I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 29

29. března 2014 v 23:38 |  TNT

Seděl na gauči a díval se ven na noční Londýn. Utáhla jsem si na sobě župan a šla k němu. Mlčky jsem se usadila těsně vedle něj a opřela si mu hlavu o rameno. Cítila jsem jak se jeho dlaň ocitá v mých vlasech.
,,Sylvi, víš napadlo mě. Ty máš několik různých hmen, viď?"
"Ano, i tak několik občanek a pasů, proč se ptáš?" trochu se posunul, abych se mu pohla schovat do náruče. Hlavu jsem si položila na jeho nahou hruď a zavřela oči.
"Jaké je tvé pravé jméno? Myslím tvé úplně první." zeptal se. Tiše jsem se zasmála.
"Proč to chceš vědět?" rukou mě pohladil po tváři.
"Jen tak... Cítil jsem, že bych měl vědět jak se vlastně jmenuješ."


Trvalo to hrozně dlouho... Až přespříliš dlouho, kdy jsem se rukou mohla dotknout obličeje a sama si sundat obvaz. Roztřásla jsem se, když jsem zjistila, že jen mé pravé oko se samo otevřelo a začalo se navykat světlu po dlouhé tmě. Levé oko se ani nehnulo... Stále v něm byla tma... Jako by vůbec nebylo...

Od chvíle, co jsem mohla sama jíst, sama vstát, sama chodit, jsem neměla možnost už cítit přítomnost osoby, která se o mě starala. Prohlížela jsem si pokoj, ve kterém jsem byla zavřená, a i zamčená a přemýšlela, kde jsem mohla být. Z toho útoku na mě si moc nepamatuju... Jen ten strach a bolest... tyhle pocity jsou stále hodně živé. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Obě oči vypadaly jako vždycky, jen s tím rozdílem, že právě jaksi nabralo jantarovou barvu a na levé jsem neviděla. Mohla jsem na něj dokonce sáhnout. Necítilo žádný dotyk a ani se nehýbalo jako to pravé. Bylo podivně studené, jako by to snad bylo prostě sklo.
"Tohle přece není možný..." mumlala jsem si. Sama jsem cítila jak se mi hlas nekontrolovatelně třásl. Stále jsem na sebe zírala do zrcadla. He...? Zdá se mi to nebo se mi... Přiblížila jsem seblíž k zrcadlu.
"Au..." pálí mě to oko. ,,Co to sakra je...?!" začaly mi z něj vytékat slzy. Na chvíli jsem ho musela zavřít. Dlaní jsem se opřela o zrcadlo. Co se to děje...? Se mnou?! Sakra... krucinál... Pootevřela jsem ho a při pohledu na jeho odraz jsem obě dočista, nehledě na palčivou bolest, vytřeštila. Bylo černé. Celé. Duhovka i bělmo. Najednou se mě zmocnil zvláštní klid. Takový až mě předchozí strach rozesmál.
"Co mě... to tak vyděsilo...?" prohlížela jsem se a pak na sebe s hihňáním zamrkala. Pak můj výraz ustrnul a civěl na svůj odraz.
"Proč jsem tak v klidu?" zeptala jsem se sama sebe. Škubla jsem sebou, když mi přišla odpověď. Zvenčí.
"Protože jsi dcerou své matky a otce." ozvalo se od dveří. Pootočila jsem tam hlavu a střetla se s modrý pohledem jakéhosi muže. Byl dost vysoký a vlasy světle blonďaté vlasy měl po ramena. Zamračila jsem se, pak jsem ale náhle strnula. Levé oko vidělo cosi podivného, co vyzařovalo z té osoby. Mělo to zelenou skoro žlutou barvu. Vypadalo to jako... jako aura...
"Kdo jsi?" zavrčela jsem. Jen si mě s úsměvem prohlížel.
"Jmenuju se Tom, ale možná ti více řekne přezdívka Trace. Byl jsem..." odmlčel se. "dobrý přítel tvé matky a taky její týmový partner." zamračila jsem se ještě víc. Tvář se mi ale náhle rozjasnila poznáním.
"Zdálo se mi o tobě..." řekla jsem a až pak si uvědomila, že to muselo znít krapet divně. Kupodivu se stále tvářil vážně. Kývl hlavou ke dveřím.
"Pojď. Tady už nemusíš být." přikývla jsem a šla poslušně za ním. Vešli jsme do chodby a prošli nějakou půchozí místností. Sešli jsme schody, prošli obývák a dostali se do haly.
"Tady máš svoje boty." ukázal na botník. Obula jsem se. Dal si přes rameno jakousi cestovní tašku. Byla z černé kůže. Ukázal na ni.
"Znám jednu holčinu, která je zhruba ve stejném věku jako ty. Požádal jsem ji tedy ať ti nakoupí vše, co budeš potřebovat a co by se ti mohlo hodit.
"O...oh..." trochu jsem z téhle situace nechápala. Pochopil můj výraz a začal se zase smát.
"Máte totálně stejnej výraz. Bomba." smál se a pak mi podal černý futrál.
"Notebook, taky by se ti mohl hodit." zaraženě jsem si ho vzala.
"Proč... tohle pro mě děláš?" fakt jsem z toho nechápala. Jen se usmál a sám si nazul boty.
"Odpověz mi..." štve mě, že nedostávám odpovědi na otázky... Zase neřekl nic. Jen otevřel dveře a první mě pustil ven.
"Kathie, víš, kde teď jsi?" zavrtěla jsem hlavou. Zazubil se. ,,Tak tě tedy vítám v Lindsey Onse. Odtud tě pošleme do Miami."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama