I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







SaT 01

1. dubna 2014 v 19:35 |  Stain And Taint

01/Dokonale vyšinutí a božsky zvrácení



Nenávidíte pohled na psychicky narušované osoby v hororových filmech. Nenávidíte, když se tam zabíjí vaše oblíbená postava. Když umírá dítě. Může někdo takový milovat těla rozpáraná a rozvěšená po zdech jako plakáty? Psychicky zničené, zlomené a absolutně zvrácené osobě, v právě v takovém hororovém filmu, hyzdil tvář nevídaně odporný úsměv, který k její tváři ale seděl mnohem více, než obvyklá klidná tvář. Pohladila stehno, zbytek z mrtvoly, která visela nejblíž k její posteli. Dlouhým tahem hnijící pokožku olízla a v očích jí vášnivě zajiskřilo.
"Můžu tě sníst?"

V tomhle světě existují čtyři druhy lidí. Nakažení a hnijící, nakažení a měnící se, lidi, kteří jsou potravou pro přeměněné a lidé, kteří se nakazit nebo sežrat jen tak nenechají. Tím se dostávám k dalšímu rozdělení lidí. Tentokrát jsou skupiny pouze dvě: lidé, vydaní napospas rozpáraným břichům a vydlabané lebeční dutině a lidé, zavření v obrovských hradbách chraněných směšně velkými ozbrojenými jednotkami. My jsme spodina, pro jejíž záchranu nesmí padnout jediný výstřel. Jednoduše řečeno: občanská kanibalistická žranice. Ano, tohle pojmenování se mi líbí. Vlastně by se rozdělení číslo dvě dalo použít i na nás a jako příklad uvést dva na sebe naléhající sektory. Sektor D, kde nás bylo pár vycvičených a ozbrojených likvidátorů těch mrtvej potvor a sektor E, kde byli prostě chudí civilisti, které jsme ochraňovali a obstarávali jim zásoby. Tak to tu máme lidi za hradbami a lidi před hradbami. To jsme my. Zbytek teoretických lekcí si nechám na příště, stojí přede mnou tlupa hladových mrtvol a já nevím, co si s nimi počít. Nemám náboje, náladu a ani žádnýho krypla vedle, kterýho bych mohla obětovat. Byla jsem připravena na boj s pouhou záchodovou štětkou a opravdu jsem byla zvědava na její účinek. Hromada chodících vymydlenců ale najednou zavětřila a velice pomalu se rozešla směrem ke mně. Zůstala jsem strnule stát a mohla jsem jen čekat, kdy se na mě pažravci sesypou, ale oni procházeli kolem mě, šli si zcela vycházkovým tempem a já, člověk s bijícím srdcem, jsem je absolutně nezajímala. Uvědomila jsem si ten ponurý a bolestivý fakt tak náhle, až mi po zádech a šíji přejel mráz. Jo, vždyť mně nemohou nic udělat... Příliš radosti jsem z toho ale neměla. Rázným krokem jsem se prorazila houfem až k nedávným jatkům. K z polovice ohlodaným žebrům a lebkám se slétavali hladoví ptáci. Otřásla jsem se přitom pohledu a radši jím uhnula pryč. Už uběhlo dost času, abych si mohla zvyknout, ale z takového výjevu by se asi udělalo slabo každému. Jen těm potvorám ne. Ty jsou jen samý žrádlo žrádlo žrádlo. Ale je úžasné, že jsou ještě dost inteligentní na to, aby se nepožrali navzájem. To jejich shlukování a tupé civění na sebe navzájem, mě pokaždý fascinuje. Zkontrolovala jsem si stav za zády. Výletnici dál pokračovali směrem k jihu, k tomu odpudivému smradu, který až k mému nosu nesl vítr. Zbledla jsem a klesla k zemi. Rozpůlená lebka mi dobře posloužila jako kýbl na zvratky.
"Nechutný."ozval se nade mnou hlas. Zvedla jsem oči a absolutně ignorovala skutečnost, že mám koutky od zbytku čehosi, co ještě před dvěma hodinami byla moje témeř nepoživatelná svačina.
"Čau, Andy." hřbetem ruky jsem si otřela držku a postavila se.
"Sewaz, krásko. Tebe nesežrali?"
"Vypadám sežraná?"
"Bohužel a škoda. A nemůžeš se tak aspoň tvářit?"
"Ty máš ponětí jak se tváří sežranej člověk?"
"Pokud mu zbude hlava, tak nějak přibližně, decentně..."
"Ty jsi debil." vrazila jsem mu pěstí do paže až bolestně uskočil.
"To bolelo, ty krávo!" protočila jsem oči a rozešla se pryč. Citlivka...
"Nechám tě tu, kámo." houkla jsem za ním a našla si novou zábavu v dělaní slalomu kolem odtrhaných končetin. V tomhle Zombie City platí jedno pravdivé motto: ,,Každýmu jednou jebne. I tobě." Slyšela jsem dusot jeho těžkých bot, dokud se nezařadil vedle mě a nabral moje slimáčí tempo. Chci říct, vedle mého slalomu. Jo, magore...
"Toho se mám bát? Je mi úplně jasný, že seš beze zbraně. Teda pokud zbraň nemá představovat to, co já obvykle používám na drhnutí zaschlých sr- chtěl jsem říct exkrementů na záchodech, speciálně upraveno pro dámu." uhodila jsem ho štětkou po hlavě.
"Mám pro tebe dvě špatné zprávy... Je to zbraň... A taky jsem si to u vás půjčila." odhodila jsem ji někam za sebe, přičemž jsem nespustila zrak z jeho měnícího se výrazu.
"Chceš říct, že teď se mi ve vlasech páří miliardy záchodovej mikrobů?!" zničeně si prsty hrábl do vlasů a začal labilně skučet. Zakroutila jsem hlavu.
"Hele Ándy, tobě už taky pořádně jebe. Víš... ruce mám od zvratků, krve a hnisu z mrtvoložek." přiskočila jsem k němu a začala mu vlasy cuchat. A pak jsem se začala nezastavitelně řechtat jeho výrazu.
"Ty kurvo!" zavřeštěl. Dala jsem před sebe ruce na obranu, ale neucouvla jsem.
"Omg, to byl jen vtip, troubo. Trochu do těch svalíků bouchni víc energie, ať můžem co nejdřív s ostatníma oslavit přežití nejkrásnějšího člena mrdhausu. Tím jsem samozřejmě nemyslela tebe." mrkla jsem na něj.
"Až se dozvím, že seš přinejmenším nakažená, vyhonim si, u tvýho pomalýho zastřelení, ptáka, jaká to bude extáze, vymrdaná čubko." odplivl si.
"Ty jsi ale tak neuvěřitelně sprostý, Andíčku." vyslala jsem k němu vzdušný polibek a pak zapadla za plechové dveře. Dala jsem si záležet na načasování, a tak nos, který narazil do plechu ve mně vzbudil novou salvu nepopsatelně uvolňujícího smíchu s nádechem, měsíce budované, hysterie.
"Můžeš mi říct, jak na vás mám vyzkoušet znalost novýho hesla, když vy dva smradi vždycky dorazíte s takovým řevem?" ledový stisk a následné vytáhnutí na nohy mě přimnělo zavřít hubu. S respektem jsem se zadívala do strnulého zjizveného ksichtu.
"Promiň, strejdo Punchy." nasadila jsem andělský pohled. Švihl mnou do místnosti a Andy za námi zavřel a zajistil vchod. Blýskl k hnědovlasýmu vyhublýmu feťákovi pohledem.
"Táhni." zahřměl a Andík se poslušně vytratil. Pak pohled sklopil ke mně. "Mám v tom jisté sebeuspokojení, tak to klidně dělej každej den." dokopl mě k mýmu kámošovi - kůlu s provazem a vmžiku mi, už s vycvičeností opičky, k němu přivázal ruce. Vyhrnul mi triko až ke krku. První rána tlustým bičem mě donutila klesnout i na druhé koleno. Bolestně jsem zařvala. První a poslední je vždycky nejhorší... Tím byla odbytá první, druhá, třetí a čtvrtá švihly rychle po sobě a nakonec poslední, pátá.
"Zmrde!" zasyčela jsem, když se mi uvolnily ruce a já se skácela na zem.
"Taky jsem ti mohl provětrat tvou ctěnou kamarádku, tu krásnou prdelku, tak mě nepruď. A teď mazej k sobě, než začnu vidět rudě a mít chuť šukat malý děti." řekl a uchechtl se. Zavrčela jsem nadávku a začala se ztěžka zvedat. Natáhla jsem se už při prvním kroku. Ten mi zas dal... Fajn, jde se dělat to, co obvykle. A protože jsem dneska, a tenhle moment mimořádně, naladěna na extrémně zlomyslnou vlnu, namířila jsem si to do pokoje k Andíkovi. Jak jsem předpokládala, slovo hygiena se z výčtu jeho denních aktivit vytratilo pravděpodobně na velice dlouhou dobu. Přesněji natrvalo. Ale zase mu nemůžu křivdit, čistotnost nepatří ani mezi mé silné stránky. Vlastně nikoho tady už nebaví se drhnout v ledové vodě, aby zase na sebe natáhl špinavý hadry a za pár hodin se vracel do terénu.
"Kriste Andy, ty ale smrdíš." nakrčila jsem nos. Ošil se.
"Ty seš tu královna smradu." odvětil a protáhl se. Opřela jsem se o futra.
"Andý, zašukáme?" navrhla jsem, jako vždy naprosto otevřeně. Chvíli na mě civěl a zdálo se, že přemýšlí. "Co se snažíš vymyslet? Teď si dáme kachničkovou koupel a pak se pomilujem, ne?" nečekala jsem na odpověď, jen ho čapla a odtáhla do koupelničky. Pustila jsem vodu. Nalila jsem do toho kokosovej olejíček a i nějakou pěnu jsem ještě našla. Bude to štípat jak svině, ale tady se obvykle všechno řeší přes bolest. A aspoň se mi to vyčistí. A budu mít krev a rány vonící kokosem. Paráda.
"Docházej věci, vsaď se, že nás zítra vyšlou do Červenky."
"A určitě nás dva, protože já jsem prokletej a ty blbá." povzdychla jsem si a nasadila smutný výraz.
"To mě až tolik nenávidíš?" zašeptala jsem tragicky a pohled zabodla do země. Chvíli bylo ticho a pak přišel krátký podivný smích. Jeho smích.
"Haha dobrý, málem jsem ti to sežral." utrousil pak a začal se svlíkat. Chtěl strčit loket do vody, hned ruku ale stáhl a se zamračeným výrazem vlezl do vany. Stejně jako já, těžce snášel ledovou vodu, co nás postihla, ani ne tak dávno.
"Hm, musím to ještě natrénovat." sundala jsem si košili. Ale dala bych vyhladovělýmu zombíkovi pěst do držky za to, že... no, to už je jedno.
"Hovno trénovat." upřeně mě sledoval. "Po takový době, už by ti na ty tvoje kecy neskočil nikdo." prohlásil. Hm... Pochybuju. Vlezla jsem do vany a hned na něj foukla pěnu. Pálí to přímo nekřesťansky, až jsem měla co na práci se zatlačením slz zpátky tam, odkud se každou chvíli chystaly přijít. Ale aspoň to bude čistý... dezinfekce je hodně cenná a těžko sehnatelná. Tudíž, si jí můžeme maximálně tak namalovat na zeď. Ne nemůžeme, všechny fixy padly na Darryovu popravu. Proto, je teď ke mně Punchy takový, na tu nechuťárnu se tehdy nedalo dívat a chudák Darry to nakonec dostal do zátylku. Z mojí pistole a mojí ruky.
"Myslíš, příteli? Hele, umyju ti vlasy." bez varování jsem po něm skočila a potopila mu hlavu pod vodu. Pěkně jsem mu to prodrbala a pak ho zase narovnala dosedu. Kuckal, než se ale stihl vzpamatovat, už jsem mu lila kilo šampónu na palici. To byla jediná věc, co se tu dala plítvat, když jsme si pro ní teda skočili daleko za sektor D, do současné zombie prodejny. Vlastně už ničí prodejny, ale pořád se tam rádi zabydlují.
"Drž! Pak mi to můžeš vrátit." nakonec jsem ho pečlivě vydrbala celýho a stejně tak skočil on po mně. Ještě, když jsem se už mimo vanu sušila, jsem byla přesvědčená, že mě chtěl utopit. Suchým ručníkem jsem mu vysušila vlasy. Božínku, já jsem tak starostlivá... Byla jsem rychlejší a začala si čistit zuby jeho kartáčkem, kterej jsem mu pak ochotně předala. Nad tímhle se vůbec nepozastavil. Předtím, než se tu ta nákaza rozlezla, byl velice sdílčí, co se třeba drog týkalo. Pro mě byl problém mít i společný dveře do bytu. Ale když dva roky žijete před hradbami, máte po boku tohohla poříska, naučíte se sdílet úplně všecko. A když říkám všecko, tak myslím kurva všecko. Vypláchl si pusu a nechal kartáček ležet v umyvadle. Prohrábl si vlasy a moc hezky se usmál. A jako by to byl najednou úplně jiný člověk. Ten, kterýho jsem nikdy neměla šanci poznat. To co mi zůstalo byla tahle ohavná znetvořená dužina. A stejně tak to muselo být naopak. Chytil mě za pas a přitáhl k sobě. Oba jsme byli z ledovky promrzlí, ale i tak z jeho těla sálalo příjemné teplo.
"Voníš." řekl spokojeným tónem.
"Ty taky." odvětila jsem. ,,Tak si po čase zahrajem na slušný lidi, ne?" medvídkovsky jsme došlapali vedle do ložnice a přepadli na postel.
"To nevím... Dneska bych tě prostě jen ohnul..." pleskla jsem ho po stehni.
"Ale, proč tak skromně?" ušklíbla jsem se a povalila ho pod sebe a pak na chvíli zvážněla. "Hele Andy,... můžu tě na chvíli obejmout?" zeptala jsem se. Nedostala jsem žádnou odpověď, tak jsem to prostě udělala. Byl to jen kratičký moment a já se octla pod ním. Odfrkl si, ok ok už to zkoušet nebudu.
"Moje místo." zašklebil se a sehnul se mi ke rtům. Zlomyslně jsem se uchechtla. Nechápavě se na mě zadíval.
"Budeš mít zakrvácenou postel,... i když se to už možná zastavilo." ukázala jsem mu zohyzdněná záda po tvrdém koženém biči, která se mi do teď podařilo úkrýt. Nechtěla jsem pokazit to skvělý intimčo. Ve tváři se mu objevil divný výraz, který se velice rychle změnil v absolutně nasraný.
"Ten čurák tě pořád bije? Zabiju ho. Jak to asi udělám? Hm..." tiše vrčel a prsty mi přejel po zdravé kůži.
"Šrámy ti můžu dělat jen já." natáhl se k šupleti a něco v něm začal štrachat. Vytáhl obvaz, na kterej jsem se šokovaně zahleděla.
"Ty debile! Svoje obvazy mít nesmíme!" usykla jsem. Neodpověděl, jen mi to začal zavazovat.
"Udělal bych to líp, kdyby bylo čím." řekl. Chtěla jsem zase začít slepičit, ale umlčil mě kousavým polibkem. Je to zvláštní vztah... Nenávidíme se a zároveň milujeme k smrti a pokud by se nám do tohohle vztahu zapletl někdo jiný, nedáme na toho druhého dopustit. Nikdy. Vjel mi prsty do vlasů a druhou vložil pod krk a stiskl. Objala jsem ho. Oba máme zvrácený povahy, ale lidi byli fetištický i před svým skorovyhynutím, tak proč si dělat vrásky. Andy sebou najednou škubnul, odtáhl se a tak zůstal a tak nějak zkoprněle hleděl mimo mě.
"Co se děje...?" pohladila jsem ho po tváři.
"Už chápu, proč se ti ty mrtvoly předtím vyhly. Bylo to divné..." řekl oněmělým hlasem a dotýkal se jednoho místa na mém krku, kousek za levým uchem. Ztuhla jsem. Byla to nepatrná skvrna... Ale pokud si ji všiml, znamená to, že se to rozšířilo. Jeho tvář se změnila na zlostnou, ale posléze se zase úplně sklidnila. To není dobrý. Nejvyšší stupeň jeho nasranosti vypadá přesně takhle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama