I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







SaT 03

1. dubna 2014 v 19:47 |  Stain And Taint

03/Oběť milencova



"Jdi trochu tišeji, co když nás někdo uslyší?!" sykl ke mně výhružně, až jsem z respektu spomalila. Po chvíli mého tichého fňukání jsme úplně zastavili. Kdyby bylo napětí mezi námi hmatatelné, krájela bych ho na plátky a přikládala na chleba.
"Co je sakra?" posvítil na mě baterkou až jsem si musela zakrýt oči. V hlavě jsem si projela seznam slov, která by pro mě teď znamenala rakev a vybreptala nějakou srozumitelnou větu.
"Já jen myslela... To je tu všechny necháme? Většina z nich umře." propálil mě pohledem a já si v tu chvíli nadávala, že jsem radši nedržela tu svojí chlebárnu.
"A co s tím? My hlavně musíme odtud. Hlavně teda ty. Jsem ochotnej, skočit tak maximálně pro Zebru a Tučňáka, ale můžeš jim věřit? Počkej, jak se budou nakonec předhánět, kdo to velkýmu taťkovi řekne jako první a on na tebe nepoběží s nůžkama ani čímkoliv podobným. On tě najde a ustřelí ti palici brokovnicí."
"Tak jim to zatím říkat nemusíme..." zamumlala jsem a bez ptaní změnila směr k pokoji k jedné ze dvou osob, u kterých bych se nad obětací nezamýšlela vteřinu, ale takových deset. Vtrhla jsem k němu do pokoje a vzbudila ho zacpáním pusy. Narozdíl ode mě má krásně lehký spaní. Vyděšeně na mě koukal, zatímco moje drahoulinká polovička mu už bez ptaní se balila věci. Byl tak trochu větší miláček pro něj, takže mohl mít obvazy a ty se dost hodí.
"Hej Marty, utíkáme, jdeš s náma?" zeptala jsem se jak děcko ze skupiny hrajících si dětí na zloděje. Sundala jsem mu dlaň z pusy. Chvíli na mě čučel a pak se začal šklebit.
"Jasně prde!" vyskočil z postele a šel se převlíct. Na nic se neptal. Nejlepší člověk tohlecto. Všechno mu je jedno. Já říkala, že mu ani nemusíme nic říkat.
"Ale zebroune, utíkáme hodně daleko vodsaď." řekla jsem. Ustal v hledání čehosi pro mě neznámého a jen se na mě zazubil a pak vrhl trochu nejistý pohled ke dveřím.
"To je prima, takže už konečně využiju tohle?" ozval se nadšený hlásek za mými zády. Otočila jsem hlavu. Zdálo se, že Cody měl podobný nápad jako my. Co podobný. Vybavený byl, jen stan k táboření mu chyběl. V rukách se mu leskly dvě stříbrné pistole, na které jsme všichni upřeli zrak, ale nikdo se neptal, odkud je má. Nebylo to důležité a teď obzvlášť. Alarm zesílil na nejvyšší pohotovostní stupeň. A pistole se rázem ocitly v mé a Andyho ruce. No nevím, jestli to byl nejlepší nápad, vzhledem k té předešlé debilní debatě. Tučňák asi vycítil pochyby, které mě obeplouvaly jak zápach a zářivě se usmál.
"Jste lepší střelci, než my dva." pohled stočil k Martymu a ten přikývl. Sám už byl připravený. Rychle jsme opustili prostory našeho sektoru. Tam teď kromě nás nikdo nebyl, ale dostat se skrz E bude sranda...


Otřela jsem si zakrvácené ruce do látky na bocích a snažila se najít něco, čím by se dala efektivně způsobit škoda mrdkoložkám. Kulky došly a zbyly nám jen ruce a ty podělaný nůžky. Oba kluci pořád mleli něco o tom, že se přes Éčko nedostanem. Teda ne bez povšimnutí, je to tam plný civilistů, co v životě neviděli zomba. Z takových lidí mi bylo do blití. Kolik my si toho zažili a oni si tu žijí v klidu... a... proč mluvím v přítomném čase? Cody mě zatahal za triko a pak mi do ruky vtiskl lesklou trubku. Vzhlédla jsem. Zrovna rozebírali nějaký auto, další se snažili uvést do provozu. A já tu stojím jak nána a čumím na hromadu mrtvol. Odkopla jsem odkouslou ženskou hlavu, co se mi připletla do cesty, při urputném, ale bezcílném chození do kolečka kolem vyhaslého ohniště. Nevrle jsem se otočila na své nové parťáky.
"Hněte už s s tím!" zavrčela jsem, jak se čas natahoval a natahoval a čím dál víc hrozilo, že jsem vtrhne někdo, kdo má o zombech páru trochu víc, než tihle chudáci, co tu leží rozcupovaný ve vlastní krvi. Andy se na mě otočil, přísahala bych, že mu hněvem zčervenaly bělma. Ale na takový úvahy stál až moc daleko.
"A co kdybys pomohla?!" zasyčel nazpátek. Pokrčila jsem rameny a přešla k němu. Věnovala jsem mu pronikavý drzý pohled a následně se přikrčila, protože to vypadalo, že po mně skočí. Místo toho jen podmračeně stál a nechal si z ruky ukrást i ony slavný nůžky. Ani pak se nehnul. Sakra, bojim se k němu otočit zády, pěkně tu vrtám do vosího hnízda... Vrhla jsem na vyřezávaní těla mrtvýho. Měli jsme ho pěkně zašprajclýho v autě, který jsme hodlali využít. Prsty měl přituhlé k volantu tak silně, že jsem je všechny musela prostě odřezat. To bylo silný slovo, spíš těmi nůžkami upižlat. Byla to dlouhá, pracná a smrdutá práce, a brzy mě začal do nosu štípat můj vlastní pronikavý pach potu smíchaný s čerstvou špínou, která mi během té mrzuté práce, utkvěla na těle. Jistě, dusno, mrtvoly a práce. A to vše dohromady. Moc silný kalibr. A jako by to vedro všude kolem, ze mě začínalo pomalu pomaloučku a nenápadně vysávat život. Ušklíbla jsem se nad tím. Absurdní. Odhodila jsem poslední prst a seškrabávala zbytky tkáně z volantu, s naprostým klidem a zároveň soustředěním ve tváři. No co, dělala jsem už mnohem horší věci. K, poslední dobou hodně citlivému nosu, se mi donesl pach mrtvého masa, nikterak však ležícího a rozkládajícího se mezi ostatními těly, které se nám podařilo zklikvidovat. Marty zalapal po dechu a na Andyho tváři se objevil výraz čiré hrůzy.
"Cody, umíš řídit?" zeptal se tiše a stále stejným výrazem zíral přes moje rameno. Došla jsem k němu, aniž bych se odvážila otočit. Cody oněměle přikývl a pak se na něj teprve podíval.
"Vždyť budeš řídit ty..." namítl, ale ve výrazu toho chlapa přede mnou se objevil výraz, který jsem u něj nikdy neviděla. Natáhl k němu ruku, aniž by se podíval na něj, Codyho nebo mě.
"Dej mi svou pistoli." skoro mu černou devítku z ruky vytrhl. Pak mi položil ruku na rameno.
"Neotáčej se,...Emily." vysoukal ze sebe. ,,Zmizte odsuď!" trhnul mi ramenem směrem k autu, ve kterém už ti dva byli připraveni k odjezdu. Nenechala jsem se odbýt, chytla jsem balanc a zamračeně se a něj otočila. Vytřeštila jsem oči na masu pochodujích mrtvol za jeho zády. Přestávaly mě poslouchat nohy. Jako by mou slabost vycítil, podepřel mě.
"Nechceš tu snad zůstat..." vydechla jsem, dělalo se mi mdlo. A Andy mi neodpovídal. Mrtvoly se začaly zastavovat, jak začínaly větřit lidský pach. Ty za nimi do těch v prvních řadách narážely. Většina z nich ale už napínala krky vzhůru a natahovala pachy do svých mrtvých útrob. Za chvíli to příde... Rozeběhnout se. A jejich tolik, auto dočista zahalí, zpomalí, dohoní... Potřebujou volavku... Drapla jsem ho za ruku, křečovitě a tak silně až usykl.
"To ti nedovolím!" do hlasivek se mi vkrádala ona známa směsice zoufalství a hysterie. Pokusil se mě setřást, ale výsledkem bylo, že jsem se ho chytila ještě pevněji. Zlobně se na mě podíval.
"Kradeš vám čas!" vyštěkl a volnou rukou, v které držel pistoli namířil na paži. Na svou. Zděšeně jsem na něj hleděla. Náhle jeho pohled zněžněl. Tvářil se tak zoufale, žádný odloučení prostě neexistovalo.
"Billy,... vyslov jednou mé jméno..." řekl prosebným tónem a ještě víc mě tím utvrdil v tom, že jeho smrt je jistá, pokud tu zůstane. Ale on tu nezůstane! Překvapeně jsem se na něj hleděla, ale mlčela jsem. Nemohla jsem to říct, i když jsem moc chtěla. Kdybych to vyslovila, byla by to poslední kapka kam až moje nervy můžou dotéct. Když viděl, že mlčím, jen přikývl, ale ve tváři měl zdrcený a zklamaný výraz. Chtěl slyšet něco, co už mu příliš dlouho nikdo neřekl. A já mu tohle poslední přání nesplnila. Rychle tyhle pocity skryl za tvrdou výhružnou masku a okamžitě nás vtáhl zpět do té ukrutné reality, která mu stála přímo za zády. Vše, co se v následujích momentech stalo, bylo až příliš rychlé. Zahýbaly se mu rty, ale já jako bych tím vším okolo ohluchla. Škubl rukou. Další návrat byl stejně neúprosný jako ten první. Už jsem jeho slovům rozumněla. Ale nechystala jsem se dělat nic.
"Tak umřeme spolu." oznámila jsem mu s klidem a ještě víc mu sevřela paži. V obličeji se mu zjevil uštvaný výraz. Odjistil zbraň.
"Jestli mě hned nepustíš, tak-" vrčení mrtvých se změnilo v hladoví řev, ozval se vytřel a někdo mě násilím strhl do auta. Rázem jsem se snažila dostat ven, ale auto se prudce rozjelo. Jak jsem to nečekala, setrvačnost mě strhla a praštila se mnou o přední sedadlo.
"Uklidni se!" ozvalo se mi přímo u ucha, až jsem sebou škubla. Následně jsem tu osobu chytila pod krkem.
"Marty, nemůže tam zůstat!" zařvala jsem. Za námi se ozývaly výstřely, řev... Zvedl se mi žaludek a oči se mi zalily kalnými slzami. Zapadla jsem mezi sedadla. Nemělo cenu se dívat ven. Měl sotva pár vteřin, aby jich pár sejmul, proti tomu hnijícímu stádu neměl absolutně šanci. Sám. Začala jsem řvát. Ukrutně nahlas. Kretén! Vždyť já umírám! On tu byl ten zdravý! A já bych nám díky jejich nezájmu po vlastní infekci dala víc času!
"Kurva, tak zbytečně umřel!" zeječela jsem a zprava mi přiletěla facka. Tak silná, až se mi chvíli zatmělo před očima a na chvíli to utišlo ten řev a jekot. Spíše z překvapení, že je Zebra schopná takovýho lepance.
"Neumřel zbytečně!" křikl mi Marty do tváře a pak mi hlavou trhl k zadnímu okýknu. Brada mi klesla. Byli jsme už tak daleko... Příliš daleko, abych se mohla vrátit a přesvědčit se... o jeho smrti. Sesula jsem se na sedadlo a pustila se do nekontrolovatelného pláče. Na vlasech jsem ucítila lehký pohyb. Marty mě konejšivě hladil. Zepředu vozu se ozvala burácivá a infatilní skladba z alba Marilyna Mansona, kterou jsem vždycky témeř uctívala. Zavřela jsem oči a pomalu přemáhala tu vyšinutou část své mysli.

"Vystřídám tě." zahučela jsem ze zadního sedadla. Ponurý svit měsíce lehce osvětloval cestu. Byli jsme na cestě už přes čtyři hodiny a celou dobu Cody bez pauzy nebo zastávky řídil.
"To víš že jo, a obrátíš to nazpátek." ozvalo se zepředu. Podrážděně jsem zavrčela.
"To nebyla prosba ani otázka." chtěla jsem se nahnout, abych mu sáhla do řízení, ale dvě silné ruce mě pevně přikurtovali na místo.
"Kde se v tobě najednou vzalo tolik síly, supermane?" vyhružně jsem se na Martyho zahleděla. Tvář měl klidnou, i když dřív ze mě byli oba podělaný strachy.
"Já nejsem silný." řekl tiše. ,,To ty jsi slabá. Hrozně slabá. Všimla sis?" krev se ve mně zastavila. Cože? Škubla jsem sebou, ale aniž by to s ním zacloumalo, mě stále pevně držel, nehnouc ani brvou.
"Zbytečně se vysiluješ." ozval se zepředu Tučňák. Jako bych v jeho hlase zazněla lítost.
"Co si vy dva vůbec myslíte?!" namáhavě jsem oddychovala, jak jsem se snažila být v klidu.
"Víme to o tobě." ústa mi strnula v dalším nakousnutém slově. "Nejsme pitomý, Emily." dodal a pak dozadu natál ruku. "Zebráku, dej sem jablko." když se mu kus ovoce octl v dlani spokojeně ruku stáhl k tělu a hladově se zakousl.
"Víme, že umíráš. To vedro tě viditelně oslabovalo. Andy byl... hodně zničený, když to viděl." stiskl povolil, tak jsem se mohla znovu pohodlně usadit. Smířila jsem se s tím, že jsem byla prostě... unešena. Dvouma klukama... Mlčela jsem. Dobře, tak už trochu staršíma klukama... Na Martyho, co vyslovil ty hrozné věty, jsem se už nepodívala. Andy... něco, co mě bude užírat až do konce...

"Nemusel umřít." řekla jsem tiše a pak si ze zásobní tašky ukradla taky jedno jabko. Oba mlčeli. Bylo mi zle. Neskutečně. Věděli to a nechali ho, aby zemřel pro nakaženou. Chce se mi zvracet... Po chvíli jsem rychle sklopila okýnko a to, co sem předtím tak vehementně žvýkala, vydávil můj žaludek cestou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama