vodu a pak na sebe vzala něco volnějšího. Jdu si zaběhat. Sjela jsem tu dlouho cestu výtahem a pustila se do běhu už za posuvnými dveřmi paneláku. Nasadila jsem si sluchátka. Byl to jediný způsob jak přehlušit všechny ty zvuky. Když jsem byl mimo obytnou oblast, rozeběhla jsem se trochu rychleji. Musím na svoje místo, tam se teprve z toho všeho můžu vybít. Proběhla jsem parkem a zamířila k té staré budově. Náhle jsem ucítila, jako by mě něco kouslo do nohy. Hodně kouslo. Přišlo mi to jako takový ten psí stisk... Ale s tím rozdílem, že tomhle bylo v jednom bodě. V nose mi cuklo. Pak se mi podlomila a já slítla na zem. Překvapeně jsem ležela. Co... se to teď stalo...? Strhla jsem si z uší sluchátka a podívala se na nohu. Vytřeštila jsem zděšeně oči. V noze jsem měla vyhřezlou díru až na kost a krev byla rozprsklá všude v okolí té rány. A teď už jsem začínala pociťovat i tu krutou bolest. Z očí mi vytryskly bolestné slzy a z hrdla mi zrovna tak šlo bolestně syčení. Začala jsem se rozhlížet. Kdo mi tohle udělal?! Podruhé se mi to něco zahryzlo do pravého kolene. Tentokrát jsem slyšela vystřel. Zařvala jsem, více zděšením než bolestí. Ještě více mě děsilo, že se rány neléčí tak rychle jako normálně. A stále jsem nikoho neviděla.
"Kdo jsi?" vyjekla jsem. "Proč mi tohle děláš?!" nepřišla mi žádná odezva. Au... tak zatraceně moc to bolí... Ozvalo se ještě mnoho výstřelů a moje tělo sebou mnohokrát škublo. Zoufale jsem zůstala ležet na zádech. Krev, která se mi krkem hrnula do úst a z nich ven mě dusila. Pach čehosi mě omračoval. Zamlženým pohledem jsem pozorovala osobu, která se ke mně blížila. Kdosi z druhé strany mě kopl do žeber.
"Býval by tu stačil jeden. Tahle ubožačka nebyla žádná práce."
"Těžko uvěřit, že tohlecto," ucítila jsem náraz a zakřupání a nesnesitelnou bolest. Přišlo nutkání křiku bolestí, místo toho se mi ale z úst vyvalilo více krve. ,,je její dcera."
"Nemelte pořád a dejde se do toho." ozval se jakýsi hrubý hlas. Pozorovala jsem jak se ke mně sklání jakýsi chlap s šátkem přes tvář.
"Neboj se, už to nebude bolet." řekl a s těmi slovy se mi před očima rozlila tma.


Koženě řemeny se mi bolestivě zařezávaly do těla.
"Věděla jsi, že tu sílu s těhotenstvím a početím ztratíš?" ne... jak bych mohla...?
"A?" flusla jsem mu před nohy. "Ubožáci." bylo vidět, že ho to nasralo. Přiložil mi nůž ke krku.
"Tobě asi nedochází v jaké jsi situaci, že ne? Asi bych ti to měl připomenout." ruka s nožem mi sjela na břicho. Se spokojeným úsměvem sledoval můj nastálý výraz.
"Bojíš se, Coro?"
"Nech být to dítě... Do sporu nepatří."
"Ale patří... stejně tak jako ty... A já... A jako Leon." bodl a řízl. Zatmnělo se mi před očima.


Probudila jsem se z křikem. Proč se mi pořád zdá o matce? A proč přitom musím být v její kůži? Nechápu tyhle sny... Cítila jsem jak je celé mé tělo hrozně spocené. Je mi zima... Snažila jsem se otevřít oči... jenže to nešlo. Vyděsilo mě to.
"Proč nevidím?!" vyjekla jsem zoufale a chtěla si sáhnout na tvář. Ale sebemenší pohyb čehokoliv mě ukrutně bolel... Vrchol pohybu bylo skoro nepatrné ohnutí prstů pravé ruky.

Pořád jsem jen ležela... Nic jiného jsem ani dělat nemohla. Myslela jsem, že z toho zešílím. Od těch hrozných myšlenek mě vytrhly až kroky, které se ke mně blížily. Tělo se mi samo od sebe začalo třást. Moc se bojím. Strašně moc se bojím... Škubla jsem sebou, když se kousku mé tváře, kde jsem necítila obvaz, dotkly něčí prsty.
"Kdo... jsi? Co se mi stalo? Proč nevidím? Kde jsem?" chrlila jsem otázku jednu za druhou. Ta osoba ale neodpovídala. Začala něco dělat na mé pravé noze. Odhadovala jsem to na rozvazování obvazů. Dělala to hrozně opatrně, ale stejnak to šíleně bolelo.
"Proč mi neodpovídáš...?" stále nic.
"Tak řekni něco!" brzy jsem všechno vyptávání se vzdala. I mluvení znamenalo bolest a taky jsem z toho začínala být unavená.


Ale to bezmocné ležení, ticho a neschopnost vidět, mě vážně přiváděly k šílenství...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama