I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







WD VI.

29. března 2014 v 23:57 |  Walking Dead

"Já už si zvolila." krátce jsem se na něj podívala."Otázkou je, co sis zvolil ty."

Nehnutě jsem ležela, měla zavřený oči a předstírala lehkou somnolenci. Ani to nebylo tak těžké, když jsem ztratila, řekla bych, tak přes litr krve. Cítila jsem jeho tělo vedle sebe. Možná myslel, že už vůbec nevnímám, protože prsty jeho ruky jsem měla ve vlasech a pak mi taky opatrně olizoval ránu na krku. Samotné se mi zdálo, že se sama hojila, soudě podle ustupující bolesti. Když přestal, trochu se poodtáhl a přitáhl si mě blíž k tělu. Vždycky mě překvapovalo jak je jeho tělo teplé, i když už by vlastně nemělo. Tohle mi Vin nechtěl vysvětlit, nechápu proč... Ale... byla jsem vážně spokojená. Poprvé se mi podařilo dosáhnout svého. I když jsem veděla, že předstírání spavosti z anémie, tím trochu pokazím, jsem mu vjela rukou do vlasů, přitulila se k němu a zavrněla. Nejsem úchyl a ani žádná nymfomanka, ale tisknout se takhle k mužskému tělu je příjemné.
"Čubko." nespokojeně zamručel a začal se odtahovat. Asi chce jít pryč. Je jasné, že jsem pokazila to, že to dělá na tajno. Objala jsem ho kolem pasu. I když byl můj stisk nicotně slabý, zabral, ale bylo vidět, že se nejdřív zasekl a rychle to promyslel.
"Staral jsi se o mě,... že? Záleží ti na mě..." zamumlala jsem vítězným tónem.

"Ty, co jsou tady zachránil před životem v laboratoři. Koupil tenhle dům a udělal z toho takovou pevnost a pak nám řekl, že budeme chránit člověka. Všichni jsme se báli, ale zároveň se těšili."

"Všichni tři jsme žili ve stejném domě. Vlastně to byl už poslední rok, Lumen už měl v domě jen pár věcí, protože se stěhoval ke své přítelkyni. Jednou někam odešel a vrátil se až po několika dnech. Vypadal jako vždycky, ale choval se podivně. Oznámil nám, že žádná svatba se nekoná, a že se nestěhuje k ní, nýbrž mi tři někam na nějaký ostrov. Neprotrestovali jsme, protože ani já a ani brácha jsme to v tom městě neměli jednoduchý. Zatímco bráška se problémy probojovával, mě se kvůli němu ještě zvyšovaly. Kdo ví, kdybych neměl tak slabé tělo, mohl jsem mu být třeba i užitečný."

"Lidskost mrtvýh démonů do pozadí zatlačuje lidsý strach a bezmoc. Čím více ucítí těhlech negativních pocitů, tím více přestávají ovladát tu touhu po krvi."

"Možná ti Lumen připadá zlý, ale on byl zvláštní... no a trochu sadistický už dříve. Oproti němu bráška byl jen takový agresivní medvídek. Jen se to teď u něj o něco zvýšilo. Tak si s tím nedělej starosti, jsem si jistý, že by mě ani brášku nezabil."

"Hm, jen to trochu přisol a bude to výborný." uculila jsem se na Vina a přihrála mu sůl. Úsměv mi opětoval, přisolil to a já pomazánku zvesela znovu promíchala. Sunny do ní pak píchla prst, prohlídla si to a pak ji z něj slízla.
"Hm, mňamka. Jsi vážně šikovný." zamlaskala a usmála se na Vina. Vin ale její úsměv dočista přehlídl a podíval se na mě. Koutkem oka jsem zahlédla jak se Sunny krátce zamračila, pak ale nahodila svůj obvyklý čtverácký úsměv.
"Okey, tak já mažu, ty zdobíš." řekl vesele a ze šuplete si vyndal příborový nůž.
"Notak, vždycky mažeš ty." zasmála jsem se a začala se Sunny loupat vajíčka. Nevinně se na mě usmál a začal krájet veku.
"No ale ty to umíš ozdobit líp než já... A víš, co bychom na to mohli ještě dát?" řekl. Zvědavě jsem se na něj zadívala. "Dole ve sklepě je bedna s rajčaty..." slyšela jsem v jeho hlase opatrnost. On rajčata zbožňuje, ale ví, že já je nesnáším. Chvíli jsem předstírala zamyšlení.
"Tak já pro ně skočím." zazubila jsem se a přitom jsem se vevnitř šťastně zatetelila, když jsem v jeho tváři spatřila radost malého chlapce.
"Já jdu s tebou!" slyšela jsem Sunny, tak jsem se zastavila a počkala na ni. Nechápu... vždyť s ním teď může být sama... V duchu jsem ale nad tím pokrčila rameny. Vlastně mi to může být jedno. Vyšly jsme ven a zamířily po schodech dolů do sklepa. Dobře, trochu jsem to zkrátila, sešly jsme jich asi sto než jsme se vůbec dostaly před ty dveře. Polil mě chlad, je tady docela zima... Otevřela jsem dveře a v té absolutní tmě se snažila nahmatat vypínač. Pod pantoflemi mi čvachtala voda. Zvláštní, jak se sem asi dostala? To zjistím až rozsvítím... Něco na zemi se mi připletlo do cesty a já spadla na zem. Vztáhla jsem před sebe ruce, abych nespadla na obličej, to by asi dost bolelo. Do nosu mě uhodil známý pach. Krev? Rychle jsem po čtyřech popolezla ke stěně, vstala a rychle nahmatala světlo a rozsvítila. Světlo mě zabodalo do očí a chvíli trvalo než jsem se rozkoukala. Rychle jsem se ohlédla a málem mě piclo. Na zemi se vlnila nízká vodní hladinka a brzy poté se ukázalo, že já idiot jsem zakopla o již zmíněnou krabici s rajčaty. Rychle jsem je šla prohlédnout, jestli jsem je nerozmačkala. To by Vina moc nepotěšilo. Pak jsem znovu zavětřila krev. To se mi nezdálo... rozhlédla jsem se. Zaslechla jsem zvuk, jako když odkapává voda z nedovřeného kohoutku. Ten zvuk tu byl celou dobu a já si ho ani nevšimla... Co je to se mnou...? Očima jsem hledala, odkud by mohla voda kapat. Vlastně celkově je divný jak se sem voda ze studny mohla dostat. A kde je vůbec Sunny...? Nadskočila jsem, když se dveře zprudka zavřely. Otočila jsem se a moje oči spočinuly na dveřích. Nebo spíš na tom, co bylo na nich...

Zděšeně jsem zařvala a začala couvat. Na dveřích byla přibitá hlava... A z poloviny odřízlého krku skapávala krev do vody. Znovu jsem zakopla o tu bednu. Na tvář mi cosi dopadlo. Pach krve... Napadlo mě jediné... zvednout hlavu. Asi jsem to neměla dělat...

Zírala jsem na rozřezané tělo přibité ke stropu. Se tam visel nějaký krvavý cár kůže. Zachvátil mě strach takový až mě začalo bolestivě bodat v srdci. Znovu jsem se zadívala na tu tvář...
"K...do... k...do ti to udělal..." z toho úděsu jsem nemohla ani dýchat. Civěla na mě mrtvá hlava bez očí. Hlas, který s náhle ozval jsem už stěží dokázala vnímat. Navíc byl tlumený dveřmi.
"Chcípni." bylo jediné, co má hlava zaznamenala. Do zad mi narazil prud naprosto ledové vody, v které jsem se rychle ocitla zaplavená po pás. Ale mě... to bylo jedno... Nedokázala jsem odtrhnout pohled od toho úděsného a odporného výjevu. Cítila jsem jak mě to kope v žaludku a jak se moje hlava marně snaží myslet na chlebíčky, co na mě čekají nahoře. Kdybych jen... nebyla tak pitomá...
"Vine..." kéž by si řekl: té to ale dlouho trvá... Kéž by sem přišel a pomohl mi.... Rozklepala se mi brada a pak jsem se znovu rozeřvala. Nikdo mě ale nemohl slyšet,... protože jsem byla v podzemí... Dopadlo na mě cosi růžového. Rozječela jsem se a rychle to ze sebe smetla. Žblunklo to do vody. Neměla jsem ani pomyšlení nad přemýšlením nad tím, co to bylo. Vlastně myslím, že to bylo dost jasné. Postavila jsem se, protože mi mrazivá voda dosahovala skoro až ke krku. Rozeběhla jsem se ke dveřím a zacloumala klikou. Zamčeno... Už nevnímaje tu... tu věc, jsem do nich začala mlátit pěstmi. Nevnímala jsem krev, co mi špinila ruce a čím dál víc rozedrané klouby od panického bušení na dveře. Protože jeho jméno jsem neznala do úst mi šlo jen Vinovo jméno. Vlastně je jedno, co řvu... nikdo mě nemůže slyšet. Prostor se nezadržitelně plnil vodou. Jsem v podzemí, nemám kudy se dostat ven. V očích mě zapálily hořské slzy bezmoci. Utopím se jako krysa... Už bylo zbytečné bouchat, protože mé rány tlumila voda.
"Ne... ne ne! Ne! Ne! NE! Vine! Vine prosím!" selhal mi hlas a po tvářích se mi roztekly slzy. Zvedla jsem se na špičky, abych to ještě trochu zpomalila.
"Neříkej, že tam jsi? Bráchova štětka?" ozvalo se od dveří. Projel mnou záchvěv naděje.
"Lumene? Pomoz mi! Prosím!" je mi jedno, co tady dělá... je mi jedno, co si o mě bude myslet... Jen ať... mi pomůže... Moje hlava se ocitla pod vodou. Sehnula jsem se ke klice a znovu s ní zalomcovala. Otevři mi prosím! Na chvíli jsem otevřela oči, do kterých se mi hned nahrnula červená voda. O rameno se mi cosi otřelo. Byl to kus ruky. To už ale bylo poslední, co mě trápilo. Chlad mi znecitlivoval tělo a kyslík mi taky rychle docházel. Projela mnou bezmoc. Chápu... musel to být on... Zavřela jsem oči a moje tělo sebou brzy začalo cukat, jak postrádalo kyslík. Pak se ozvaly dvě tupé rány. Možná byly tři, ale to už nebylo podstatné. Náhle jsem se ocitla na tvrdé podlaze. Znovu jsem se mohla nadehnout. Zprudka jsem chytila kyslík až mě to málem doopravdy složilo.
"Krucinál..." cítila jsem něčí dlaň na tváři. "Vnímáš?" zaostřila jsem tvář. I s pro mě nečekanou čilostí jsem ho drtivě objala kolem pasu a chvěla se jak osika. Tohle byl nezapomenutelný zážitek.
"Lu... lu..." ucítila jsem ve vlasech jeho prsty.
"Pšs... už je to dobrý." i když jsem Lumena nesnášela a bála se ho zároveň, jeho melodický klidný hlas mě vážně uklidňoval.
"Lumene,... Vio... Vio je..." před očima jsem stále měla ten bizardní výjev, který se naprosto lišil od těch jejích pádů z balkónu. Hlavně tím, že tehdy jsem se na ní dívala s vědomím, že do několika minut zase ožije. Cítila jsem jak mě k sobě přitiskl. To je zvláštní... vždyť je to Lumen... Není to dobrý člověk... ublížil svému bratrovi...
"Jo Violet je mrtvá. A tys měla být mrtvá taky. Někdo povolil jističku a přepl sem vodu a pak tě tu zamkl. Víš kdo?"
"Byla... tu se mnou Sunny... Pak zmizela..." hlesla jsem tiše. Doopravdy jsem nevěřila, že by zrovna ona byla něčeho takového schopná, ale tohle je dům mrtvých démonů. A jestli tu po mně někdo z nich jde, neměla bych se ničemu divit. Zachvěla jsem se zimou a následně znovu odporem, když mi k ruce doplaval kus kosti s kusem masa a kůže. Chtěla jsem se rychle zvednout, ale nohy mě neposlouchaly. Chytl mě pod koleny a já se ocitla v jeho náručí. Vyjeveně jsem se na něj podívala.
"Vezmu tě do pokoje, musíš se umýt... Teď už oba se musíme umýt." řekl a já si až teď uvědomila jak příšerně musím vypadat. Přitiskla jsem se k němu.
"Řekl jsi mi děvko... a štětko... Proč jsi mi pomohl?" zamumlala jsem.
"Zlatíčko,... ačkoliv je tu zombík co tě znásilňuje, zombík co se vyžívá v tvém utrápeném a bolestném výrazu a zombík, co se tě snaží zabít, zapomínáš na fakt, že jsou tu všichni nasyslovaní jen z toho důvodu, aby ochránily Falcorovu dcerušku." začal šlapat schody nahoru až k mému pokoji. Prošli jsme kolem kuchyně. Vin tam nebyl...

"Kde je Vin...?" zeptala jsem se. Přišlo mi to divné, že jsme ho ani nepotkali...
"Tvůj tatík si je zavolal, Vin se vrací zítra večer a ten druhý idiot až za týden. To je skvělá zpráva, nemyslíš? Můžu tě mučit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama