I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







SaT 02

1. dubna 2014 v 19:45 |  Stain And Taint

02/ Přichází čas společenské večeře



"Ty jsi nakažená?" řekl až příliš tiše, v očích takový podivný výraz. Nevěděla jsem co říct, protože teď jeho reakce byly nevypočitatelné. Ohnal se rukou a natáhl mi takovou facku až mi do očí vhrkly slzy.
"An-" zmlkla jsem. Nic neříkej, huso! Myslíš, že by tě sladkej Ándy nedokázal vmžiku zabít, kdyby chtěl?!
"T-ty... krávo! Kurva kurva kurva!" jeho hlas z tichého šoku přeházel do hlasitějšího přeskakujícího tónu. Ani jsem se nedivila, když se na naše dveře ozvalo bouchání a bez vyzvání někdo vrazil dovnitř. No, na slušnost se tu moc nehraje, to té osobě za zlé nemám. Ale proč zrovna teď?! Jasně, dělali jsme bordel, už si vzpomínám.
"Děje se něco?" hlas jsem poznala ale neměla jsem čas ani na nějakou úsečnou odpověď. Málem jsem i přišla o jeho výraz při pohledu na Andyho nahé tělo. Andy byl rychlejší. V celé své kráse opustil postel a došel ke dveřím. Nevraživým pohledem přejel chlapečka mezi dveřma. Jej, chudáček Cody... Zatraceně, snad nic neslyšel...
"Jestlis mi nepřišel vyhulit, ztrať se odtud, ty buzno praštěná a neruš dospělé při hádce!" mrdnul dveřma až z okrajů odpadly kusy omítky. Zůstal stát čelem ke dveřím a mě se stále skýtal výhled na jeho čmouhlé pozadí, záda, nohy, svalnaté ruce... Ale hlavně ten zadek. To teď ale nebylo podstatné. Nůžky položené na stole u dveří, zmizely ze svého místa.
"Zabiju tě." jejich současný držitel se odlepil od dveří. "Myslíš, že se budou hodně zlobit, když chcípneš? Zrovna ty?" vlezl si ke mně na postel. Nijak jsem se nesnažila dostat se pryč z jeho dosahu. Nemělo to cenu, Andy byl až moc silný.
"Andy..." zadívala jsem se mu očí, ale můj pohled okamžitě sklouzl pryč. Proč mi to přišlo tak cizí? Už je nade mnou. Je to stejně jako předtím. Už hodněkrát jsme se vzájemně málem zlikvidovali, ale teď mám prostě pocit, že tohle bude doopravdy. A nůžkami. Hnusná smrt. Fuj. Blé.
"Bude to rychlý." rukou mi obě zápěstí prikurtoval k posteli, ale bylo to zbytečně násilné. A zbytečně mě to bolelo. Nechtěla jsem se s ním prát ani se snažit zdrhnout, ale bolest mě prostě nutila se vzpouzet.
"Andy, to fakt bolí." bolestně jsem vydechla. "Pusť mě, nebudu se ti vzpírat. Je mi to líto. Měla jsem se zabít už tehdy, když mě ta svině pokousala. Ale já jsem to nedokázala. Bála jsem se! Promiň! Mrzí mě, že jsem se bála! Ale ty se nebojíš. Ty to dokážeš. Dokážeš mě zabít. Já ti to věřím. Nebudu bojovat, tak mi to nedělej zbytečné bolestivé. Andy, prosim tě..." trochu jsem sebou cukla, když se mi studené nůžky ocitly u krku v místě, kde byla ta značka. Tam se zastavila. Narovnal je přímo proti ní a špičkou nůžek do ní bezcílně šťouchal. Byl ticho. Asi stále zpracovával ten nepříjemný šok. Taky už jsem byla ticho. Stisk uvolnil a jeho tělo se na mně narovnalo a převážilo váhu do kolen. Ale ani celou vahou nebyl těžký. Cítila jsem jak se jeho tělo otřásá. Chvíli mi trvalo pochopit, že plakal. Naříkal už tak, až mě to bodalo do hrudi. Záleželo mu na mém životě víc než mně. Objala jsem ho a chtěla z pusy vypustit salvu nešikovných omluv, ale co by teď spravily omluvy, krucinál... Nadechla jsem se, abych to aspoň zkusila. Než jsem stihla něco říct, prudce mě od sebe odtrhl a zabořil mi tak tělo do proleželé matrace.
"Jsi svině sprostá. Mně jsi to mohla říct! Ne, měla! Co pro tebe jsem? Já myslel, že jsme milenci. Miluješ mě, ne? Jak tě mám milovat já, když mi nemůžeš říct takové tajemství? Sdílíme spolu postel, kartáček, dokonce i krev! Umíš si představit, jak mi tohle dalo? Nejradši bych tě zmlátil jak ňákýho čokla! Krávo pitomá." ucedil, zvedl se a tvrdě mě skopl z postele. Au, to docela bolelo. Potlačila jsem zakňučení, jak mi do levého lokte vystřelila bolest. Ale, radši tohle, než nůžky v hrdle. Pořád jsem člověk. Umírat se mi ještě nechce, i když bych už mohla. Už mám nejvyšší čas. Vážně.
"Dneska spíš na zemi." odhodil nůžky někam na zem, lehl si a přikryl se tou starou a tenkou dekou. Byla hnusná, ale když máte minulost jako my dva, jste vděčný za všechno. Jedním okem jsem mu civěla na záda. Je ticho. Dobře. Bude nejlepší bejt taky ticho. Ale chtěla bych vidět, co se mu honí hlavou. Vážně mi před pár vteřinami proletěl myslí celý můj život. Ten byl ale odporný. Můj život.
"Andy?" zkusila jsem to jen. "Miluju tě." už se mu nebudu omlouvat. Nesnáší to, ale předtím to bylo důležité. Patřilo to do mého proslovu. A taky to mělo zapůsobit. Zabralo to, ale poněkud ještě lépe, než jsem čekala. Andy je prostě miláček, ale po tomhle těžko říct, jestli ještě můj. Já bych mu asi krk podřízla hned, kdybych se tohle dozvěděla o něm. Ale bylo by to kvůli něčemu jinému. Nebudu doufat, že by jeho důvod byl stejný. Stále byl ticho, očividně už neměl v úmyslu něco říkat a tak jsem jen zavřela oči a jakž takž se uvelebila na zemi. Její tvrdost byl ten nejmenší problém. Větší byla ta zima. Navíc, jsem na sobě neměla ani osušku, kterou bych se třeba mohla přikrýt. Achjo, to bude zase rýma do počtu. Ah, už začínám řešit kraviny, přestávám myslet. A ještě myslím, že se mi chce spát. Dobrou.

Prudce jsem otevřela oči, protože moje tělo se třáslo a rozhodně to nebylo mnou. To čísi ruce jsem měla na ramenou, který mnou dělaly ten nepříjemný přímý kmitavý pohyb, že jsem měla chvíli pocit, že je Andy asi náměsíčnej a já jsem v jeho snu strom. Ale kdybych byla strom a měla na větvích tuny napůl zeschlýho ovoce, tuplovaně by ho ta lavina zdravých plodin pohřbila ve své úrodě. Dlouze jsem zívla a jen velice pomalu vzpomínala na poslední události, připomněla si svoje jméno, místo momentálního pobytu a až po všem tom ujištění, že to se mnou fakt třese jako s hrušní můj Andy a já jsem z nějakého důvodu na posteli, jsem na něj vyvalila oči.
"Co je?" zašeptala jsem. Proč šeptám proboha? Až pak mi docvaklo, že mi celou dobu něco tiše opakuje. Agrh, musí bejt ještě pořád hodně pozdě.
"Vzbuď se už, mizíme odsud. Prožrali si sem cestu od severní zdi. Jsou tu za chvilku. Takhle na tebe přídou a on tě zabije. Tak vstávej sakra, spát můžeš až v zápalný díře pro mrtvoly!" za ruku mě tahal do sedu.
"Co...? A co vůbec dělám na posteli?" zeptala jsem se přitrouble. Jo, to byla důležitá otázka, fakt.
"Přemístil jsem tě na ní." odpověděl příkře, asi se o tom nechtěl moc bavit. Nebo spíš mu v tom více bránily nadešlé události. To těžko, osobní žáležitosti jsme řešili i při mletí chodících mrtvol. Nechala jsem to být.
"Pažravci jsou tady? Jakto?" znovu jsem zívla a jako by nic se protáhla. Nějak mi to ještě všechno nedocházelo. Byla jsem v klidu. Mně se nic nestane. A on? V tom vzrůšu se přece může stát jakákoliv smrt, ne? Jakákoliv smrt... Kurva! Vyletěla jsem.
"Andy, co budeme dělat? Musíme tě schovat!" vyjekla jsem a jak jsem se energicky zvedla, napálila jsem mu to přímo do čela. Zvláštní, fakt jsem ho neviděla. Protřel si čelo a protočil oči.
"Ty jsi blbá, na obleč se a dělej, dopičetyblbáženská." hodil mi na stehna v rámci možností čisté oblečení. To znamenalo, že bylo víceméně jen od krve. Rychle jsem to na sebe naházela a než jsem stihla začít hledat boty, měla jsem je u nohou. On už byl dávno oblečený a zaměstnaný něčím užitečnejším než já. Obracel ten náš chlív vzhůru nohama a hledal něco vraždyschopnýho. Najednou se zastavil a podíval se na mě.
"Co kdybys mi pomohla? Nečum furt jen!" z podlahy sebral nůžky a hodil je po mě. Jen tak tak jsem se uhnula. Tohle gesto stačilo, abych se probrala a zuřivě vyskočila na nohy.
"Ty kreténe! Co to jako bylo?! Chceš mě zabít?!" zaječela jsem. Zastavil se a blbě se zatvářil.
"Ještě bych klidně pořád mohl. Ale to už by bylo k ničemu dělat tu takový zmatek, že? Vem si aspoň ty nůžky, já jdu něco sbalit" tak dobře. Tohle jsem zase nevychytala. Nějak už začínám mít ve všem zmatek. A vzhledem k tomu, jak už jsem nynejším světem vymaštěná, tak je to pořádnej bordel.
"Tak když bys mě mohl zabít, proč teď zdrháme?" zeptala jsem se. Připadala jsem si jako idiot, ale radši idiot, než nad tím pak přemýšlet a třeba kvůli tomu i umřít. Všichni známe filmy s depkařícími hlavními hrdiny, že. Bohužel ty se dnes už nevyrábí. Vlastně, dnes už se nevyrábí žádné filmy. Kdo by je taky vyráběl, když je devadesát procent lidské populace po smrti. Když se opakovalo ticho podobné jako předešlý den, zvedla jsem oči. Šokovaně jsem sebou cukla. Díval se mi přímo do tváře, v očích něžný výraz oddaného milence. Dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi našimi těli. Chtěla jsem ucouvnout, ale ocitla jsem se v silném objetí. Tak drtivém, až jsem mohla cítit jeho zběsile bijící srdce.
"Protože tě miluju." hlesl zloměným hlasem. ,,Billy, já tě smrti nedám. Ničemu a nikomu tě nedám." vyjeveně jsem zírala na stěnu před sebou. Něco se změnilo... A právě teď se mi to vůbec nelíbí. Pak jsem ho od sebe prudce odtrhla. Do prdele...
"Neříkej mi Billy!" vyjela jsem skoro hystericky. Pak jsem strnula. On se mi tu nádherně vyznal a já ho osočuju za tohle. Ale jeho výraz byl klidný, jako by předem věděl, jaká bude moje reakce.

"Není čas už s tím přestat, Billy?" hlas měl lehce provokační. ,,Ať už budeš mluvit jako holka a myslet tak..." větu nedokončil, pohled mu sklouzl na můj rozkrok. Zrudla jsem. Ale spíš vzteky. Přiskočila jsem k němu, zvedla ruku v pěst a pořádně se napřáhla. Jak ho trefila moje rána, bylo jako dívat se na zpomalený záběr. A taky mě prekerně bolely klouby. Krucinál. Odplivl sliny s příměsí krve na podlahu. Odkuďsi zazněl poplach. Sakra, musíme jít. Ale on se ani nepohnul, možná alarm ani nezaregistroval.
"Máš krásnou tvář, s jemnými skoro ženskými rysy. Ale proč ze sebe děláš něco, co nejsi? A proč i přede mnou? Prozraď mi to, vždyť už tolikrát jsme se milovali. Tolikrát jsem se tě dotýkal..." přistoupil blíž a já jen těžko odolala vrazit mu ještě jednu. Popadl mě za zápěstí a přitáhl k sobě. Jeho zvětšený penis mě tlačil do břicha. Nechci vědět, co ho za celý rozhovor tak vyrajcovalo...
"Hej Andy, seš si tímhle jistej?" čapla jsem ho za rozkrok a silně stiskla. Jeho výraz rychle přešel v naštvaný. Těžko říct, jestli to bylo vyslovením jeho přiděleného jména v nepravou chvíli nebo samotnou poznámkou. Mlčel. Jeho výraz brzy vystřídal smutek, ale ten nakonec schladl do ledového nicneříkajícího výrazu. Znala jsem ho dobře. I tuhle reakci. Ublížila jsem mu. Chtěl změnit naše dosavadní milenecké soužití svým vyznáním a co jsem udělala já? Praštila jsem ho a vynadala za svoje jméno. Za svoje skutečný jméno. Ach, chce se mi ze sebe samý zvracet. Rychle jsem ho pustila a ustoupila.
"Hele poslyš, sorry... To bylo blbý, ne-" hlas se mi zadrhl v hrdle při středu našich očí. Na rtech mu hrálo opovržení.
"To nic, Emily." zdůraznil poslední slovo se zhnusením a pak se krátce zasmál a odvrátil. "Je čas jít, Emily." znovu ten nádech zhnusení až jsem se otřásla. Donutila jsem se být zticha a jít poslušně za ním. Nebylo by teď chytrý pokoušet jeho momentální psychické rozpoložení. A že bylo kurva špatný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Alexis Alexis | 7. září 2014 v 22:26 | Reagovat

Úžasný :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama