I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







WD I.

29. března 2014 v 23:53 |  Walking Dead

Už se nemusíš trápit, jsem v pořádku." usmála se. Její tělo se začalo rozpadat a prach roznesl vítr.

Ozvalo se zaklepání, které mě vyrušilo z četby. Nezvedla jsem od textu oči, jen ke dveřím poslala krátkou odezvu. I přes má nevrlá slova, vešla osoba dovnitř. Přiměla jsem se je zvednout.
"Přišel jsi mě navštívit? Nezvyklé, čemu vděčím?" řekla jsem nerudně. Vyrušení při čtění mi vždy dokázalo pokazit náladu.
"Přeci tě smím občas navštívit, Ellen." řekl otec. V jeho hlase byla patrná opatrnost. Věděl, že mám pokaženou náladu a může za to jen on.
"To klidně můžeš, ale mohl by jsi své návštěvy přesunout na odpolední hodiny, mezi druhou a pátou? Je sedm, víš jak je to pozdě? Za hodinu si již půjdu lehnout." vynadala jsem mu. Povzdychl si. Zamračila jsem se.
"Co je to za reakci, otče? Prostě to tak dělej, přeju si to." řekla jsem. Knihu jsem zaklapla, teď už nemůžu číst.
"Nikdy nechodíš bez důvodu, tak už to řekni." viděla jsem jak uhnul pohledem. Mám pravdu. Vždycky mám pravdu.
"Odjíždím." řekl stručně. ,,Na velice dlouhou dobu, tak jsem ti sehnal někoho, kdo se o tebe od zítřejšího rána bude starat." oznámení, že jede pryč mě nechalo zcela chladnou, ale při tom dalším jsem málem vyletěla z kůže.
"Nepotřebuju žádnou chůvu. Ještě dva týdny a budu dospělá." osočila jsem ho.
"Já vím, s tou osobu jsem se domluvil na tom, co přesně bude dělat." nehty jsem zaryla do měkké vazby.
"Co přesně bude dělat? Domluvili? Já nejsem dítě! Postarám se o sebe sama, doteď jsem se o sebe dokázala postarat sama." nepříjemně jsem vyjela. No, i když bez kosmetičky nedám ani ránu.
"Já vím kočičko, ale to je těžký, byla bys jinak v celém domě sama každý půl den." prsty si přejel po pečlivě udržované bradce. Otevřela jsem ústa, ale nezmohla jsem se ani na hlesnutí. Určitě si ze mě střílí, ještě pořád je duben...
"Děláš si legraci, že ano?" upřela jsem na něj zoufalý pohled. Na chvíli se zarazil, pak ale zavrtěl hlavou.
"Budeš ho tady mít už zítra, zkus mu moc neubližovat." chtěl mě pohladit, ale uhnula jsem. Ruku stáhl.
"Promiň, tak já teda jdu, budu ti volat." chtěl zkusit pusu na čelo, ale uhnula jsem se ještě s více otráveným výrazem.
"Vůbec se o to nesnaž." řekla jsem chladně. ,,A už zmizni." vstala jsem a knížku odložila na noční stolek. Když jsem uslyšela klapnutí, stočila jsem pohled ke dveřím. Proč je můj otec takový idiot?! Zkontrolovala jsem si, zda mám zataženy všechny závěsy na oknech a pak teprve jsem si lehla do své krásné velké a měkké postele a zavřela oči. Však počkej, do dvou dnů bude v pryč. Nevydrží se mnou.


Probudilo mě světlo, které mi náhle vniklo do očí. Zaslechla jsem hlas. Jen jsem ale cosi zabručela, schovala hlavu pod polštář a snažila se znovu usnout. Někdo by sebral ale, jak polštář, tak i deku. Rozespale jsem se převalila na záda a snažila se zaostřit.
"Tak už vstávej, lemro." ucítila jsem na tváři palčivou bolest. Prudce jsem se posadila a můj zrak padl nejprve na digitální hodiny vedle postele na nočním stolku. Vzteky jsem se zachvěla a stočila zuřivý pohled k osobě, co mi tohle provedla.
,,Zbláznil jsi se snad?! Vždyť je teprve deset!" zaječela jsem. Na tváři se mu objevil nechápavý výraz, smíchaný snad se znechucením.
"Chtěla jsem říct, už deset, ne? Snídani už nedostaneš, tak si počkej na oběd. Napustil jsem ti vanu, tak mazej do koupelny. Teď jsem jeho předešlý pohled nasadila já.
"Kdo si myslíš, že jsi?!" znovu jsem zvýšila hlas. Sáhl si na uši s bolestným výrazem ve tváři.
"Proč řveš? Prostě se jdi umejt." odhodil stranou peřinu s polštářem. ,,Pokud teda nechceš, abych to udělal za tebe." dodal. Vmžiku jsem byla na nohou.
"To teda nechci! Tak kdo jsi?!" propalovala jsem po pohledem. Sjížděla jsem jeho tělo, tvář a oděv jako scenner. ,,Vypadáš jako nějaký žebrák! Ah! A na krku máš špínu, fuj!" protočil oči.
"To je barva na vlasy, brzy se to vymyje. A nejsem žebrák, tvůj tatík mě pověřil, abych se o tebe postaral." teď si pohledem měřil on mě. ,,Otři si hubu, máš na ní sliny." přešel k posteli a začal ji zastýlat. Naježila jsem se.
"Co? Ty... jak můžeš mluvit tak vulgárně?!" vyjekla jsem pobouřeně a u stolního zrcadla jsem si zkontrolovala tvář. Nelhal mi.
"Naprosto normálně, protože vulgárně nemluvím. Vždyť to není ani sprosté slovo."
"To je mi jedno, máš se ke mně chovat s úctou a ne... s takovým... despektem."
"Jedinej despekt jsi tady ty, mazej do tý vany, krávo." zalapala jsem po dechu.
"Ty... ty jsi mi řekl k... k... k..." nemohla jsem to ani vyslovit. Co je to za kluka?!
"Jsi tak sprostý a nevychovaný! Zavolám otci ať tě hned pošle pryč!" podíval se na mě lhostejně.
"To on neudělá. A i kdyby, bude to jen vysvobození... jak vidím. A já se tak těšil na tu sexy bombu s pořádným charakterem... A co stojí přede mnou? Žlutá uječená a rozmazlená buchta, bez charakteru, bez prsou a se sýrovou pletí, zkusím hádat: vlasy mají stejnej odstín jako žloutek od vejce, co? Vypadaj jak politý... Špatně poblitý." začala jsem se třást. On mě naprosto otevřeně uráží.
"Stydně ti voda, tak jdi a ušetři mě pohledu na zbytek toho, co teď nevidím." sjel mi pohledem k rozkroku. Cítila jsem jak se mi do tváří hrne krev z rozpaků, ale hlavně ze vzteku. Prudce jsem se otočila a přirazila za sebou dveře od koupelny. Chtěla jsem zamknout, ale klíč byl pryč. Co- Znovu jsem dveře rozrazila.
"Kde je klíč?!" podíval se na mě způsobem nevinného obviněnce. To ti tak věřím!"
"Jaký klíč?" řekl, zatímco roztahoval ostatní záclony.
"Ten velký klíč, který byl ještě včera v zámku od koupelny." upřesnila jsem to.
"Aha... on tam není...?" sklopila jsem hlavu a zadusila v sobě ten obrovský hněv. Vrátila jsem se pro mobil a pak se opět zabouchla v koupelně. Zalezla jsem si do vany. Její teplota, vonný olejíček a pěna byly zatím jediná dobrá věc za dnešní brzké ráno. Zavolala jsem otci. Rozhovor trval přesně osm minut a dvacet čtyři vteřin. Pak mobil skončil utopený ve vaně. Dveře od koupelny se otevřely. Upřela jsem na toho švába nevraživý pohled.
"Kdo ti dovolil vejít?! A klepe se!" nahromadila jsem si k tělu pěnu.
"Klid... na co bych koukal,... když nic nemáš...?" prohrábl si vlasy. ,,Umeju ti tu slámu, co máš na hlavě." klidně mi oznámil, nečekal na odpověď a bez varování mě chytil za ramena a ponořil mi hlavu pod vodu. Když se moje hlava ocitla nad vodou, jen jsem kuckala jak jsem se napila vody a prskala pěnu.
"Vážně jsi se zbláznil! Tohle mi nesmíš dělat!" hrozně mě štípaly oči. K tomu se ještě přidal šampón, který mi do nich natekl.
"Au! To pálí! Podej mi ručník!"
"Co takhle prosím?"
"Podej mi ten ručník!"
"Slovo ten není jiné slovo pro prosím."
"Nenávidím tě..." pak jsem hlasitě zařvala. Umlčela mě studená sprcha.


Seděla jsem ve vaně a snažila se vidět. Pořád cítím jak mi v očích štípe. Zamlženým pohledem jsem sjela na připravené oblečení.
"Tak vylezl." roztáhl ručník a dal ho před sebe. Ale ani náhodou ne tak, aby na mě neviděl. Zastavila jsem se v pohybu. Naklonil hlavu do strany.
"Co zas je?"
"Nedívej se na mě." stočil oči v sloup.
"A proč jako? Máš snad tři prsa? Hrb? Nádor? Skoliózu? Bobra? Či máš jiné znetvoření těla?" řekl. Polkla jsem. Tak tohle bylo moc... a to jsem ani všem slovům nerozuměla. Postavila jsem se a aniž bych se snažila zakrýt jsem vylezla z vany. Zabalil mě do ručníku.
"Obleč se a zatím si pak dělej co chceš. Dojdu ti připravit jídlo." otočil se a vyšel z koupelny. Je to vážně neřád... Nesnáším ho.... nesnáším! Bože můj!


Seděla jsem v křesle a v prstech zamyšleně mnula pramen svých vlasů. Vážně mají tak ošklivou barvu? Pak jsem sjela pohledem na svou hruď. Nemyslím, že jsou až tak malé... Achjo... proč je na mě tak zlý? Když jsou na mě lidé hodný, tak jsem taky... Schoulila jsem se na křesle do klubíčka a zavřela oči. A otec to věděl a nechal mě v tom...


Probudilo mě cosi nepříjemného. Někdo mnou třásl. Pootevřela jsem oči a zvedla zrak nahoru.
"Já ti dělám jídlo a ty si tu chrápeš? Děláš si srandu?" řekl nevrle a pak ke mně posunul vozík s jídlem. Nedůvěřivě jsem se na to podívala. Odpuzovala mě už ta rajčata.
"Nějaký problém, slečno?" řekl posměšným hlasem. Posadila jsem se a odsunula talíř s tou míchanicí, ve kterém zmíněná zelenina byla.
"Rajčata nejím." oznámila jsem mu. Pozvedl obočí.
"To máš blbý, protože dokud to nesníš, od stolu se nehneš. A pokud to nesníš do půl hodiny, budu přemýšlet, že ti do postele asi pořídím vhodného mazlíčka." s tím se otočil na patě a někam odešel. Znovu jsem se podívala do talíře. Pak na salát. Jak naschvál taky s rajčaty. Co kdybych na ně měla alergii?! Vzala jsem vidličku a začala se v tom přehrabovat. Bojím se toho... nechci to jíst... Jeho vyhrožování jsem se bála ale mnohem víc. Stačilo mi jen pár hodin k tomu, abych poznala, že tenhle člověk je schopný udělat snad všechno. Znovu jsem se na jídlo podívala a pak se donutila k prvnímu soustu.


Odhrnula jsem si vlasy a sesula se vedle záchodové mísy. Nebylo skoro ani co zvracet, zvládla jsem sotva čtyři lžíce. Ale já rajčata prostě... Před očima jsem měla tu lžíci... Kus rajčete a bílé cosi, co vypadalo, že se ještě hýbe. Nebylo to jen na lžíci... Třásly se mi prsty... ne, třásla jsem se celá. Ozvaly se kroky a otevřely se dveře.
"Co tady blbneš?" dívala jsem jak mě skenuje pohledem. Z očí mi vyhrkly slzy.
"Já... už nechci... Prosím... Vážně prosím..." s druhým prosím jsem se zalkla ve vzlyku.
"Jsi bílá... zařídím ti solárko." chytl mě za zápěstí a hrubě vytáhl na nohy. "A teď to půjdeš pěkně spapat než to bude úplně studený." vytáhl mě ven a smykem dotákl ke křeslu.
"Sedni." poručil a znovu ke mně přisunul jídlo. Zoufale jsem se na něj podívala.
"Já to vážně nemůžu..." po tvářích se mi roztekly slzy. ,,Co- co mám udělat? Co po mně chceš, abych udělala?"
"Je to prosté..." začal. Zbystřila jsem, ale přišlo zklamání. ,,Stačí to sníst."


Žaludek se mi začal uklidňovat až další odpoledne. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Bílá, kruhy pod očima,... A jsem tak unavená... Chodit spát v deset, vstávat v sedm... Zájmové aktivity, sporty, učení,... Pohlédla jsem na jeho odraz v zrcadlu. Seděl u takového nízkého stolečku na měkkém koberci a kreslil. Všiml si pohledu a zvedl oči.
"Chceš mi něco?" řekl a znovu se začal věnovat své činnosti.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se. Mlčel. Aha, tak se to nedozvím. Znovu jsem se začala dívat na svůj odraz v zrcadle. Vážně vypadám strašně.
"Omlouvám se za to, jak jsem na tebe byla protivná a křičela jsem." sklopila jsem pohled. ,,Tak, nemohl by jsi na mě být trochu hodnější...?" řekla jsem opatrně. Nepřicházela odpověď. Zvedla jsem hlavu. Zastavil se v pohybu s tužkou.
"Něco jsi teď říkala?" řekl. Zamlžil se mi pohled. To byla moje první omluva v mém životě...
"Říkala jsem..." chtěla jsem to zkusit ještě jednou, ale dočistě se mi zatmělo před očima.


Z dálky se ozval hlas a něco mě zašimralo na tváři.
"Ty nic nevydržíš, jsi vůbec na něco?" zachvěla jsem se. Ten hlas. Oči jsem nechala zavřené.
"Vím, že jsi vzhůru, byla jsi mimo několik hodin, jak se mi omluvíš za to?" znova to zašimrání... Jako by... Prudce jsem otevřela oči. Z pravé strany se mi na tvář dobývalo velké hnědé hnusné cosi. Vytřeštila jsem oči a úplně zmrzla. Pak se moje tělo začalo hrozně třást. Pak přišla obranná reakce. Teda pokus. Chtěla jsem se zvednout a odmrštit to rukou pryč. Ale ani jedno se mi nepodařilo. Jak moje tělo, tak i ruce byly pevně připoutány k posteli. Můj pohled se setkal s těmi několika. Na tváři jsem cítila jemné chloupy a několik tenkých nohou. Skoro jsem přestala dýchat.

"Pro... sím... prosím... pro..." tím strachem i slzy zapomněly téct. ,,Pro... pro... co mám... u...dě...dě...lat...? Udě... lám v...všechno... Budu... pos... louchat...." vydolovala jsem ze sebe, pak mi pohled znovu zalilo černo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama