I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT 7

29. března 2014 v 22:27 |  TNT


"Mimochodem... Kde je Neil?" napadlo mě se zeptat po dvou dnech nicnedělání - pokud ovšem nepočítám pokus o buzeraci jednoho modrovlasa, co se pořád ochomejtal okolo. Vlastně mám dojem, že víc, než mě vytáčela jeho témeř stálá přítomnost, mě sral fakt, že ho moje slova vůbec nedokázala rozhodit.
"Celkem drze si mě našel. Hodili jsme řeč. Pak šel dom." pokrčil rameny, zatímco mi měnil obvazy na kolenou.
"To je jako všechno?" nedůvěřivě jsem na něj zírala - pro teď nebudu brát v potaz skutečnost, že na něj podobně zírám pořád.
"Co bych tu s ním asi dělal?" pozvedl obočí, zatímco do nějaké tašky mačkal už ne tolik zakrvácené použité obvazy. Blbě jsem se na něj zatvářila.
"Co já vím,... si divnej." oznámila jsem mu. Nahnul se nade mě.
"Proč?" zeptal se způsobem jako by se ptal, proč jsem si vybrala modrou a ne červenou barvu trička na narozeninovou párty. Připadala jsem si jak retard, protože jsem netušila, co mu na to říct. Aniž by moje mlčení nějak komentoval, přikryl mě a vstal.
"Ty... mě tak sereš." zasyčela jsem za ním, když odcházel. Modrovlasej zkurvysyn!

Trvalo ještě další týden, než jsem se vůbec mohla posadit a sama najíst a ještě několik dní, než jsem zvládla trochu pokrčit kolena. Tak nějak jsem v jeho zajetí ztrávila skoro měsíc, než jsem byla schopná chodit a moje tělo bylo naprosto v cajku. Už jsem z toho obrovskýho bytu byla naprosto vynervovaná a tu mega a pohodlnou postel bych v okamžiku spálila. Když Richie pochopil, že už je opět ve stavu ohrožení života, začal kolem mě našlapovat jako kolem našlapné miny. Na jednu stranu to bylo vtipné, ale na druhou jsem po tom měsíci ani neměla náladu mu cokoliv udělat. Jen jsem se tiše bavila tím, jak přede mnou začal být v ostraze. Seděla jsem zrovna v křesle na velkém balkónu s úžasným výhledem na tohle obrovský město, když za mnou přišel a bezeslova se usadil do křesla vedle.
"Když jsem tě poznal, byla jsi nevinná dívka, která byla na útěku a neměla ponětí, jak naložit se svou velkou silou." řekl se zamyšleným pohledem. Protočila jsem oči.
"Buď tak laskav a ušetři mě těhlech k ničemu keců. Nenávidim pitvání se v minulosti." suše jsem odvětila.
"Ale já bych chtěl vědět,... kdo jsi byla předtím." zpříma se na mě zadíval. Pohled jsem mu oplatila.
"A já bych chtěla vědět, jak moc kluka bolí, když mu někdo kroutí koulemi." opáčila jsem a postavila se. Drze jsem si na něj obkročmo sedla. Ten jeho klidnej výraz mě sral, ale věděla jsem, že si hlídá, co dělám.
"Hele, neblbni, k tobě se nikdo neodváží přiblížit neozbrojenej. Ani já. Ale nechci ti ublížit." řekl. Zacukalo mi v koutku. Dlaní jsem mu přejela po rozkroku a silně stiskla. Překvapeně usykl. Nahnula jsem se k jeho uchu.
"Vážně? A co na mě máš nachystáno, hm? Pistoli? Paralyzér? Pepřák? He?" zašeptala jsem. Na ruce jsem ucítila něco chladného a pak uslyšela dvě klapnutí. Shlédla jsem dolů a zatvářila se posměšně.
"Drahoušku, jako bys nevěděl, že pro mě je trhat pouta asi stejná námaha jako přelomit klacík." jeho výraz byl pořád stejný.
"S tím jsem počítal." oznámil mi a na to mi ke krku něco přiložil. "Sladké sny." stiskl tlačítko, mnou projela rána, které následovala okamžitá tma.

Otevřela jsem oči a poznala strop, který jsem měla tu poctu, vidět celých dvacet devět dní. Chtěla jsem nasraně vyletět a trefit toho debila, co mi to udělal. Ale moje hlavička, trochu pomalejší, rázem zjistila několik zarážejích faktů. Oná dudlíkdoprdelevražedníhodná modrá hedka zde nebyla. Ruce jsem měla za hlavou připoutané k posteli. Každou nohu u kotníku připoutanou k jedné straně postele. A na sobě jsem nic neměla... Oči se mi vzteky podlily krví. Zprudka jsem zabrala za řetězy. Očekávala jsem jejich rupnutí, ale s nimi se nic nestalo. Naopak dole, mezi mýma nohama, se toho najednou dělo dost. Zalapala jsem po dechu. Co to ten hajzl do mě strčil?! Zesílilo to a já sebou začala škubat. Pořád jsem se snažila přetrhnout řetěz na poutech, ale brzy jsem to musela vzdát. Slast mě přemohla. Nejspíš do mě narval i nějakou drogu. Kurva... zatraceně...
"Ty kreténe zkurvenej! Vylez kruci, úskočnej hajzle! Vykastruju tě a pak ti vlastní koule narvu do držky! Zkurvený hovado! Přísahám ty zku- a..." ta debilita v píči udělala svoje. Pak to přestalo. Naprosto ponížená jsem tam ležela snad věky, než zmíněná osoba uráčila ukázat. Nic neřekl, jen si mě prohlížel. Očima se mi zastavil v rozkroku.
"Debile...! Nedívej se! Koukej mě pustit! To si odskáčeš... Já tě na mou duši vážně zabiju!" začala jsem na něj řvát. S tím klidným výrazem si mi sednul mezi nohy a stále na mě koukal.
"Líbilo se ti to." poznamenal. ,,Jsi celá mokrá." zaškubalo mi ve tváři.
"Richie... jsi mrtvej..." řekla jsem nebezpečně klidným hlasem. Zahleděl se mi do tváře.
,,Takže to sjedeme odznova, ne? Tentokrát to budeš mít i s publikem. Z kapsy vyndal malou krabičku s otáčejícím čudlem. Trhla jsem sebou.
,,Opovaž se!" zasyčela jsem. Ignoroval mě a znovu to zapnul. Pozoroval jak na to moje tělo reaguje a ignoroval můj zabijáckej výraz.
"Přes..." selhal mi hlas. Sama jsem se zarazila nad tím, jak zoufale to znělo. Proč mi to tak vadí? Co asi normálně dělám se svýma klukama? Naklonil se nade mě a rty se mi přisál na levou bradavku. Začal ji cucat. Z druhou si hrál prsty. Pravou ruku měl položenou na mém podbřišku.
"Přestaň." zvopakovala jsem skoro plačtivě. Nestkutečně mě to ponižovalo. Zvedl hlavu.
"Potřebuješ převýchovu,... Chovala jsi se zle, Sylvi, tohle je tvůj trest." rty se dotkl mého krku a jazykem mi po něm přejel až k bradě.
"Přestaň." řekla jsem ještě jednou, jako bych nic jiného neuměla říct.
"A co bude, když teď přestanu a pustím tě? Nejmíň mě přizabiješ, rychle se z tohohle, pro tebe titěrného zážitku, oklepeš a půjdeš dál. Ale to nepůjde. Předělám si tě." kousl mě do krku a zuby mi zatahal za kůži. Zesílil intenzitu přístroje. Měla jsem pocit, že se v blízké době rozbrečím, ale to nesmím. To není Cora.
"Richie,..." zašeptala jsem. Hlas se mi chvěl stejně jako tělo. "prosím dost..." na tváři jsem ucítila slzu. Nevěřícně jsem se na ni zaměřila. Já... pláču...? Najednou všechno ustalo.
"Dřevěný sekretář, první šuplík, tady máš klíč." na hrudi jsem ucítila malý chladný klíček. Postavil se a přehodil přeze mě lehkou tmavě modrou peřinu.

,,Až přestanou působit látky, seber se, vem si ty prachy a vypadni." s tím se zabouchly dveře a já tu osaměla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama