I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







WD II.

29. března 2014 v 23:55 |  Walking Dead

V očích mě pálily slzy a po rukách mi stékala krev. Čí... je to krev...?


Vysoký, vypracované tělo. Světlejší odstín pokožky. Černé delší vlasy, na pravé straně trochu vyholené na ježka. Tetování u pravého oka. Piercing v jazyku. Tetování na levé paži. Naprostý buran mezi burany. Bezejmenný barbar, co vtrhl do mého klidného spokojeného života.
"Hni se ještě jednou a skončíš přivázaná ke stropu vzhůru nohama." zavrčel. Znovu jsem zatuhla v pohybu, ani jsem nemrkala. Ačkoliv je to naprostý idiot, magor, blázen, šílenec, ignorant, křivák, sadista, dement a debil, má spoustu takových titěrných zálib, jako je třeba kreslení. A zrovna se rozhodl jak nakreslí mě - v objetí několika zmijí. Vlastně kreslení mě za různých nastrojených situacích je teď jeho největší hobby.


Nezbyl mi už žádný čas. To jak do své kabelky narvu svou oblíbenou knížku, už asi nevykoumám. Zezdola se ozvalo hulákání.
"Už jdu!" zakřičela jsem nazpátek. "Hlavně, že mě pořád ujišťoval, že mám spoustu času. Houby!" mumlala jsem si. Nasadila jsem si klobouček a jako snobka vyšla z domu. Kývl na mě. Snobárna ode mě byla vyžadována, ne od něj, ale od společnosti. Ovšem svůj slovník, co jsem pochytila od toho krypla mi už nikdo nepřepíše.
"Kde jsou mé věci?" podívala jsem se na místo, kde hruba před pěti minutami stál náklaďák s mým veškerým majetkem.
"Odjely napřed, nastup si do auta." otevřel mi dveře vzadu. Vždycky sedím vzadu, mám tam místo jen pro sebe. Elegantně jsem se usadila a ruce si založila do klína. Řidič nastartoval a chtěl vyjet, ale nějak se mu to nedařilo. Byl to nějaký mladý kluk. Chvíli jsem ho pozorovala než mi ho začalo být líto a chtěla jsem něco říct.
"Možná by ti to jelo, kdybys vůbec zařadil." ozval se ten hulvát (ani po dvou měcích žití s ním mi neprozradil jméno, a tak má ode mě spoustu krásných a lichotivých přezdívek, které jsem mu nahlas ovšem nikdy neřekla) a věnoval mi jeden ze svých výhružných pohledu. Polkla jsem a rychle sklopila pohled a začala totálně popírat svou existenci v tomhle autě. V duchu jsem mu všemožně nadávala. A to, že od něj mám naučených nadávek hodně, když jsem to sjela ještě jednou v angličtině, vystačilo mi to na celou cestu až na letiště.


Připoutala jsem se a pohodlně se opřela. Blbeček mě nijak nerušil a dokonce (co se děje) mě nechal sedět u okýnka. O půl hodiny později mi oznámil, že věděl, že se bojím výšek.

Cesta byla dlouhá, ale spánek mi ji značně zkrátil a zpříjemnil. Divím se, že mě spát nechal, ale tuším, že si to vynahradí později. Když jsme vylezli z helikoptéry, čuměla jak vyoraná myš na temnou džungli před sebou. A ještě víc na tmavý kočár tažený čtyřmi koňmi.
"Na co čumíš? Zalez si dovnitř." prudce do mě strčil až jsem dovnitř spadla. Nic jsem neřekla jsem se rychle narovnala a pak si sedla. Pak jsem si začala zírat na špičky bot. Jenže v jeho případě není ani tahle moje neutrální aktivita bezpečná, a tak během cesty vznikal další podivný obraz, jak jsem přilepená ke stropu kočáru.

Jeli jsme dlouho a cesta byla docela schůdná, a tak jsem se dost lekla, když sebou kočár náhle prudce škubnul. Chvíli jel dál, pak přišel ale prudký náraz a pak další a ještě několik. Jeho tělo se v kočáře volně zmítalo podle nárazů, zatímco moje přilepené ke stropu se ani nehlo. Pak přišel velký otřes několik ostrých zvuků a pak chvilková tma. Cítila jsem nějaký teplý dech a podivné vrčení. Se zadunění jsem se ocitla na zemi v troskách. Pravé oko mi zaslepila krev. Tušila jsem, že mám rozbitou hlavu, hodně to krvácelo a taky to hodn bolelo. Zvedla jsem omámený pohled vzhlůru a zahleděla se do třech velkých žlutých očí. Nad tváři jsem měla několik obrovských ostrých zubů. Na obličej mi začaly stékat sliny té obludy. Ale já nemohla dělat nic. Brečet, panikařit, řvát,... Být prostě vyděšená a znechucená. Moje smysly byly naprosto otupělé. Moje tělo a mysl se snad ani neuvědomovaly, že by měly mít strach... a mělo by nějak reagovat. Koutkem oka jsem zamlženým pohledem uviděla jeho. Stál a s rukama v kapsách se jen díval výrazem znuděného diváka na to, jak se mě ta věc očividně chystá sežrat.
"Ty... mi nepomůžeš...?" řekla jsem, ale z hrdla mi nevyšla slova, ale pouze jakési chrčení. Do krku a úst se mi pomalu hrnula krev, která mě co nevidět začala dusit. Já zapomněla... Proč by mi on pomáhal? Je jak anděl s duší démona... Jo, tak nějak bych to vystihla. Chrčivě jsem se rozkašlala a pak znovu pohled upřela do těch vraždychtivých očí. On není ani poslední osoba, od které bych mohla očekávat pomoc. Nikdo mi nepomůže. Jsem sama. A tohle je konec. Neměla jsem strach ze smrti. Už jsem si připadala mrtvá. V duchu jsem se zasmála. Potřebuješ plastiku obludo. A pořádnej make-up a hlavně obnovit šatník.


Pohnula jsem rukou. Šlo to. Pohnula jsem druhou. Také to šlo. Nohy také. Tělo... A hlava... Otevřela jsem oči, které se prvním pohledem setkaly s tmavým stropem. V místnosti bylo dost šero, a tak moje oči neměly žádný problém se rozkoukat. Pomalu jsem se posadila a dlaň si instinktivně položila na místo, kde byla rána. Moje kůže se setkala s obvazem. Zpomaleně jsem se rozhlédla po místnosti. Někdo dovnitř vešel. Byl to on. Když se mile usmál, hned mi došlo, že něco neklape.
"Kdo... jsi...? Nejsi on... " zeptala jsem se tiše chraplavým hlasem. Zatvářil se překvapeně.
"No ne, ty nás snad rozeznáš? Jak víš, že nejsem bratr?" pak se zasmál. ,,No, že se ptám, rozdíl je asi zřejmý, co? Zvlášť, když se mi pak podívat na vlasy." posadil se vedle mě na postel a položil mi hřbet ruky na tvář. No jo, vždyť nemá ani žádné tetování.
"Ta potvůrka ti udělala ránu na čele takovou, že jsem ti to musel zašít, ale neboj se. Mám mastičku, která zařídí, že nebudeš mít jizvu." pořád se usmíval. "Taky si měla vysoké horečky, jak je ti?" odhrnul mi vlasy z tváře a měl tím lepší náhled na můj totálně nechápající pohled. Povzdychl si.
"Asi ti budu muset pár věcí vysvětlit. Přitom ti vyměním obvaz." pousmál se.
"V tomhle světě... existují tvorové, kterým se říká Mrtvý démoni. Taky to můžeš nazvat jako upír nebo zombie. Jsou tu tři rozdělení. To co jsi viděla - třída E, pak oživlý lidé, kteřé se na tohle později změní - třída W a pak lidé, co si uchovají lidský vzhled - to je třída Q." začal a s tím se pustil i do výměny obvazu. Jeho vysvětlování jsem nerušila, věřit mu taky nebyl takový problém,... když jsem to viděla na vlastní oči.
"Nemám rád tajemství, a tak ti raději rovnou řeknu, že já i bratr jsme jednimi z nich a patříme do Q třídy. Jo promiň, a jmenuju se Vincent, zapomněl jsem." krátce se zasmál. ,,Tady se jméno moc neřeší, protože bratr nemá rád, když před ostatními obyvateli tohohle domu, odhalujeme svou totožnost. A už taky něco řekni, připadám si hloupě."
"Promiň... já jen... Je toho hodně... Já... měla umřít." pak mě něco napadlo. ,,Jsem...?" zavrtěl hlavou.
"Nejsi, byla jsi zachráněna. Bratr té obludce skočil do rány. Byl jsem poblíž, a tak jsem tě sem vzal." upřela jsem na něj pohled. Tohle oznámení se mnou málem seklo. On... on mi pomohl?! On mě zachránil?! On mi zachránil život?! To vážně?!
"A kde je...?" nemusel ani odpovídat. Ve chvíli, kdy se nadechl k odpovědi se ve dveřích objevila siuleta jeho postavy. V tu chvíli mě napadlo, že i když jsou dvojčata, tak jsi jsou podobný pouze tváří. On měl trochu vyšší a vypracovanější postavu a trochu širší i ramena a jeho pleť byla o trochu tmavší než Vinova. Styl účesu a tetování u oka a na ruce taky dělalo docela razantní rozdíly. Vincent pootočil hlavu a na bratra se usmál.
"Bratře, trvalo ti to dlouho. Co jsi tam dělal?"
"Hledal jsem palec." odsekl a sedl si na židli.


"Takže můj otec o tom ví...?" řekla jsem tiše. "Proto jsem musela jet sem?" Vin přikývl.
"Když se objeví zdroj nákazy, epidemie se bude šířit dál, i když nakažení může spustit jen třída E. Ale i to rozhodně stačí. Tvůj otec možná ví něco víc než mi, protože tohle místo je poněkud... více nebezpečné než tvůj dům v tom velkém městě."



Ležela jsem na gauči ve velkém obýváku a pokračovala ve volném zotavování se. Od té doby, co jsme tady, mám nějaký podezřelý klid, který se mi moc nezdá. Klid, který už trvá osmý den. Celé dny jsem trávila s Vincentem, trochu se mi i zdálo, že z mé přítomnosti má radost. Jeho idiotského bratra jsem od doby, kdy jsem se vzbudila, zatím neviděla. A vlastně mi to vůbec nevadí. A žít tady vůbec ne. Za poslední dva měsíce jsem si zvykla na tak tvrdé podmínky, že tohle na mě působilo jako prázdniny s hezkým chlapcem při ruce. Až na to, že ten chlapec byl zomboupír, kterému jsem jednou do dvou dnů půjčovala žíly. Prý je to můj nájem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama