I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Duben 2014

Clayen Clain III

9. dubna 2014 v 20:24 Clayen Clain


Osadu máčel déšť. Déšť byl prudký a vytrvalý, ale i tak hlukot nespočetného množství dopadajících kapek, překrýval chaos panující na návsi. Ženy se snažili dostat děti do úkrytů pod domy, muži vybíhali se zbraněmi, od vidlí, seker až po těžké dvouruční meče, z budov. Rozhléhaly se tu poplašné výkřiky, pláč a pokřiky mužu zahajující obranu. Vesnice byla napadena. Mohutná síla narážela do dřevěných hradeb chránících město. Vesničané se rozestoupili i se svými zbraněmi a s hrůzou v očích sledovali, jak po každé tvrdé ráně do zmoklého a stárnoucího dřeva, dřevna s praskotem povolovala.
"Braňte vesnici!" ozval se zepředu výkřik, který byl ale spíše odrazem strachu, než odhodlání. Lidé začali couvat před praskajícími hradbami. Nemají šanci ochránit osadu před démony. A všichni při té obraně zemřou. Ozval se nelidský skřek a mnohé ruce statných mužů se roztřásly. Na střechách domů svítily desítky očích, rudě žhnoucích po krvi. Zahnutými drápy se zachytávaly mezi taškami domu a dlouhými končetinami se posouvaly vpřed. Ozývalo se skučení a chrčení a třeskot brány. A pak přišlo několik dutých ran. Hradba byla zničena a démoni, kteří nebyli schopni své velké a těžkopádné tělo, dovnitř dostat přes vysoké domy se strmými střechami, se nahrnuli dovnitř. Přišel škrábot po keramických táškach a následoval řev. Lidé odstupovali od děsivé podívané. Muž, který byl jako první napaden, byl rozdrásán na cucky během několika chvil. Vypukla panika a už se nikdo nesnažil držel ve skupině. Každý si už jen hleděl svého života, vrhl se buď do útoku nebo se dal na útěk. Během pouhé vteřiny se pokus o obranu vesnice stal démonickými hody a zbývala jen poslední, vidlemi se bránící, hrstka. Poslední muž, který v rukou svíral těžký obouruční meč, si vedl dobře. Zasáhl démona do hlavy. Rána ale démona nezastavila v hrozivém skoku. Muž sklopil hlavu a jen čekal až drápy zborcené krví jeho bližních, zasáhnou jeho kůži, začnou rvát jeho tkáň a možná pak už bude po všem. Zvuky boje ale náhle protnul svištivý zvuk a dopad samotné smrti na mužovu hlavu se nekonal. Muž se díval jak se tělo démona svalilo před něj, boty mu zalila jeho temně rudá krev. A svist se ozýval dál a s ním i zvuky řezané tkáně, i kostí a bolestný řev démonů. Pak se odvážil pozvednout hlavu a jako ostatní sledovat tu neskutečnou scenérii. Po vesnici řádil démon. Ale jiný, než jakého doposud spatřili. Pohyboval se a mrštně uhýbal na lidských nohách, jeho pohyby opakovaly dlouhé černé vlasy. Vypadal jako člověk, přesto z jeho těla sálala temnota. Také strach, bolest a smrt. Svist se zastavil a oni konečně mohli spatřit, co démon lidské podoby drží v rukách a čím to doteď krájel podřadné démony na kusy. Byla to kosa. Obrovská černá kosa, v jejímž ostří se odrážel svit ohně z louční. Nastalo ticho. Vesničané trnuly v šoku, držíc vidle natažené proti démonu. Nevnímali, že jejich zem zaplavuje krev nemilosrdných nepřátel, v očích se jim při pohledu na démona zračil pološílený výraz. Muž s mečem v rukách pevněji sevřel meč, ale sotva zahlédl záblesk smrti v očích toho mocného démona, sklopil jej ihned k zemi.
"Kdo jsi?" odvážil se říct a sám byl překvapený jak jeho hlas zní jasně a zřetelně. Démonu klesla kosa k zemi a zatímco se volným krokem k muži rozešel, ostří skřípalo o zem nebo tlumeně zurčelo v krvavých kalužích. Muže zaplavila hrůza větší, než kdykoliv předtím. Ani vpád démonů mu nepřinesl větší strach.
"Copak copak, nejsme slušně vychovaní?" ozval démonův hlas. Byl krásný, čistý a melodický. Otázce následoval tichý zvonivý smích a kosa se vypařila v oparu černé mlhy.
"J... jmenuju se Daikuien." odpověděl muž. Od démona se ozvalo tiché zamručení a z jeho pohledu se zdálo, že od vystrašeného člověka nečekal žádnou odpověď. Sám člověk byl překvapený. I když démon vypadal jako obyčejný a pohledný, odhadem devatenáctiletý chlapec, moc jenž prosakovala z jeho těla, ho skoro dusila. Stáli od sebe skoro jen dva metry. Byl jen tak malý úsek k takové drtivé síle. A démon tam pouze postával, jako by nevěděl, co teď říct nebo udělat, než si začal namotávat dlouhé havraní prameny na prsty. Z člověka i ostatních přeživších vesničanů začalo opadávat napětí a démon se začal usmívat.
"Tak je to správně." pak ukročil do strany a lehce s jemnou noblesní elegancí se uklonil.
"Já jsem Clayen, mám tu mít dopis, je tu?"


Poté, co byly zbytky démonů naházeny do rokle na okraji vesnice a lidé mohli vyjít z úkrytů, vzal Daikuien démona do hlavního domu. Po identifikaci mrtvých lidí se ukázalo, že je jedinou přeživší osobou, která nyní mohla vést vesnici. Se vší úctou usadil démona do správcova křesla a začal se probírat zásuvkami. Démon jeho nervózní pohyby pozoroval a zdál se tím být pobavený.
"Máš ze mě strach?" zeptal se s patrnou zvědavostí hlase. Působil v ten moment tak obyčejně lidsky, že se muž začínal postupně uvolňovat.
"Kdo by neměl strach? Ve vesnicích jako ta nase, nejsou zvyklí na démony vašich hodnot." řekl uctivě, stále lehce rozechvěle, s nádechem pokory. Démon se nespokojeně zamračil.
"I když jsme silní, jsme stále jen podřadná rasa." při vyslovení téhle věty, v Clayenově hlase zazněl podivný podtón, jehož charakter člověk nedokázal odhadnout. Daikuien rychle sklopil hlavu.
"Omlouvám se." řekl tiše a položil před démona svitek. ,,T... to je ono." bázlivě ustoupil o pár kroků pryč od stolu, když si ho Clayen zkoumavě přeměnil. Dlouhými opečovávanými nehty šikovně přeřízl provázek a s grácií roztáhl svitek. Jeho zvědavý výraz vystřídal zamračený, ale nakonec sklouzl do spokojeného poloúšklebku, snad to i na moment vypadalo, že potlačuje smích.
"Tak už to začalo." zamumlal si pro sebe a rázně vstal až se Daiukuien lehce přikrčil. Clayen na něm chvíli spočinul pohledem a pak po něm hodil svitek.
"Jediné, čeho byste se měli bát jsou kontroloři." zvedl ruce a s labužnickým výrazem ve tváři se protáhl.
"Brzy jich tudy pár projde, společně s jejich démony. Démonka Colette vám kolem města vytvoří ochrannou bariéru, do té doby musíte vydržet." prokřupl si krk a černou kapuci se stříbrnými vzory, si přetáhl přes hlavu. "Já jsem Clayen Clain. Já jsem Smrt. Vše se konečně dává do pohybu... Ten svitek spal." s těmi slovy se vypařil a zanechal za sebou jen černou vytrácející se mlhu a jednoho zmateného člověka.


Zhoupnul se na židli a pohled zabodl do stropu. Jeho myšlenky byly plné pomsty. Dostalo se mu tolika křivd a doteď jej mohly pronásledovat jen jako otravné stíny. Zprudka se na židli narovnal, na tváři se mu zračil spokojený úšklebek. Ale teď se ke všem může otočit, roztrhat je na kusy a ještě tím může dát do pořádku nerovnováhu, která se zdánlivě nepozorovaně rozpíná po světě. Prohrábl si vlasy, barvy zmoklé borové kůry, krátké a věčně rozcuchané. Hlavu naklonil do strany, když se ozval dusot těžkých bot a následně se dveře do jeho pracovny rozletěly. Dragger chtěl k příchozí osobě zavrčet nějakou nelichotivou poznámku o slušném chování v pracovně nadřízeného, ale místo toho se jeho tvář rozjasnila radostí. Postavil se a obešel stůl.
"Vidito!" řekl nadšeně. Jmenovaný mu před pevným objetím odpověděl lehkým úsměvem.
"Máš to tu fakt pečlivě hlídaný, málem mně k tobě nepustili." postěžoval si blonďatý vysoký kluk a uvolnil objetí, aby si přítele a milence mohl po té dlouhé době prohlédnout. Dragger se jen usmíval.
"Odpusť mi, je to nutné." sám si Vidita prohlížel. "Vypadáš dobře,... na to, že se o tobě tradovalo, že jsi mrtvý." dodal trochu truchlivě, ale nakonec k sobě Vidita znovu přitiskl. Cítil jak ho obemkly dvě silné paže.
"Je mi to líto. Ta poslední akce... Byla trochu moc a takhle jsem brášku instruoval." Viditův stisk úzkostně zesílil, jak si vybavoval jejich poslední oddělení, a že to mohlo být naposledy, kdy... Rychle ty myšlenky zahnal. Draggerovi prsty mu vjely do vlásků a přehrabovaly se jimi.
"Důležité je, že jsi zpět." vtiskl druhému démonu polibek na čelo a rty pak vyhledal ty jeho. Vidito cítil tu naléhavost, která z Draggerova těla sálala a hned jí vyhověl.


Vítr mu nahnal medově hnědé vlasy do tváře. Nepokusil se je odhrnout. Prsty mu mimoděk spočinuly na místě, které mu ještě před několika dny zdobil symbol jeho paní. Byla to malá nachově růžová květinka, jejíž světlounce zelené šlahouny mu jako upnutý řetízek obtáčely krk a jediný lístek byl schovaný pod lícní kostí. Krk měl ale nyní čistý a v hrudi ho bolestivě píchalo. Ležel, tělem zabořený v měkké matrace, a hleděl do prázdna. Prudký vítr zacloumal oknem, tak silně, až se ozval skřípot. Ale Medeth si ničeho kolem sebe nevšímal. Trpěl. Jeho paní zabili. Proč jen nebyl s ní? Mohl ji ochránit. Pohled měl zamlžený od záplavy slz, které pomalu opouštěly oči při hořkých vzlycích, které svým smutkem drásaly srdce osobě, která mu přinesla rozlučný dopis. Rozechvěl se. Tohle si nikdy neodpustí. Zařval a další vlna emocí opět zasáhla posla v plné síle a vyvedla jej z rovnováhy. Zuřivý pohled, co se tomuto laskavému démonu náhle mihl ve tváři, donutila muže vycouvat z místnosti. Medeth se překulil na bok a schoulil do klubíčka a bolestně naříkal. Měl pocit, že ho vlastní pocity, lítost, smutek a hlavně vztek sám na sebe, rozervou na kusy. Znovu je sám. A k tomu ještě ta potupa. Zase nedokázal ochránit. Nehty si zaryl do krku. Tolik toužil vrátit čas. Objal polštář a vpouštěl do něj další výkřiky. Úplně ignoroval klapot dveří a kroky. Ani poté, kdy si vedle něj někdo sedl a položil mu ruku na rameno. Aniž by osoba promluvila, podle pachu hned poznal, kdo to je.
"Zmizni Dragu!" vyštěkl do polštáře. Stisk na rameni zesílil.
"Ale notak, Sandy." tak jemně vyřčené jméno, tím známým hlasem, v něm probudilo ještě silnější usedavý pláč. Spletl se. Jeho jinak ostré smysly byly teď až příliš oslabené.
"Neřikej mi Sandy,... krucinál." vzlyknul. Jeho první jméno, které mu připomínalo, kdo doopravdy je. Jenom jeho matka a paní ho nazývaly Sandym. Sandriaz Medeth Peddra, jehož podstatou byla po otci zděděná nicota. Jak hrozně to teď nenáviděl...
"Máme hodně podobnou vůni, že?" řekl ženský hlas. "Musela jsem tě hodně překvapit, zapomněl jsi plakat." na tváři ho zašimralo pár jejích vlasů. Vymrštil se do sedu a silně ženu, tak podobné jemu, objal. Překvapeně vydechla, ale hned k sobě svého syna láskyplně přitiskla.
"Mami,..." znovu se rovzlykal. ,,zase jsem to nedokázal." ucítil jak ho konejšivě hladí po zádech.
"To není tvoje chyba, Sandy. Nemůžeš zachránit rovnováhu světa, aniž by přitom nebyly oběti. To je něco, čím si projde každý a každý se s tím musí smířit." říkala tiše a rukama se mu přesunula do vlásků. Vískala je a pak se sklonila, aby mu do nich dala polibek. Přivřel oči a snažil ovládnout ten žal ze ztráty a odpor vůči sobě samému.
"Nechci se s tím smiřovat..." zašeptal a hrubě ji od sebe odstrčil. Překvapeně zamrkala.
"Sandy..." umlčel ji prázdný výraz, který teď měl její syn ve tváři. Stejně tak jeho oči byly prázdné. Jinak krásné jasné duhovky, barvy karamelu, byly teď pustě šedé a mrtvě hleděly někam, kam jeho matka nemohla.

"Vrátím ji zpátky." jeho, i v tuto chvíli jemný hlas, rozvibroval vzduch v místnosti a jí přejel po zádech mráz. Tak takto vypadá probuzená podstata jejího syna.

SaT 04

2. dubna 2014 v 18:57 | Akira |  Stain And Taint

04/Výhružné vzkazy do mrtvé budoucnosti



SaT 03

1. dubna 2014 v 19:47 Stain And Taint

03/Oběť milencova



SaT 02

1. dubna 2014 v 19:45 Stain And Taint

02/ Přichází čas společenské večeře



SaT 01

1. dubna 2014 v 19:35 Stain And Taint

01/Dokonale vyšinutí a božsky zvrácení