I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Červen 2014

Phi-Re: B-15

19. června 2014 v 18:09 Phi-Re


Když Lairgnen seskočil na zem, Dastich se rychle přeměnil zpátky, protože najít místo, kde se Torayena naposledy viděli, bylo těžké a delší než odhadovali. Přesněji to znamenalo, motat se ve skálách, než nalezli jeskyni, která byla dost velká na to, aby skýtala útočiště drakovi. A k tomu se s deštěm snížila viditelnost. Chlapec se skrčil po nějaký skalní výčnělek a odmítal se odtamtud pohnout. Jakmile se zahřmělo a nad skalami prolétl blesk, přimáčkl se ke zdi a rozechvěl se. Lairgnen na chvíli váhal, co dělat, ale nakonec se ho rozhodl vytáhnout ven a vzít s sebou dovnitř.
"Proč se bojíš? Jsme dole ve skalách a všude okolo jespousta vysokých stromů! Nic se ti nestane." chlapec nafoukl tváře.
"Nebojím se! Prostě chci počkat tady, jdi zatím pro draka!" zabručel. "Nebudu se zlobit, že mě tu necháš. I když se bojím, nejsem takové dítě, abych nechápal celou tuhle kritickou situaci, tak už si pospěš a koukej se za mnou vrátit až s ním!" prudce na něj ukázal a hned se zase skrčil do klubka. Lairgnen si povzdychl a klekl si k němu na zem.
"Dastichi, můj meč se jmenuje Ruriiga Ten´iro, to znamená Bouřný král. V mé přítomnosti se blesky nacházejí jen, když já chci. Slabé blesky přírody mi mohou vlézt na záda. Polez ven, takhle nastydneš." natáhl k němu ruku. Chlapec se na podávanou ruku podíval a pak nevěřícně vyvalil pohled. Pak ho za ruku rychle chytl a vylezl ven.
"Je to opravdu pravda?" zeptal se a zrak mu sklouzl na Lairgnenův Mithog. Lairgnen se usmál.
"Ale neměl bys to někomu říkat, určitě víš, jak se lidé stavějí ke královským mečům." chytil ho za ruku. "A teď pojď, zachráníme Toryho společně."

Cailean si dlaní zakryl tvář.
"To nemůžu být pravda." Kainred ho zezadu, jak seděl, objal. Cítil, jak se Caileanovo tělo otřásá pod vzlyky.
"Je mi to líto, Caile. Možná by bylo lepší, kdybych si to nechal pro sebe."
"Ne, děkuju, že jsi mi to řekl. Takhle,... můžu s tím zkusit ještě něco udělat. Nebo už je moc pozdě?" zamumlal.
"Není pozdě, ale za žádnou cenu se nesmíš zůčastnit finální bitvy. Musíš odejít a překonat to." víc druhého chlapce sevřel v objetí. "A já odejdu s tebou. Přísáhám, že ti pomohu."

Když se jeho noha až po kotník propadla do bahna, zaklel. Splihlé vlasy si opět uhladil dozadu, aby viděl na cestu. I když to kvůli silnému dešti bylo témeř zbytečné. Nadechl se a hlasitě vykřikl jeho jméno. Potom, co déšť zesílil a jeho šustot pohlcoval všechen jeho hlas, už nemělo smysl volat. Dělal to ale stále. Když člověk někoho hledá, tak přece volá jeho jméno na všechny strany a co nejhlasitěji. Zakabonil se a znovu zakřičel. Mocně se zahřmělo a jeho hlas se ztratil v tom strašlivém hluku a ještě v něčem. Asurra napnul uši, ale zvuk už se znovu neozval. Snažil se odhadnout, odkud to přišlo. Začal se prodírat keřy s obrovskými listy, na kterých zůstávala spousta vody a ještě více ho máčela. Prodíral se keřy, které měly dlouhé trny, které zanechávali v jeho oblečení trhance. Možná se mu to jen zdálo, nejspíš Deleuze zmizel někam hodně daleko, aby mohl být sám a nikdo ho nenašel.
"Kam bych se schoval, kdybych byl kočkovitá šelma a kolem mě běsnila bouřka?" zamumlal a rozhlédl se. Pak se rozeběhl dál. Zrak mu padl na podivně rostlý strom. V podstatě působil jako dva stromy rostlé v sobě, z niž kořeny jednoho se rozvětvovaly lehce nad zemí, a když se pokusil zaostřit, spatřil černý prostor pod kořeny. Musel to být dokonalý úkryt pro zvíře, ale nepřipadalo v úvahu, že by se tam vešlo tygří dvojče. Zklamaně prošel okolo. Přesto si ale nemohl pomoci, aby se nevrátil a ze zvědavostí se nepodíval. Kleknul si na paty a pohlédl do prostoru. Bylo v něm šero, stejně ale viděl zřetelně a hned uskočil. Uvnitř leželo černožluté chlupaté zvířátko. Když si ten pohled vybavil, něco mu na tom nesedělo. Opřel se o kmen a znovu se naklonil blíž.
"Tygr?" zamračil se. Pak spatřil, že se zvíře chvěje. Než si uvědomil, co dělá, strčil dovnitř ruku a položil ji zvířeti na hlavu. To prudce otevřelo oči a jejich pohledy se na moment střetly. Než se stihlo narovnat a začít utíkat, Asurra ho drapl za srst na zádech a vytáhl ven. Přidržel si ho kus od obličeje.
"Nemůžu si pomoct, chlupáči, ale někam mi tu uteklo dítě s tygříma očima. Neviděl jsi ho? Jsi tak malinký, mohl bych si tě vzít do náruče." zašklebil se Asurra a opravdu to udělal. Tygří mládě bylo, jako by držel větší a trochu baculatější kočku. Když se malé tělíčko rozechvělo po dalším zahřmění, pevně ho objal oběma rukama. Poznal to, kdyby tohle byla opravdová šelma, už by nejspíš neměl ruku. Něžně zvířátko pohladil po hlavě.
"Jdeme domů, Deleuze." řekl a s úsměvem na rtech se vracel.

Když se zevnitř jeskyně ozval podivný zvuk, Lairgnen zastavil a pustil Dastichovu ruku.
"Asi bys měl počkat tady na kraji, kdyby bylo potřeba... no však víš." uhnul pohledem. Chlapec mu položil ruku na rameno.
"Počkám tu, než se vrátíš s Torym." usmál se a pak poodstoupil a sedl si na zem. Lairgnen na něj kývl a pak se vydal do jeskyně. Nevěděl, co přesně tu najde, a tak se snažil našlapovat co nejtišeji. Jak pokračoval, objevilo se před ním světlo, které sílilo. Pak vstoupil do prostoru, který osvětlovaly škvíry ve stropu. Pak ho uviděl. Černá šupinatá kůže se zaleskla v jednom z těch zdrojů světla.
"Bloodlett-" rychle se zarazil. Pokaždé, když mu tak řekl, neskončilo to dobře. Konečně rozeznal celé tělo a šíp, o kterém mluvil ten muž s dlouhými šedými vlasy. Odtud vypadal široký jako jeho palec a s blízka byl určitě ještě silnější. V Lairgnenovi se mísil strach a tíseň. Kam přesně se šíp trefil?
"Tory?" řekl tiše a ucouvl když se ohromné tělo zachvělo. Ozval se šustot a náhle na něj zíralo velké modré oko. Polknul, když se velká dračí hlava zvedla ze země a posléze se začalo zvedat i tělo. S bolestí zjistil, který orgán šíp zasáhl. Ozvalo se hrozivé zavrčení.
"Tory?" zopakoval. "To jsem já, Lairgnen. Poznáváš mě? Nebo jsi stále nahněvaný? Je mi-" viděl, jak drakova hruď modrá. Ačkoliv to Lairgnen neměl čím porovnat, tušil, co bude následovat. Rychle uskočil, protože z drakovy tlamy se vyvalily štiplavé modré plameny. Nepamatuje si mě, problesklo mu hlavou. Na moment měl pocit, že to vzdá a prostě odsud uteče. Pak si vzpomněl na Dastiche, který na ně čekal u vchodu. Ana všechny ostatní, co na něj spoléhají, že ho přivede zpět. Zašklebil se a jednu ruku si založil v bok.
"Ale? To bylo všechno, Bloodlettere? Tímhle jsi mě chtěl překvapit, až vyjde najevo, že jsi drak? Moc ti to nevyšlo." rozešel se blíž. Lairgnen viděl, jak drak zamrzl v pohybu a jen ho upřeně pozoruje.
"Nevěřil bych, že budeš tak pitomý a necháš se trefit takovou blbostí jako je tenhle šíp. Já myslel, že si uživatel černé kosy, že bojuješ se skutečnou zbraní a ty si raději lítáš venku a děláš ze sebe živý terč." smiřoval se s tím, že potom, co tohle udělá, lehne jeho tělo popelem. Drapl šíp oběma rukama a prudce ho vytrhl. Drak bolestě zařval a a pak se zahleděl na strůjce té prudké bolesti. Lairgnen se usmál a roztáhl ruce, jako by chtěl draka obejmout. Když si znepřátelil Torayena v lidské podobě, zachraní ho tohle? Hleděli si navzájem do očí a pak drak sklonil hlavu a strčil ji přímo do jeho rukou. Lairgnen ho fascinovaně pohladil po hlavě a jeho překvapení se zvětšilo, když zjistil, že jsou šupiny na dotek jemné a teplé. Skoro jako lidská kůže, akorát tahle mnohem tvrdší.
"Vrať se se mnou, Tory." zašeptal. Vnímal jak se drakovo tělo napnulo. Ozvalo se jakési zakňučení společně se zavrčením a jeho tělo se začalo měnit. Když měl Lairgnen Toryho zpátky, nebyl čas zdržovat se vítáním nebo omluvami. Torayenova tvář byla bledá a téměř nedokázal stát na nohou. V plicích mu po šípu zela obrovská krvavá díra. Rychle ho chytil pod koleny a zvedl si ho do náruče a spěšně se s ním vrácel k Dastichovi. Viděl jak umí léčit rány, určitě to zvládně. Než k němu došel, upadl Torayen do bezvědomí a chlapec se nejprve zděsil, že došlo na nejhorší.
"Potřebuje ošetřit ránu, rychle." řekl Lairgnen a opatrně tělo položil na zem. Dastich k němu přiskočil a hned začal. Mezitím si Lairgnen vysvlékl tričko. Z venku sice bylo ještě trochu mokré, ale nemůže ho nechat nahého. Sledoval jak se rána zavírá a krev se vypařuje.
"Můžu zavřít ránu, ale krev mu vrátit nedokáži. Musí se s tím poprat sám." sedl si vedle něj a pomohl Lairgnenovi navléct na Torayena tričko.
"Nejsem si jistý, jestli můžeme hned vyrazit zpátky..." zamumlal Dastich. Lairgnen pohladil Torayena po tváři a hned neodpovídal.
"Musíme jít hned, potřebuje odpočívat a tady akorát prochladne." řekl. Dastich odvrátil pohled.
"Můžu použít převzetí podoby ještě jednou..." zamumlal, postavil se a začal se měnit.

Nebyl na to zvyklý, a tak hned jak vkročil do skrýše, vyjeveně koukal po lidech Bratrstva, kteří mu zcela otevřeně ukazovali strach o něj, když na tak dlouho zmizel ven do deště.
"Není třeba se bát." zamumlal zaraženě, ale pak se vzchopil. "Potřebuju pokoj, velkej s velkou postelí. A pokud tu zůstali věci po mě, tak chci i polštáře." zavelel a lidé, kteří byli najmuti pro úklid a vedení domácnosti v skrýši, se rozprchli jako myši splnit zadané úkoly. Skrýš byl vlastně dům o velikosti vily, postavený v podzemí. Takových lidí bylo zde potřeba. Zatím Deleuzeho zabalil do nabídnutého ručníku a posadil se na pohovce v přijímací místnosti. Hladil mladší dvojče, právě teď z nějakého důvodu, přeměného do podoby tygřího mláděte, po hlavě a těle a drbal jej za ušima. Slyšel jak si zvířátko spokojeně odfouklo. Naklonil hlavu do strany, kdy jeho tělo začalo zářit. Protože ho Asurra nenechal nikam utéct, přeměnil s do své lidské podoby přímo na jeho nohách. Hnědovlasek si zklamaně povzdychl.
"A já tě chtěl ještě chvíli tak roztomilého." řekl. Deleuze vyklouzl z jeho sevření.
"Nechci být roztomilý! A na tomhle není nic roztomilé, je to hloupé!" křiknul a jeho tvář přitom byla úplně červená. Asurra zamrkal a nepozorného chlapce přitáhl zpět k sobě.
"Jsi zlatý, asi si tě nechám." přitáhl ho na sebe.
"Ale já nechci, pusť mě." snažil se Deleuze vysmeknout. Cítil se tak trapně, že by se nejraději zavrtal někam do země a tam zůstal navěky. Strnul, když mu Asurra položil dlaň na hlavu a pohladil ho po vlasech.
"Když jsi byl přeměněný, tak hezky jsi se ke mně tulil..." řekl a podnítil tím červeň v Deleuzeho tváři. Teď už jen zbývá, aby zkomentoval to, že nemá nic na sobě, protože oblečení po přeměně vždycky někde ztratí.
"Měním se proto, že se bojím hromů a blesků. Byl jsem jen vyděšený." snažil se uhnout hlavou.
"To mi nevadí, už jsem řekl, že si tě nechám. Miluju chundelatá a roztomilá zvířátka." usmíval se, ale jeho úsměv se zdál být náhle i lehce ďábelský. "A když budu chtít, aby ses přitulil, najdu si způsob jak tě vystrašit až tě to donutí k přeměně." tiše se zasmál a na Deleuzeho tváři se objevil šokovaný výraz.
"Ty mě chceš strašit?" s neskrývanými obavami v očích hleděl přímo do těch Asurrových. Hnědovlasý muž zamrkal. Chlapec tiše vyjekl, když se octl v jeho pevném objetí.
"Jak bych mohl strašit někoho, kdo se takhle tváří?" povzdychl si a pohladil ho po tváři. "Jako tygřík jsi rozkošný, ale myslím, že tuhle podobu mám radši." posadil ho vedle sebe a pustil. V místnosti bylo několik skříni, v kterých bylo pár dek. Pro jednu došel a přehodil ji přes Deleuzeho nahé tělo. Chlapec se do ní rychle zabalil.

"Seženu ti něco na sebe. A ještě jsem zapomněl říci..." sehnul se k blonďáčkovi. "všechno jsem viděl." zašeptal mu do ucha, narovnal se a se spokojeným výrazem odcházel. Zavřel za sebou dveře a málem narazil do jednoho z členů Bratrstva. Uvnitř se skoro zatetelil blahem, když si pomyslil, že to on teď stojí nad všemi členy této skupiny. Oba muži se včas zastavili a druhý se Asurrovi lehce uklonil a mlčky k němu natáhl ruku, v které držel kus složeného papíru. Asurra ho s díky přijal a jak procházel chodbou, vzkaz rozložil a zastavil se. Byl to dopis na rozloučenou a byl psaný Caileanovým kostrbatým písmem.

Phi-Re: B-14

19. června 2014 v 18:07 Phi-Re


Pro Asurru bylo těžké skupinu přesvědčit, ale nakonec mu museli dát za pravdu a pokračovat dál v cestě. Bratrstvo bylo jen pár hodin cesty, za to kdyby se vydali hledat Torayena, trvalo by jen týden dostatse na druhou stranu. V truchlivé náladě se Kainred s Carewem vystřídali v jízdě na koni. Všechny bolely nohy a nakonec byli rádi, že koně nakonec přes most dostali. Přibližně půlhodinu cesty od úkrytu zastavili k odpočinku, který byl i jako zbývající cesta odpočinkem určeným hlavně pro Asurru. Věděli, že Waldrena nepřesvědčí, a tak mohli udělat jen jedno. Spoléhat se na to, že se Asurra neprohraje. Netrvalo dlouho a podle Caileanovi předpovědi narazili na stráže. Když poznali Asurru s Cailem, nebyl problém se dostat dovnitř. Jedna ze zahalených postav se k rudovlasému chlapci naklonila.
"Kdybys jen viděl, jak Waldy soptil, když zjistil, co že jsi porušil jeho pravidla." pošeptala k němu a Cailean se zakřenil. Uměl si to představit. I když byl Waldrenovi oznámen příchod pouze Asurry s Cailem, dovnitř vešli všichni. Zdálo se, že má Asurra hodně lidí na své strany a to ho těšilo. Waldren zakabonil, opřel si lokty o nohy a podepřel si bradu.
"Bylo mi řečeno, že jste tu jen vy dva, tak proč jsou tu oni?" pohlédl ke dveřím.
"Těchto pět osob je mou osobní stráž, proto jsem je nepočítal." naoko samolibě se hnědovlasek usmál. "Jsem si jistý, že velkému vůdci Waldrenovi to rozhodně vrásky dělat nemusí." stále se usmíval. "Určitě víc, proč jsem přišel. A samozřejmě, pokud prohraju, všechny tyhle osoby, včetně Cailena, co přišli se mnou budou tvoji, když prohraji." tvářil se klidně, i když se Waldren začal pobaveně pochichtávat.
"To zní jako výhodná nabídka... od mrtvoly." postavil se. V plné výši byl skoro jednou tak vysoký jako Asurra. Carew s Kainredem ucouvli za Lairgnena, jehož stoický výraz se nezměnil od doby, co Torayen opustil skupinu. Cailean neklidně přešlápl, ale zůstal stát vedle Asurry. Zrovna ale jím byl sražen stranou. V místě, kde ještě před vteřinou stál, se prohnal obří meč, snad ještě větší než Lairgnenův. Asurra mlčky vytáhl svůj meč a aniž by vyvolal jeden ze svých Badou Eyel forem, postavil meč čepelí vzhůru před svou tvář. Zbraň začala zářit a kolem Asurrova těla se začala zvedaz stříbrná záře.
"Psychosiaz..." zašeptal a jeho tělo i meč se rozpadly v prach.


Sotva stál a z obočí mu po tváři stékaly prameny krve. Meč měl na ostří spoustu prasklin, ale už nebyl potřeba. Asurra jej vrátil do pochvy, a aby ulevil unaveným nohoum dokymácel se k trůnu a ztěžka do něj dosedl. Na tváři se mu odráželo hluboké uspokojení a jakmile se ozval jásot z jeho výhry, i úsměv. Pohodlně se opřel a přehodil nohu přes nohu.
"Tak co Bratrstvo? Není čas z naší práce udělat zase významný obchod?" zazněl jeho hlas, který podnítil další jásot. Cailean se k němu rozeběhl. Překročil nehybné tělo a padl na kolena před trůn.
"Můj pane!" křiknul. Na hlavě ucítil Asurrovu ruku.
"Jakpak by se ti líbilo místo po mé pravici?" ozval se jeho hlas a Cailean prudce zvedl hlavu, oči mu radostně svítily.
"Moc!" uculil se a Asurra mu úsměvem vlasy pocuchal, jak měl ve zvyku. Najednou hluk v sále utichl.
"Pane,... máte návštěvu." ozvalo se od dveří a lidé se rozestoupili, aby mohla postava schovaná v plášti s kapucí. Byl to černý plášť se stříbrnými pruhy a neznámými znaky. Carew se zprudka nadechl a zakryl si ústa dlaní. Osoba se téměř vkolébala dovnitř, nejspíš byla na pokraji sil, zastavila se tak, aby viděla na všechny a pootočila hlavu nejdřív ke Carewdellovi a stáhla si kápi.
"Zdravím tě, Carewdelli Novahkiire, synu Crowderyho Novahkiira." osoba se usmívala, byl to ale ztrápený a unavený úsměv. Dřívě, nejspíš nádherné vlasy, byly nyní zpustle šedé, tak i oči působily mrtvolně světle. Další pohled patřil dvojčatům, jejiž tváře dočista zbledly.
"Nezlobím se." usmála se na ně. Udělala ještě pár kroků kupředu a lehce se poklonila novému vůdci Bratrstva.
"Přišel jsem akorát včas, abych viděl tvůj nástup do čela Bratrstva, Siegrane Deadrine." Asurra se postavil a přešel blíž.
"Jsem rád, že víš, kdo jdem, ale..." odmlčel se a lehce se zamračil.
"Nedaleko odtud nastal zmatek. Vesničané viděli draka. Velkého a černého. Trefili ho šípem z černého titánu. Pak zraněný zmizel v jeskyních za vesnicí. Díval jsem se, jak shánění zbraně, nepochybně se ho chystají zabít." řekl a tím uťal veškeré otázky mířící k jeho osobě. "Tory..." škytl Carew a podíval se na Lairgnena. Nemohl uvěřit, že i potom, co tohle slyšel, se Lairgnenův pohled nemění. Zlobně na něj zadíval a Fairdbair mu pohled klidně opětoval. Semknul rty a popadl Lairgnena za paži, dobře si vědom toho, že pokud si Lairgnen usmyslí, že za ním nepůjde, nebude mít šanci. Nedřív to tak vypadalo, zdálo se ale, že skupina má podobný názor. Kainred chytil Lairgnena z druhé strany za loket a probodl ho výhružným pohledem. S pomocí mladšího dvojčete, Dastiche, ho vytáhli ven ze skrýše bez velké námahy. Když byli venku, Carewdell se rozehnal rukou a prudce ji mrštil přes Lairgnenovu tvář. V očích ho pálily slzy a v krku měl knedlík.
"Máš ho rád, ne? Jinak než my..." chytil ho za tričko a zvedl zrak a setkal se se smutnými modrými očima. Ačkoliv se Lairgnen tvářil stále nezúčastněně, v očích měl něco, co se Carewovi bolestně zabodávalo přímo do srdce. "Já ho mám také rád, ale on odešel kvůli tobě! Jdi za ním... Přiveď ho zpátky... Prosím..." v prstech sevřel jeho tričko a rozplakal se. Dastich s Kainredem stáli opodál, a tak viděli, jak ze skrýše vyšel i Cailean s Asurrou a za nimi Deleuze, který pomáhal tomu cizinci. Lairgnen zvedl ruce a položil je na Carewovi.
"Nemůžu jít za ním, most je zničený..." zamumlal zdrceně. "A už je moc pozdě, neodpustí mi..." pustil ho.
"Podoba draka je mocná, ale má jedno velké riziko." ozval se cizincův hlas. "V přeměně může zůstat maximálně dvě hodiny. Po přesáhnutí doby, začne mít nadvládu nad jeho myslí jeho dračí stránka a začne pomalu zapomínat, že byl někdy člověkem. A v takovém stavu se dá přemluvit, aby se rovzpomněl už velice těžko. Právě proto za ním musíš jít ty a nikdo jiný. S mostem si nemusíš dělat starosti." při poslední větě se na jeho tváři objevil tajuplný výraz a lehký úsměv. "Tak jdi a přiveď draka zpět." Lairgnen přikývl, jeho maska klidu dávno opadla. Choval se jako pitomec a nejraději by si sám ubalil ještě jednu za to, jak byl uražený, že před nimi Torayen tajil takový věci. Proč byl vlastně tak naštvaný? Nebyl spíš na sebe, protože sám má věci, které nechce, aby se někdo nikdy dozvěděl.
"Dastichi," ozval se cizincův hlas. "deset minut, zvládneš to?" Lairgnen se pootočil k chlapci. Ten se usmál.
"Ano ano!" k údivu přihlížejích začalo jeho tělo zářit. Záře byla tak mocná, že přes ni nebylo nic vidět. Jakmile zmizela, Dastich byl pryč a místo něj stál tygr. Veliká proužkatá šelma s obrovskými zlatě se třpytícími křídly. Otřela se Lairgnenovi o bok a zapředla. Pochopil a hned zavrtěl hlavou
"Přece na tobě nemůžu-" utišila ho tlapa, kterou zvíře připláclo na jeho tvář. Byla tak velká, že ji celou zakryla. Koutkem oka zaznamenal jak druhý chlapec zacouval ke vchodu a klopil zrak k zemi. Teď ale nebyl čas se nad tím zastavovat. Ano, to je pravda. Pokud si nepospíší, z Torayena navždy zůstane drak. To nemůže dopustit. Vylezl si na Dastiche, který hned prudce vyrazil na cestu, až musel Lairgnen pěvně obemknout jeho krk, aby se při odrazu od země a vznesení se do vzduchu vůbec udržel. Dívali se za nimi, dokud jim nezmizeli z dohledu. Pak se cizinec podíval na Carewa.
"A teď musíme provést něco s tebou, Carewdelli Novahkiine." pousmál se. "Chystám se tě naučit něco,... co se ti bude líbit." natáhl k němu ruku. Carewdell na moment zaváhal, ale pak ruku chytil. Muž se usmál a vedl chlapce pryč od skrýše. Kainred se podíval na Caileana a vidina, která mu vytanula v mysli, mu rozechvěla nohy. Chlapec si toho všiml a rychle k němu přiskočil.
"Kaine, co je ti?" podepřel ho. Viděl, jak se tvář přítele zaplnila znepokojenými vráskami.
"Musím s tebou mluvit. Sám." rudovlasý chlapec pouze přikývl, byl ale plný obav.
"Uvnitř skrýše mám i svou místnost, půjdeme tam." řekl a odváděl chlapce dovnitř. Asurra se za nimi díval a pak se zamračil.
"Ze všech lidí, proč jsem tu zbyl zrovna s tebou?" naklonil hlavu do strany a pohledem probodával Deleuzeho. Ten si zajel do rozcuchaných vlasů. V tom byli s Asurrou opravdu stejní a to ho rozčilovalo.
"To je ale náhodička, co? I když myslím, že to bude tím, že ty musíš být tady a mě nikdo nepotřebuje." otočil se k odchodu a odcházel kamsi pryč. Zastavil ho Asurrův hlas.
"Jste dvojčata, ne? Proč si ten chlap rovnou vybral jeho?" zeptal se a Deleuze sevřel ruce v pěsti.
"To s tebou nemá co dělat!" zavrčel, chtěl se rozeběhnout pryč, ale nemohl. Hnědovlasý muž svíral jeho paži železným stiskem, ze kterého se nedalo vykroutit.
"Pusť mě!" vyprskl chlapec. "Já nejsem hodný jako všichni okolo a jako bratr. Je mi jedno, co teď jsi, rozsápu tě jak kus masa, jestli mě nepustíš." vrčel. Místo svobody se ale u Asurry octl ještě blíž. Muž se sklonil a hleděl mu teď přímo do očí. Tygří chlapec mu pohled chvíli odvážně opětoval, ale jeho vůle byla slabší. Brzo ho sklopil.
"Je možné,... že se nemůžeš měnit jako Dastich?" Deleuzemu se při vyslovení této otázky sevřely útroby v těle. Ostrým tesákem se zahryzl do spodního rtu. Správně, bolest mu pomůže to překonat.
"Hej, Dele-"
"On to neví, nesmíš mu to říct!" vykřikl chlapec a zoufalství v jeho hlase donutilo Asurru jej pustit. Tygří dvojče poodstoupilo a objalo si tělo rukama. "Když dostal tuhle podobu, byl šťastný. Byl to Nocturnalův dar, který mohl dostat jen jeden. Co myslíš, že se stane, když to zjistí?!" udělal ještě pár kroků nazpátek, pak se rychle otočil a náhle zmizel. Asurra zamrkal. Jeho běh byl snad ještě rychlejší než Caileanův a to byl mistr rychlosti. Povzdychl si a zajel si prsty do vlasů. Déšť, který se náhle spustil, jeho pocit viny snad ještě navýšil. Musí ho najít a omluvit se, ale nejspíš mu odpustí, je když před ním spáchá sebevraždu. Sám na vlastní kůži pocítil, co znamená být ošizený mladší bratr, který je odsouzen navždycky zůstat ve stínu staršího.
"Ten Nocturnal umí být i docela krutý..." zamumlal si pro sebe a pak se rozeběhl do deště.

Phi-Re: B-13

19. června 2014 v 18:06 Phi-Re


V Redixině tváři byl najednou nějaký podivný výraz. Torayen rychle pochopil proč. Ruka, v které držela svou zbraň najednou nebyla tam, kde měla. Než stihlo kopí zasáhnout cíl, břinkla zbraň o drobné kamínky, když i s odříznutou rukou dopadla na zem. Ozval chichot.
"Že bych přišel právě v té nejlepší chvíli? Ahoj Redix, přináším pozdravy od Nocturnala." v Torayenově zorné poli se objevil chlapec, mohlo mu být odhadem třináct nebo čtvrnáct. Blonďaté vlasy měl rovně zastřižené až k pasu. Z tváře na ni hleděly dravé tygří oči. Na váři mu pohrával úsměv, za to sladký úsměv, který měla ve tváři Redix zmizel.
"Nemůžeš mě zabít, mohl jen Dračí král." štěkla a pak jako by nic ze země zvedla ruku a přiložila si ji k pahýlu. Během chvilky tkáň strostla. Chlapec to pozoroval a nehnul ani brvou. Pak se podíval na Torayena a zazubil se.
"Ahoj draku, promiň že jdeme tak pozdě, ale Nocturnal je hrozná hračička a musel nám tvou totožnost podat v proroctví, kvůli kterému jsme se ještě museli vloupat do Fereharu a najít ho tam." vjel si rukou do vlasů a zahihňal. "Ale žiješ, takže se snad moc nezlobíš za tu díru v rameni." vrátil se pohledem k Redix. "Jsem si jistý, že jsi se rozhodla pro teď opustit prostory, protože jsme rozhodně v přesile." usmíval se. Redix zlostně ohrnula ret a otočila se k odchodu.
"Máš to mít." ozvalo se a její tělo se rozplynulo.

Na Lairgnenovu tvář dopadla sprška krve. S pootevřenými ústy civěl na bezvládné tělo, které bylo na čem si nabodlé a houpalo se přímo nad jeho tváří. Probral se, když mu krev Krvespjatého natekla do úst. Rychle Cailena popadl pod pažemi a odtáhla stranou. Pak tělo dopadlo na zem.
"Konečně, to ti to trvalo." ozvalo se od lesa kysele a pak z něho vyšel světlovlasý chlapec. Upravenost jeho vlasů se nesla v podobném stylu jako ta Asurrova. Tygří oči upíral přímo na Lairgnena.
"Ale ale, rozdělili jsme se, abychom zachránili draka, ale vypadáto, že ten trouba měl větší štěstí." zabručel a pak si kleknul ke Caileanovu tělu a převrátil ho na záda. Pohled mu padl na značku.
"Bratrsčák? A bez masky? Že by konečně skončila ta podivná Waldrenovská fascinace?" jemně mu odhrnul vlasy z rány na spánku a pak ho pohladil po tváři, přímo před zraněné místo. Když ruku odtáhl, byla pryč rána, tak nebylo ani stopy po krvi.
"Jak jsi to udělal?" zamumlal Lairgnen. "A kdo jsi?" chlapec se posadil na zem a nejdřív schoval zbraň a prokřupnul si krk a ani pak se nezdálo, že by se hned chystal k odpovědi. Pak se ozvaly kroky. Když se ohlédli, viděli jak chlapec, témeř podobou totožný s tímhle, vlačí Torayena v pase.
"Tory!" Carew vyběhl jako první. Chlapec se zastavil a opatrně jeho tělo položil na zem. Carew se otočil na Lairgnena.
"Krvácí! A hodně!" křiknul, blonďáček se ale jen pomalu zvednul, a jakoby omámeně se o němu šoural. Kleknul si vedle Carewa. Torayen už podle oblečení, přišel o hodně krve, byl podle toho bledý ve tvářil, ale stále byl při vědomý. Za chvíli u nich byl Kainred a Asurra pomohl právě probuzeného Cailenovi jít blíže ke skupině.
"Vy všichni... I když u mě budete takhle... dřepět, pořád budu naštvaný." zamumlal a vyčerpaně zavřel oči. Chlapec s dlouhými vlasy se vmísil mezi ně a sedl si vedle Bloodletterova těla.
"V téhle ráně je Redixena Aghri, která bývá pro lidi stejně účinná, jako kvalitní jed, ale měl by být v pohodě, když má v sobě Khythelingskou krev." podrbal se na tváři, zatímco levou dlaň položil na ránu. Trvalo to mnohem déle, než u Caileana, ale nakonec bylo místo uase hladké, bez známky jakéhokoliv zranění, krev zůstala pouze na oblečení. Chlapec si poodhrnul ofinu, aby na své dílo lépe viděl.
"Akorát se teď pár dní nepohne a bude mu trochu špatně. Redixino paralyzující a zároveň smrtelně jedovaté kopí obvykle zabíjí prvním úderem, je na tom ještě v celku dobře." postavil se a přešel k druhému chlapci, který si odfrkl.
"Ale, bratře, odkdy jsi na takové dlouhé výklady?" založil si ruce na hrudi. Dlouhovlasý chlapec se zasmál.
"Ale nebuď zase mrzutý, protože sis nemohl s Redix pokecat ty, bráško." druhý blonďáček cosi zamručel a pak se k nim oba otočili.
"Já jsem Dastich." usmál se ten příjemnější. "A tenhle mrzout je-"
"Deleuze. Ať se vám to líbí nebo ne, nás úkol je chránit Dračího krále, takže odteď budeme všude s vámi, nějaké námitky?"


Když se Torayen probudil, viděl jen bílý strop. Zamžikal. Ano, skutečně strop. Snažil se pohnout, ale neskutečná námaha byla jen dosáhnout pohnutí prstů, a tak to rychle vzdal. Protože v místnosti nebylo nic, co by zabavilo jen koukáním se, jeho pohled opět utkvěl na stropě a po několika dlouhých minutách měl pocit, že se zblázní. Dlouze se nadechl, ale rychle toho nechal, protože plíce teď tak silný nádech nezvládaly. Pomalu to rozdýchal a pak zavřel oči. Srdce se mu málem leknutím zastavilo, když se prudce otevřely dveře.
"Tak už jsi vzhůru?" ozval se Lairgnenův hlas a dveře byly zavřeny stejně hlasitěji. Přešel k posteli, položil vedle sebe umyvadlo a sedl si na stoličku vedle postele.
"Po takovým rámusu, co děláš, by byl vzhůru každej." usyknul Torayen. "Opravdu o tvojí přítomnost nestojím, čím ji vlastně vděčím?" Lairgnen se ušklíbl.
"Potřebuješ umýt a nikdo jiný to neudělá." postavil se a položil umyvadlo na stoličku.
"Cože? Ne. Nechci." začal Torayen protestovat. Lairgnen pozvedl obočí.
"Vážně? To budeš raději smrdět, Ó všemocný Dračí králi, dobrovládný nejmocnější?" naklonil se nad postel a stáhl z černovláska přikrývku. Torayenovi se do tváře nahrnula krev. Jeho oblečení bylo sice celé špiněné, ale určitě někdo měl něco náhradního!
"Zakryj mě, nechci abys na mě sahal." zavrčel Bloodletter, ale Lairgnen ho ignoroval. Vyždímal žíňku a začal od krku.
"Neignoruj mě! A řekl jsem, abys přestal! Prostě odsuď vypadni!" zatímco chytal dech, abymohl pokračovat, Lairgnen pokračoval v jeho mytí.
"Na momentálně nemohoucího máš nějak prořízlou pusu nemyslíš? Tak sklapni a buď vděčný, že to někdo udělá." řekl Lairgnen a bez náznaku nějaké emoce, pokračoval na břicho. Torayenovi se rozechvěla brada. Tiše zaštkal. Oči se mu zamžily slzami, které nemohl otřít. Rozmazeně hleděl nad strop, a co chvíli ucítil, jak mu slzy stékají po spáncích, kolem uší na polštář. Všechno bylo špatně. Celá jeho existence byla špatná a někdo seshora ho za to náležitě trestal.

Dastichovi se zablýsklo v očích. Jako dravá šelma přiskočil ke Carewovi a zjišťoval, co dobrého to má černovlásek v ruce. Když uviděl bonbón, nasadil ten nejprosebnější výraz.
"Vem si to." usmál se Carew a sladkou kuličku mu vložil do dlaně. Dastich si jej labužnicky vložil od pusy a zažal ho žužlat.
"Jo, to jsem potřeboval." spokojeně povzdychl, ale pak se podíval směrem k moři.
"Šli jen chytat ryby, co jim tak trvá?" zabručel si a pak se podíval do ohniště. Kainred a Cailean se zrovna vraceli s dalším dřívím. Ve stejnou chvíli vyšel z opuštného rybářského domu Lairgnen. Aniž by se na někoho podíval, mčky si sedl k ohni. Brzy se od vody ozval křik.
"Jak mám s tímhle blbem něco ulovit? Tak neschopný." zněl Deleuzeho otrávený hlas jasněji, jak se přibližovali k ohništi.
"Mohl bych říct to samý, jak můžete mít něco společnýho? Oproti tobě je Dastich takové zlatíčko." přiskočil k chlapci, kterého teď nejvíce zajímal darovaný bonbón v puse. Zezadu ho objal kolem krku a otřel se tváří o jeho. Dastich zavrněl a otření se mu oplatil. Deleuzemu zacukalo v koutku.
"V-vážně?" najednou se všichni tři váleli na jedné hromadě. "Jaktože se nestydíš, dělat takové věci, bratře!" odtáhl svou mladší polovičku stranou a všem se naskytl pohled už asi na čtvrtý tygří souboj v tomto dni. I když s Deleuzem bylo občas těžké se domluvit, byli oba bratři navoděči dobré nálady.

Čtvrtý den, po nepříjemné návštěvě Nocturnalova hvozdu, byl už Torayen schopný chodit. Nedálé nebezpečí jim samo stanovilo cíl cesty. Ačkoliv se nikomu z nich nechtělo zcela věřit, mířili přímo do hlavního úkrytu Bratrstva. Protože krajinu nejlépe znali Lairgnen s Asurrou, šli v čele. Hned za nimi trojice Carew, Cail a Kain, i když se s nimi dokázal Dastich spřáteli rychle, raději zůstával po boku Deleuzeho. Torayen se skupinu uzavíral velkým odstupem. Pomalu se za nimi šoural a s nikým se ani po dobu cesty nesnažil mluvit, i když se nezdálo, že by na něj byl někdo kromě Lairgnena naštvaný. Cesta je dál navedla k dřevěnému mostu. Zem pod ním končila v mlze a most nevypadal příliš pevně, ale kdyby se teď rozhodli vydat okolo, zabralo by to mnoho dní. Než se ostatní pohnuli z místa, dvojčata už stála na druhé straně. To dodalo ostatním trochu jistoty, když přešel na pevnou zem i lehce pobledlý Cailean, trvalo jen moment, kdy zjistili, že Torayen se stáhl pohnul s místa. Stál na okraji mostu a hleděl na něj prázdným pohledem. Vytáhl meš a dvěma rychlými máchnutími meče, přeřízl provazy, které byly obmotané kolem kůlu držících most. Meč cinknul o pouzdro a most se s rachotem zřítil k druhé straně skály. Aniž by se na ně Bloodletter podíval, otočil se a odcházel tam odkud přišli. Přišili mu moc velké břemeno a to co teď potřeboval bylo být sám. A pohled do Lairgnenovi chladné tváře ho bolel. Nic nebylo snadnější, než využít příležitosti, a i kdyby chtěli jít za ním, bude mít obrovský náskok. A když poletí, tak ještě větší. Kolem jeho Phi-Re se vznesl stříbrný opar. Dlouze vydechl a přenechal tělo přeměně. Cítil, jak ho u druhé strany pozorují, ale bylo mu to jedno. Zavřel oči, a když je znova otevřel, duhovky se mu modře trpytily a zornice byli opět protáhlé. Změna stavby těla byla spíše příjemná, než bolestivá. Jakmile byla přemena dokokána, viděl vše s desetkrát takové výšky. Prohlížel si svá mohutná černá křídla a jak se černé skupiny stříbrně lesknou ve slunci. Narovnal se a rozepjal křídla do plné velikosti. Pak se poddal svému instinktu a mocně se odrazil od země, až se suchá země pod ním rozdrolila a propadla. Silně se rozmáchl křídly a jeho dračí tělo se ladně sneslo nad propast a obloukem vylétlo zase vzhůru. Zezdola to zděšeně sledovali, když černý drak zmizel za kopci, dvojčata se jako na povel probudila z tranzu a rozkřičela se.

Phi-Re: B-12

19. června 2014 v 18:05 Phi-Re



Náraz o zem opravdu bolel, ale překvapeně zjistil, že jeho tělo je úplně v pořádku. Znovu v duchu děkoval, že Aghri není jen nějaká omezená síla, která funguje pouze, když funguje tělo a mozek. Postavil se, ale hned zakolísal a chytil se za hlavu. Co se to děje? Cítil podivnou úzkost, když se blížili k lesu, ale nečekal, že by se mu mohla kontrola nad bytostí v něm takhle vymknout z rukou. A tady v lese, jako by zapomněl, že nějakou kontrolu měl. Najednou mu připadala úplně zbytečná. Vlastně, proč se tomu brání? Jakmile přestal vzdorovat přeměně, bolest ustala a konečně se mohl opět v klidu nadechnout, aniž by se ozvalo praskání v hrudi. Několikrát se zhluboka nadechnul a vydechnul. Správně, tady je sám, nikomu se nic nestane. Z úst mu vyšlo podivné hrdelní vrčení. Cítil jak se jeho tělo třese v touze se přeměnit. Jeho pokožka tvrdne a černá.
"Tory!" škubnul sebou, když se nedaleko něj ozval hlas. Zavrčel. Brzy se z lesa vynořil Carew. Doběhl k němu a chytil ho za ruku. V očích se mu leskly slzy.
"Promiň, všimli jsme si pozdě... Měl jsem hrozný strach, když jsem viděl jak padáš..." vzlyknul a Torayena objal. Strnul a odtáhl se.
"Tory? Tvoje kůže..." podíval se na jeho ruku, za kterou ho předtím držel. "To jsou... šupiny...?" mumlal a pak vzléhl k jeho tváři. "Tory..." Bloodletterovi modré oči protínaly úzké zornice. Torayen cítil, že jeho kostra a svalstvo se začínají měnit. Stáli a fascinovaně to sledovali. Carew od něj poodstoupil a Cailean ho rychle stáhl k nim.
"Dokonce i druhé tajemství jsi odhalil sám? To jsem nečekal. Jsem zvědavý, komu prvnímu řekneš, že jsi byl Dheoth?" v Torayenově mysli slabě zazněl Kainredův hlas. Dheoth... Jako by ho to slovo násilím táhlo zpět k lidskosti. Aniž by se snažil, vracela se mu zpět lidská podoba. Zklamaně klesnul k zemi. Těšil se jak se proletí a na chvílí zmizí a až pak jim o nějak vysvětlí. Posunul se ke stromu, který byl kousek u něj a opřel se o něj. Koutkem oka viděl, jak k němu míží Lairgnen a rychle odvrátil pohled.
"Bloodlettere, ty jsi drak?" zeptal se přímo. Místo ale, aby Torayen reagoval přímo na otázku, zlobně se na něj zadíval.
"Jaký Bloodlettere?" utrhl se a zlostně vyskočil na nohy. Lehce zaklonil hlavu a hleděl Lairgnenovi přímo do očí.
"Měl jsem za to, že tu jsme všichni přátelé. Kolik tajemství před námi ještě skrýváš, Bloodlettere?" zasyčel a významně se na něj podíval. "Třeba, že seš démonní přisluhovač? Nebo máš někde obrovskou armádu? A co, nepatří mezi tvé známosti i další draci? A nejsi třeba čistě náhodou něčí špeh?" mluvil čím dál hlasitěji a Torayen, který už se několikrát nadechl k odpovědi, nedokázal najednou nic říct. Špeh? Nevěřícně na Lairgnena hleděl. Semknul rty a ruce sevřel v pěsti. Neměl daleko od pláče. Vlastně byl téměř na hranici únosnosti.
"A co sis myslel, Fairdbaire?! Nikdo se jen tak nezvedne a nepoběží ti říct, že je napůl Khytheling a k tomu drak!" křiknul. Překvapené výrazy ostatních, když mu, Bloodletterovi, po tvářích stekly slzy, ho ještě více rozčílily.
"A to jsi doufám nemyslel vážně, ty otázky. A taky jsem měl za to, že už si neříkáme příjmením, co Fairbaire?! A když už jsi v tom odhalování tajemství, možná bys měl ještě vědět, že jsem byl Dheoth?!" pak prudce ukázal ke Kainredovi. "A jestli nevíš, co to je, tak se zeptej támhle pana "všechnovímvšechnoznám", on ti to rád vysvětlí!" zařval a rozeběhl se pryč, do tmy Nocturnalova hvozdu.

Běžel, co nejrychleji, s vědomím, že kdyby minimálně dva lidé chtěli, hned ho doženou a toho mrzelo ještě víc. Nakonec vyčerpaně klesnul u jednoho statného stromu a schoulil se do klubka.
"To je ale ironie. Potkat svého úhlavního nepřítele z proroctví na místě, kde mě ten předchozí tak přelstil." zvedl pohled. Přímo nad hlavou se mu zabodl dlouhé blankytně modré kopí. Setkal se s modrým pohledem.
"Redix..." zamumlal a osoba se usmála.
"Pročpak pláčeš, Torayene? Ublížili ti?" mile se usmála a vytáhla kopí. Než stihl uhnout, ocel mu projela tkání a přibodla ke stromu. Zařval a pravou rukou po zbrani sáhl. Jeho tělo náhle jako by zmrzlo. Vyjeveně na ni hleděl. Pořád se usmívala.
"Potom, co se mi podařilo dostat se z pečetě a vrátila se do paláce, hned jsem se dozvěděla, že existuje někdo, kdo by mě mohl zabít." zakroutila rukojetí a příjemnou odpovědí jí byly bolestné steny. "Proroctví o tom hrdinovi mluvilo jako o dračím králi. Kdybych jen tušila, že to bude tak roztomilej chlapeček, nemusela jsem podnikat tu zbytečnou cestu zpátky, abych tě našla. Ale když už jsem tady, tak přece nic nenecháme náhodě, že?" zvonivě se zasmála, vytáhla zbraň z těla ztuhlého silnou paralyzací a rozmáchla se k poslednímu smrtícímu úderu.

Skupinka stále stála na místě a zaraženě hleděla k místu, kde zmizel Torayen.
"Hej Kaine... Co je Dheoth?" zamumlal Cailean, odpověď ale nedostal.
"Otrok na hraní." odpověděl místo něj Carew. "Většině Khythelingům je tenhle pojem znám na vlastní kůži..." viděl jak Lairgnen zničeně dosedl na zem, ve tváři měl v tu chvíli výraz naprostého zoufalství. I v tomhle momentě se v Carewovi ozval ten samý pocit jako předtím nahoře. Ale teď ho překýval ten šok. Nikdy by ho nenapadlo, že zrovna Torayen, si protrpěl čas jako otrok.
"Měli bysme ho jít najít, je tu nějaké cizí Aghri..." zamumlal Cailean, ale silný tlak jiné energie se objevil přímo za Asurrovými zády. Když vyšla ze tmy lesa, už byli všichni připraveni k boji. Nepřítel byl oblčenem v barvách Krvespjatých, ačkoliv jeho Aghri rozhodně neměla úroveň pěšáka. Všem proběhla hlavou jediná myšlenka.
"Co kdybych vám ho pomohl najít? Pošlu vás za ním do posmrtného života." ušklíbla se osoba a vytasila meč. "Řekl bych, že už tam na vás čeká." když zaútočil, zároveň zaútočil Asurra s Cailem. Lairgnen vyvolal svou zbraň a postavil se před chlapce. S hrůzou sledovali, že Krvespjatý nepotřeboval ani Badou Eyel, aby oba bývalé členy Bratrstva, srazil k zemi. Asurra se opřel o svou zbraň a kymácivě se postavil. Cailean, který dopadl tvrdě k zemi se už nepohnul. Lairgnen se k němu rychle přesunul, ale nepřítel si vybral za cíl jeho.


Otevřel oči a rychle se posadil. Ruku si položil na čelo. Pořád ta stejná noční můra, jeho bratři umí být pořádně pomstychtivý, když se jedná o zradu mezi příbuznými. Postavil se a šel pomalu do kuchyně. Při každém kroku si připadal starší a starší. Jenom dojít ke konvici pro něj bylo jako desetkrát projít životem a zestárnout. Odhrnul stranou zešedlé vlasy a oběma rukama zvedl konvici. I prázdná mu přišla těžká a jak se plnila vodou, jako by se snažil držet ohromný balvan. Povzdychl si. Jde to s tebou z kopce, pomyslel si a postavil konvici na oheň. Už dlouho nebyl venku, ale zvláštní pocit, že se konečně začalo něco dít. A od té staré dámy, která mu nosila jídlo a čerstvé novinky, se dozvídal i když málo věcí, věděl dost, aby si je dokázal dát dohromady. Pro sebe se usmál. Redix je pitomá, pokud si myslí, že tu k jejímu návratu připravil jen jedno překvapení.

Phi-Re: B-11

19. června 2014 v 18:04 Phi-Re

Po rozhovoru, který trval dlouho do noci, zůstal vzhůru jen Asurra a Kainred. Cailean měl hlavu položenou na Asurrově stehně. Hnědovlásek mu jemně čechral vlásky, dokud neusnul. Vzhlédl ke Kainredovi.
"Jak to bylo? Rodachird?" zeptal se a Kainred přikývl. "Na severu, poblíž Adaharské pouště žil rod, který se jmenoval Rodachird. Jeden z nich byl můj dobrý přítel. Jmenoval se Sethanel..." pokukoval po něm, a když viděl Kainredův vyjevený pohled, triumfálně se usmál.
"Nevím, kde jsi k tomu příjmení přišel, ale Rodachirdové byli čistokrevný upíří rod a přemlouvej mě jak chceš, spíš bych uvěřil, že tě poslali jako andělského vyslance z nebe, než že jsi upír." řekl a položil paži přes Cailenovo tělo, který ze spánku spokojeně zamručel. Kainred hleděl do země a nejdřív jen mlčel.
"Já... nevím, kdo jsem. Moje vzpomínky končí ve chvíli, kdy se náhle probírám sněhem a mrznu. Kdyby mě Sethanel tehdy nenašel, zemřel bych. Věděl jsem, že nejsou lidé a Sethanel byl opravdu děsivý, ale pak už jsem se nebál. Ačkoliv jsem s ním mohl mluvit jenom chvilku, pak zmizel napořád. Na jeho přání se o mě staral jeden z jeho starších bratrů, ačkoliv byl proti tomu, abych tam zůstával. Ale myslím, že mě měl nakonec docela i rád, protože mi dal jméno." vyprávěl a začínal se při těch vzpomínkách lehce usmívat. Asurra se na něj zkoumavě zahleděl.
"Zmizel napořád? Chceš tím říct, že je mrtvý?" zeptal se.
"Když odcházel z pokoje, měl jsem vidinu. Tehdy jsem ale nerozuměl svým schopnostem a nedokázal jsem ho zastavit..."
"Vidinu?" znovu zopakoval Asurra a pak se usmál. "Nevěřím vizím do budoucnosti. Spíš jak to tak poslouchám, by mě spíš zajímala tvoje minulost."

"Ale když půjdeš s námi..." namítl Cailean, ale uvnitř v něm všechno vřelo radostí, že bude cestovat spolu se svým bývalím partnerem z Bratrstva. Asurra se uculil.
"Koho bych si znepřátelil? Bratrstvo? Jde po mně jen Waldren. Krvespjatí? Ti jdou po Bratrstvu. Ferehar? Ty se snad bojíš pár děcek a pár starých kantorských dědoušků?" naklonil se k němu a našpulil rty. Zvedl ruce a než stihl Cail uhnout, Asurra k němu přiskočil a začal mu cuchat vlasy. Když skončil, narovnal se a zvážněl.
"Takže, opravdu chcete jít tam? Nocturnalův hvozd je odtud sice jen kousek po souši, ale zároveň je kus odtamtuď dračí mohyla. Mohli bysme narazit na potíže." řekl. Na tvářích Bloodlettera a Fairdbaira se objevil dočisa stejný škleb.
"Naděláme z nich játrový knedlíčky." hrozivě se zasmál Bloodletter a Fairdbair se přidal.
"Vy dva..." zamumlal Carew, který raději ucouvl stranou.
"Ale aspoň v něčem se shodnou." zašklebil se Cailean a sám se raději schoval za Asurru, když na něj oba starší chlapci hodili hrozivý pohled.
"Pokud už nás někdo z převozníků nahlásil, neměli bysme se tu déle zdržovat. Už jen noc je dobrý náskok." Kainred na sedle dopnul poslední zavazadlo a přehodil otěže koni přes hlavu. Mohli vyrazit.

"Nechť právě slyšme tichošlápkovi kroky, cesta se ubírá k ukazateli bran. Čtyři barvy hříchu se slévají, tři objetí krvácí, dva lvi síly spojují, jeden ozývá se hlas." přečetl, ale druhá osoba v místnosti zavrtěla hlavou.
"Ještě tu je jedno... Jak bledý stín praví, zatrať klonící se a vlož sílu do rukou nemluvícího." odlepil ze stolu další papírek a chvíli na něj hleděl.
"Stříbrný jelen pozvedá hlavu k severu, na jihu k nebi vznáší se purpurový déšť-" prudké zavrzání židle ho přerušilo.
"To nemá cenu, bráško, knihu s proroctvím už musel někdo vzít." došel k němu a zadíval se na pracovní stůl. Pak jej něco napadlo. Sklonil se a podíval se pod desku stolu. Zklamaně se zase zvedl a povzdychl si.
"Ale jak najdeme Dračího krále, když neznáme proroctví?" zamumlal, ale bratr do něj štouchl. Zvedl hlavu a zadíval se na něj. Šibalsky se usmíval.
"Slyšel jsi ten zvuk, když jsi šlápl na podlahu pod stolem?" řekl, a jakoby na povel, potom co se na sebe spokojeně podívali, chytil každý jednu stranu stolu a tiše jej odšoupli stranou.


I nyní byla cesta poklidná a v čase, jaký Asurra pro cestu odhadl, došli do vesnice, která byla před Nocturnalovým hvozdem poslední. Stála na vysokém kopci, a tak měli na hvozd nádherný výhled. I když Carew věděl o lesu nejvíc, nikdy se sem neodvážil přijít sám, a tak byl jako ostatní překvapený jeho rozlehlostí.
"Doopravdy jsem čekal jen jakýsi malý lesík..." prohlásil Torayen.
"S obrovským stromem uprostřed." doplnil Cail a všichni dál fascinovaně hleděli dolů.
"Měli bysme jít najít hostinec na přespání..."připomněl Kainred. Asurra se k němu pobaveně otočil a následně se mu pověsil na krk.
"Jak tak nad tím přemýšlím, ty jsi ale starostlivá maminka." zazubil se a zabořil nos do jeho dlouhých vlasů. "Rozkošná máma." zabručel. Carew s Cailem se začali smát, protože vždy klidný a rozvážný Kain, právě teď díky svým jemným rysům a dlouhým vlasům, vypadal jako malá holčička, která rozpaky nabyla barvy uzrálého rajčete. Asurra se tiše chichotal u Kainredova ucha a Lairgnen se rychle k náladě ostatních přidal. Bloodletter je nevnímal. Necromantka Redix... Ačkoliv se dříve zajímal jen o věci, které se ho přímo týkali, nyní zjistil, že je těch věcí mnohem víc, než by si byl myslel. Zvedl si ruku k obličeji. V jasném slunci se zatřpytila, jako by byla pokryta neviditelnými šupinami. Usyknul. Jestli je to všechno pravda, měl by od nich odejít. Pokud on je jediná osoba, která s tím co ukrývá, může bý skutečně jediným, kdo dokáže zabít Redix, není divu, že se o něj zajímá.
"Oslava Dračího krále..." zamumlal a dál zamyšleně hleděl k lesu. Je poloviční Nocturnalův potomek - Khytheling, jeho matka je Bloodletter, tak proč v sobě má něco takového? Sevřel ruku v pěst. Ne, pokud uteče, bude to jen pro jeho vlastní svobodu.
"Safír v očích, synem krvavé lovkyně a poznamenám znamením sněžné sovy. Obdarován temnotou, jenž přináší světlo. Ohnivé jezero v duši, hořelo ohněm pradávných. Modré plameny, to byl mocný dech draka. Až ledové květy pokryjí nebe a svět zahalí rudá, vrátí se Dračí král." tiše drmolil, aniž by si uvědomil, že může být slyšen. Náhle se obloha a les, které doteď viděl tak zřetelně začali rozplývat. Cit v těle ho opouštěl a jeho tělo začalo padat.

První, kdo zaznamenal, že se něco děje, byl Carewdell. Ohlédlse směrem, kde stál Toreyen. S hrůzou si uvědomil, co vidí. Pouze změt mizejících. černých vlasů, jak tělo přepadlo dolů.
"Tory!" vykřikl a rozeběhl se tím směrem. Ale neměl šanci to stihnout, i Cailean, který patřil mezi nejrychlejší mágy, jen prohmátl rukou vzduch. Všichni zděšeně hleděli dolů a Kainred náhle zakolísal a klesl na kolena.
"To jsem nepředpovídal. Nic takového se nemělo stát.." zakryl si oči dlaněmi. Carewdell si kleknul vedle něj a položil mu ruku na rameno. Sám ale nevypadal o nic klidněji.
"I když nevím, co tím myslíš nepředpovídal, musíme rychle dolů. Není to tak vysoko a jeho tělo se určitě sihlo obalit Aghri... Bude v pořádku, musíme ho najít." tahal chlapce na nohy, ale zdálo se, že slovy uklidňuje spíše sebe. Když oba stáli, Carewův pohled padl na Lairgnena. Zhrozil se. Fairdbair se tvářil, jako by měl každou chvíli skočit dolů za ním. Asurra nejspíš vycítíl podobné nebezpečí, protože rychle chyil Lairgnena za loket a táhnul ho za sebou ke schodům, keré byly vytesány přímo do skály. Carew šel vepředu s Kainem a Cail skupinu uzavíral. Navzdory strachu, kerý Carewdell cítil, musel přemýšlet nad výrazem, který měl Lairgnen ve tváři. Smrtelný strach. Sevřel ruce v pěsti. Proč má jen ten nepříjemný pocit?

Phi-Re: B-10

19. června 2014 v 18:03 Phi-Re


Když se Carewdell probudil, zjistil, že už jsou všichni vzhůru a po rozkoukání se tu, s radostí zjistil, že tu stále vidí i Lairgnena. Živě vyskočil ze země a popoběhl k němu.
"Já myslel, že odcházíš. Rozmyslel sis to? Jsem vážně rád." usmíval se a Lairgnen mu úsměv oplácel.
"Já jsem taky rád." řekl a významně pohlédl na Torayena, který rychle uhnul pohledem. "Byla by chyba se rozdělit." vyhodil si na rameno tašku a zaujal místo vedle Kainredova koně. Carew si rychle pobalil svých pár věcí a mohli pokračovat v cestě. Moře viděli dříve, než Lairgnen předpokládal a před setměním dorazili do přímořské vesnice. Celé to místo nevypadalo příliš pohostinně, a tak se rozhodli vydat se do přístavu rovnou. Zatímco Torayen s ostatními čekal u kraje, Lairgnen šel sehnat převozníka. Než se vrátil, na přístav padla noc a Fairdbair se navíc vracel s neúspěchem.
"Kdovíproč, vždy když řeknu, kam chceme jet a kolik nás je, všichni mají najednou spousty práce." řekl rozmrzele a znaveně dosedl na lavičku.
"To snad na Arlandu straší?" zabručel Cailean.
"Spíš bych řekl, že si pokaždé uvědomili, kdo jste." ozval se hlas odněkud ze tmy. "Ačkoliv od posledních zpráv, je vás o něco víc." majitel tichého, ale znělého hlasu vystoupil do prostoru světla louče. Byla to vysoká postava, zahalená v kápi a Cail, který stál nejblíž rychle ucouvl. Pak se ale do jeho tváře vkradl zvláštní výraz.
"Mám pocit, jako bych váš hlas už někde slyšel." řekl. Osoba vztáhla ruku k plášti a stáhla si ji z hlavy. Odkryla tak změt krátkých tmavě hnědých vlasů, mladou hezkou, ale vážnou mužskou tvář, z které na ně hleděly tmavé oči, v kterých se odrážela tíha starostí, neobyčejná laskavost, síla, ale i jakási dětská rozpustilost.
"Jsem jen chudý převozník..." začal a důležitě si přitom prsty projel rozcuchanými vlasy. Začal se usmívat, když v Caileanově tváři viděl poznání.

"Asurro!" vykřikl chlapec nadšeně a vběhl do připravené náruče. "Já... já... nevěděl jsem, kde jsi a hledal tě. A včera jsem o tobě mluvil a najednou jsi tu!" tiskl se k hnědovlasému muži, který se jen pobaveně smál.
"Ahoj Caii taky jsem překvapený, že tě tu potkávám. Proč nejsem oblečený v bratrském? Stalo se tam snad něco?" vyptával se, zaímco chlapce hladil po karmínových vláskách.
"Víš, jak jsem moc chtěl vidět Phi-Re, jak jsi mi o Khythelinzích vyprávěl? Porušil jsem Waldrenovo pravidlo, tak jsem myslel, že bude lepší se tamuž nevracet..." mumlal, ale tvář se mu náhle rozjasnila. "Měl by ses vrátit se mnou! Všichni by vážně koukali a určitě bys tentokrát vyhrál, Waldren nedělá nic jiného, než se válí na staříkově trůnu a štěká rozkazy." drmoli nadšeně a hned jak domluvil, Asurra zavrtěl hlavou.
"Moc věcí se udělalo špatně a já udělal většinu z nich, abych se teď mohl plést do věcí Bratrstva." usmál se a pocuchal zklamanému chlapci vlásky.
"To není pravda, všichni chtějí tebe." zabručel. "Nikdo si nemyslel, že tvůj útěk byl zbabělý a špatný. Říkalo se, že jen sbíráš síly na odvětnou výzvu." mumlal. Asurra si povzdychl a pak se usmál.
"Snad opravdu nevěříš, že bych mu Bratrstvo nechal? Jen je ještě moc brzy." spokojeně sledoval Cailenovu tvář, ve které se tvořil štastný úsměv. Nadechl se, aby něco řekl, ale byl přerušen.
"Tak už jste skončili? Jsem vážně netrpělivý. Máš loď nebo ne?" skočil do rozhovoru Bloodletter. Byl hladovější, než všichni ostatní a už toužil si v klidu sednout a odpočinout si.
"Samozřejmě, že mám loď a svezu vás zadarmo. Akorát nerozumím, proč zrovna Arland. Co vím, někde na ostrově stojí jeden z chrámů čarodějnice Redix. Sice je už dávno prázdné, ale..." zmlknul, když viděl, že jednu osůbku ze skupiny k smrti vyděsil. Bloodletter do Carewa drcnul loktem.
"Čeho se bojíš? Vždyť ta Redix už dávno nežije." řekl ale Carewdell se na něj podivně zadíval.
"Redix bojovala se Stvořitelem Nocturnalem, prohrávala, a tak se rozhodla vzít jako rukojmí celou lidskou vesnici. Věděl, že pokud je chce zachránit, bude muset porušit staré zákony Stvořitelů, ale aby jeho sebeobětování nepřišlo vniveč, zařídil to tak, že Redix zapečetil přímo ve vesnici a doslova ze sebe vyždímal veškerou sílu, kterou předal vesničanům, aby se mohli před Redix ochránit a též, aby mohli ochraňovat ostatní, protože každá pečeť jednou zeslábne a povolí. Ze zbytku sil vytvořil nový les a v korunách jeho stromů, domy. Lidé ten les pojmenovali Nocturnalův hvozd, moc ve stromech vysávala Redixenu moc jako jed po spoustu let. Strom Asundire, který stál přímo uprostřed vesnice, byl místem jejího zapečetění a Khythelingové měli jediný úkol. Každý rok ve stejný den do něj vpustit, co nejvíce temné Nocturnalovi Aghri, a tak se nikdy nemohlo stát, že by Redix pečet zničila. Pak ale přišla válka a Redixenu pečeť už mnoho let nikdo neobnovuje, co si asi myslíte, že se s ní stalo?" zatímco mluvil, chvěl se mu hlas. Lairgnen ho chytil za ramena.
"Nocturnal byl Stvořitel, myslíš, že by jeho pečeť povolila tak snadno?" chlácholil ho. Zdálo se, že ale marně.
"Já ji viděl... Přišla za mnou, když jsem byl zavřený v té cele." mumlal a pak stočil pohled k Bloodleterovi. "Řekla mi, že je Redix. A zajímala se o tebe, Tory." fňuknul. Torayen zatnul ruce v pěst.
"Nemyslíš, že něco tak důležitého jsi nám měl říct dřív?!" zlostně vyjel, až Carew vyděšeně zacouval za Lairgnena.
"Já si původně myslel, že je to sen nebo součást něčího kouzla. Taky jsem si nemyslel, že by byla Nocturnalova pečeť tak slabá! Ale pravdou je, že byla založena na existenci Khythelingů. Kdyby je lidi skoro všechny nevyhladili, nemuselo se to stát!" křiknul. Zdálo se, že se Bloodletter ovládá ze všech sil, aby nezašel ještě dál, ale nakonec se musel sám nad jeho slovy zamyslet. Vjel si rukama do vlasů.
"Fajn, takže to vypadá, že velká mýtická bytost je zpět mezi námi a shání se po mně. Prima. Co mi asi tak může chtít?" otočil se ke Carewovi zády a poodešel kus od nich.
"Slyšel jsem, že Krvespjatí mají nového vůdce, který se rozhodl zničit dračí mohyly."ozval se náhle Asurra. Cailean se na něj nechápavě podíval.
"Proč by to dělali? V dračím prachu už moc nadpřirozena nenajdou..." namítl.
"Možná už také vědí o Redix. A Redix jak víme je necromant a i podle legend měla velký zájem o draky. Ačkoliv mi to samotnému připadá podivné." na moment zavládlo tíživé ticho.
"Lidé se zastavují a pozorují nás, měli bysme jít jinam." ozval se v jejich myslích Kainred a zatvářil se lehce pobaveně, když viděl v Asurrově tváři očekávanou reakci, ale zároveň obdivoval, že se ho na to nezačal vyptávat, jako ostatní ze skupiny. Jen přikývl.

"Je tu jeden hostinec, kde si můžeme v klidu všichni popovídat." řekl a rozešel se. Nikdo v tu chvíli neuvažoval o tom, že by mohl být zrazen. Byl to přítel Caileana a to i Bloodletterovi stačilo. Navíc bylo vážně o čem mluvit.

Phi-Re: B-09

19. června 2014 v 18:02 Phi-Re


"Zajímalo mě, kdo byli ti v červenobílých pláštích?" zeptal se najednou Bloodletter, aby utnul dlouhé ticho, co po jejich návratu od jezera, nastalo. Ve vzduchu kolem nich visela podivná atmosféra a snad za celou dobu cesty se spolu nedohadovali a vyhýbali se navzájem pohledem. Trojice chlapců u ohniště nabyla dojmu, že bude lepší nemluvi, dokud se někdo ze starších neozve sám. Když promluvil Torayen, zdálo se, že se nálada trochu uvolnila.
"To byli Krvespjatí, ačkoliv tohle byli jen takový pěšáčci, kteří ani nenosí jejich značku. Slutečné Krvespjaté bych rozhodně nepodceňoval, vlastně máme štěstí, že jsme v jejich základně na žádného nenarazili." promluvil Cailean. I když sám byl bývalý člen Bratrstva, sám byl rád, že je taková nepříjemnost při záchraně Khythelinga nepotkala. Bloodleter se na něj se zájmem podíval.
"Jsou hodně silní? A proč šli po Carewovi?" po nedálém zážitku si pořád nepřipadal ve své kůži, ale když si ty momenty bude jen promítat před očima, nikdy se s tím nevypořádá. Ačkoliv byl přesvědčený, že to se sejně nestane. Naštěstí se Fairdbair hned ráno vypaří a zdroj jeho frustrace zmizí. Teď mohl dělat jen to, že dokud nepůjdou spát, bude se nějak rozptylovat.
"I když mají spoustu těhlech pěšáků, skutečných členů je jen šest. Říká se jim Faileorská šestka. Cíl Krvespjatých je lovit vše, co nespadá do lidské rasy. Upíry, vlkodlaky, hodně ras, které podle nich nemaí existovat. Khyhelingská rasa je sice stále řazená k lidem, ale protože s jejich původem je spojen jeden ze samotných Svořitelů, jsou považováni za nadpřirozeno, které je potřeba vymítit. Právě proto jsou nepřáteli Bratrstva, protože důvodem existence téhle skupiny je pravý opak. Bratrstvo podporuje nadpřirozené rasy, ale též všichni vědí, že ten nepřímý boj, kdy se pouze postrkuje s pěšáky na obou stranách, jednou skončí a nastane pohroma, protože obě skupiny jsou neskutečně silné a přímý střet je něco co bude mít destruktivní konec." zakončil to a znovu nastalo ticho a každý si Caileanova slova přebírali po svém.
"Chápu, že skrývání tváří může pramenit z toho, že to v sobě má určitou ochranu před napadením slabostí členů, ale proč se za prozrazení totožnosti trestá smrtí?" zazněla v myslích všech Kainredova myšlenka. Cailean sklopil pohled.
"V tuhle chvíli, je vůdcem Brarstva osoba, která se rozhodla obnovit tohle staré pravidlo. Nejsem jediný, komu se to nelíbí. To je možná důvod, proč se nám ještě žádný nepostavil do cesty. Nejspíš ho bojkotují, jako posledně..." řekl a prsty si pročísl rudé vlasy.
"Jako posledně?" pozvedl obočí Bloodleter a Raccodille si povzdychl.
"Ještě s předešlým vůdcem, bylo zvykem vykonávat úkoly ve dvojicích. Můj parťák byl moc hodnej kluk a všichni ho měli rádi. Byl to ten typ obdarovaného člověka, který svoje schopnosti využíval jen pro ostatní. Všchni si mysleli, že Bratrstvo převezme on, ale stařík se rozhodl jinak. Byla to chyba. Bratrstvo bývalo něco jako rodina, ale Waldren to celé zničil. Asurra to chtěl vrátit zpět, a tak ho vyzval na souboj. Ale prohrál a dřív, než byl zabit, tak odhodil masku a utekl. Tehdy Waldren vrátil zpět trest smrti, ale doteď všichni členové Bratrstva předstírají, že nikdo z nich nedokáže Asurru vystopovat. No, ačkoliv si nevěřím tolik, abych si myslel, že u mě nastala podobná situace, nejspíš to jenom, co nejvíce zdržují."
"Předchozí vůdce musel být pěknej hlupák, nechat se zastoupit někým takovým." zavrčel Torayen, ale Cailean jeho nesouhlasné mlčení umlčel úkosným pohledem.
"Nebyl to žádný hlupák. I když měl právo rozhodnout, Waldren byl jeho syn..." zamumlal a na chvíli nastalo ticho.
"Připadá mi divné, proč Carewa rovnou nezabili." řekl Lairgnen a poprvé za celou dobu se podíval na Torayena. "A taky mě zajímá, jakto že jsi věděl, že je Khytheling? Obvázaný krk a černé vlasy ještě nejsou všechno. Což mi připomíná, že na obě vidím podobné podivné znaky, Bloodlettere." propaloval ho pohledem a Torayenův pohled znejistěl. Carewdell se na něj zadíval též.
"Pokud vím, tak se dokážou vycítit jen mezi sebou..." najednou se jeho oči rozšířily poznáním. "Tory,... ty jsi..." mumlal a trhl sebou, když Bloodleter náhle vyskočil na nohy, sáhl si na krk a strhl z něj obmotaný kus černé látky.
"Tak už to teda víte!" vyprskl a odhalil šest černých rýh, stejných jako ty Carewovi. "S tím zkurvysynem tehdy jsi vážně nebyl daleko od pravdy." zasyčel k Fairdbairovi, který na Phi-Re hleděl stejně zaraženě jako ostatní.
,,Vidíš? Nakonec jsi se prozradil sám. Ačkoliv ty další dvě tajemství bych vyzradit opravdu nedoporučoval." ozval se mu v mysli Kainredův hlas. Bloodletter se k němu zlostně otočil, nadechl se, aby na něj něco křiknul, ale nakonec ústa zase zavřel a sklopil hlavu.
"Jděte se všichni bodnout, co na nějakym původu záleží?" znovu si sednul a zabodl pohled do ohně.
"Když nezáleží na původu, tak proč jsi to skrýval?" zdálo se, že i Cailean si chytil příležitosti, kdy může vždy sebevědomého Bloodletera trochu potrápit. Torayen se na něj zmučeně zadíval.
"Myslím, že by klan koukal, kdyby zjistil, že má mezi sebou polovičního Khythelinga. Jak otce znám, asi by se ty ukryté zbytky vydal hledat s celou Bloodletterskou armádou a zmasakroval by všechno, co má černý vlasy a zelený oči a ani by to nemuselo být pospolu." řekl, čímž další otázky umlčel. Znovu začal hledět to ohně a snažil se ignorovat pohledy, které směřovaly na jeho krk. Lairgnen sklopil pohled k zemi. Chtěl odejít brzo ráno, aniž by se loučil, ale teď to musí říct, protože takovýhle konec nechtěl. Z keříku kousek od něj, odtrhl větvičku jehličnanu a začal naoko zaujatě odtrhávat bodlinky.
"Ráno se od vás odpojím." řekl a po třech překvapených pohledech, kdy na něj chlapci koukali zároveň opravdu nešťastně, překonal chuť si to hned rozmyslet. "Byl jsem tu jen, abych dokončil jistou dohodu, takže..." nechal větu viset ve vzduchu a byl rád, když se neozývaly žádné protesty, ačkoliv jej to zároveň mrzelo. Ale takhle to bude nejlepší. Potom, co Bloodlettera donutil, aby mu dal své tělo, si netroufá pokračovat dál s nimi. A také to patřilo k dohodě. Tiše si povzdychl, a když se ostatní chystali ke spánku, rozhodl se držet službu. Věděl, že by stejně neusnul a myslel by na svůj odchod celou noc. Takhle nad tím může přemýšlet a zároveň být naposledy něčím užitečný. Opřel se o kmen stromu a zvedl zrak k nebi. Koutkem oka přitom zahlédl, jak ho Torayen pozoruje, ale hned pohledem rychle uhybá pryč a spěšně si lehá na zem, zády k němu. Díval se na jeho dlouhé vlasy a myslel na to, jak mu v té chvíli, kdy se jich mohl dotýkat, bylo dobře. Nelitoval toho, co udělal. Litoval toho, že má paměť a vzpomínky na pocity, keré přitom měl, se za ním potáhnou jako druhý stín. Ale ať už se předtím Torayen choval jakkoliv, pořád v něm viděl soka z univerzity a teď jen splnil svou část dohody. Nikdy v tom nebude víc. Už nikdy se nenadechne vůně karamelu a třešní. Když takhle přemýšlel, zjišťoval jak málo času potřeboval, aby se nechal takhle zničit něčím tak nepředvídatelným a zrovna s touto osobou. Když takhle přemýšlel, jeho zrak se stále upíral k obloze a po tvářích mu stékaly první slzy.

Hleděl do ohně tak dlouho, dokud nepozoroval pouze žhnoucí prach. To je celý on, tlumí svoje emoce, kterého nakonec takhle utlučou. Otočil hlavu k východu, kde nebe pomalu červenalo, jak pomalu vycházelo slunce. Bylo nejvyšší čas, možná už trochu později, kdy měl vyjít. Cestovní tašku si přehodil přes rameno, tiše prošel kolem spící skupiny a vydal se do šera lesa. Prošel kolem jezírka, u kterého se na chvíli zastavil a vzpomínky opět ťaly do živého. Rychle zavrtěl hlavou a zrychlil v chůzi. Čím dál od něj, tím lépe. Dostal se téměř na okraj lesa, když mu ruka instinktivně zalétla k meči. Zdálo se mu, jako by slyšel prasknout větev. Přímo za sebou. Otočil se, připraven tasit, jen ale překvapeně zamrkal a ruka mu volně klesla k boku.
"Odkdy se pan "všudemusímrychlenaběhnoutaudělatconejvětšíbordel" takhle plíží za lidmi? Pozvedl obočí a snažil se chovat klidně. Bloodletter se zakabonil.
"Kdybych se schovával, tak bys o mě nevěděl." řekl a došel až k němu a Lairgnen si uvědomil, že před ním couvá. Dnes nemáš svůj den, blonďáku, napadlo ho silou vůle přesvědčil nohy, aby se zastavili. Čelit mu, už ale bylo o dost horší.
"Co mi chceš, Bloodlettere?" řekl naoko klidně, což se zdálo, že Torayena zmátlo. Sám si tím, co chtěl teď udělat nebyl jistý. Jeho hrdost utrpí ještě víc a všechno se změní. Opravdu to udělá? Ve tváři se mu objevila nerozhodnost, ale když zaslechl, jak byl osloven příjmením někým, kdo jeho jméno vyslovil jemněji než kdokoliv předtím, myšlenky o ztráě hrdosti byly pryč.
"V noci,... říkal jsi mi Tory." zamumlal s pohledem upřeným do země. "Líbilo se mi to víc."
"Promiň..." hlesl Lairgnen, ale nejraději by si hned vrazil facku. Proč se mu omlouvá?! V duchu zaskučel a snažil se nasadit, co nejchladnější výraz.
"Ptal jsem se, co mi chceš." řekl a zabodl do Torayena pohled. Byl rozmrzelejší ještě víc než předtím. Chtěl odejít tak, aby už s ním nemusel mluvit. Bloodletter stále klopil pohled a do jeho tváře se hnala červená.
"Neodcházej..." řekl tiše. Lairgnenův pohled se změnil v překvapený.
"Proč?" zeptal se též šeptem.
"Kluci... budou smutní víš..." zamumlal a Lairgnenův pohled ztvrdl. Co si jen myslel?
"Já myslím, že ti tři to přežijou." odfrkl si, otočil se a rázně se rozešel. "Sbohem, Bloodlettere." byl neskutečně naštvaný, dovolil si na chvíli věřit a teď je akorát takhle zklamaný. Dřív, než si uvědomit, co se děje, zaslechl šustivý zvuk listí a na ruce dotyk. Torayen pevně sevřel jeho zápěstí a donutil Lairgnena se zastavit.
"Já budu smutný taky..." zakolísal Torayenovi hlas. Zaštkal a rychle si otřel oči, v kterých se kupily slzy. Fairdbair se otočil a stál teď proti němu a hned nevěděl, co říct.
"Ty brečíš, Bloodlettere?" řekl a stisk na jeho ruce zesílil.
"Neříkej mi tak..." sklopil černovlásek hlavu a pak jeho ruku pomalu pustil. "Nebrečím, Bloodletter nesmí plakat." šeptnul a poodstoupil. Lairgnen ten prostor ale hned zase vyplnil. Přistoupil k němu, a než stihl Torayen opět ustoupi, chytl ho, jako předtím on, za ruku a přitáhl blíže.
"A co Tory? Tory může plakat?" zašeptal mu do ucha. Odpovědí mu byl silný vzlyk.
"Nechoď..." ozvalo se. Lairgnen se usmál.
"To opět nebyla prosba, že?" řekl. Viděl jak chlapec strnul, tak ho rychle objal. "Nikam už nejdu, Tory." vtiskl mu drobný polibek na spánek a jen se usmíval.


Phi-Re: B-08

12. června 2014 v 20:11 Phi-Re


"Jak si nás vlastně našel?" zajímal se Carewdell. Uběhl sice už desátý den od setkání s Kainredem, ale na tuhle otázku se zatím nikdo nezeptal.
"Mám takovou speciální schopnost na hledání Aghri, stačí mi jméno a hned vím, kde hledat. Nerad to používám, je na to potřeba hodně energie a jsem pak dost unavený." odpověděl Kainred a usmál se. Byl rád, že se ho ptají jen na takové věci.
"Za jak dlouho dorazíme k přístavu?" zeptal se Cailean Lairgnena, když zastavili k odpočinku a na noc.
"Přibližně den cesty, když zítra půjdeme bez delších zastávek, měli bysme dorazil navečer." řekl Lairgnen a rozhlédl se. Nacházeli se na malém paloučku, zhruba uprostřed byly znatelné památky po nedávno rozdělaném ohni, a když se poodešel podívat dál, objevil i malé jezírko. Když se vrátil, oheň již příjemně hřál. Jak se blížila zima a vzduch chladněl, každý jeho teplo přivítal.
"Opodál je jezero, kde se můžeme vykoupat. Využil bych toho, protože už nebude asi moc příležitostí a ani příliš dobré počasí po další dny." řekl a posadil se opodál. Viděl jak trojice chlapců nadšeně vyskočila. Zdálo se, že Kainred ze všemi a hlavně s těma dvěma dobře vychází a byl rád, že s v něm nezmýlil. Zdálo se, že i Bloodletterovi se ulevilo a přestával neustále sledovat jeho chování. I přesto jak za nimi přijel a neví ani proč, si přestával myslet, že by jeho důvod bylo nějaké navedení do pasti nebo něco podobného. Ačkoliv si stále nechtěl dovolit mít ho rád. Pořád věřil tomu, že kdyby se to Kainredovi hodilo, okamžitě by jeho tajemství vynesl napovrch. Když oba u ohně osaměli, nastalo ticho a bylo slyšet jen praskání ohně a koňské přežvykování.
"Až se vrátí, půjdeme my, že?" ozval se Fairdbairův hlas. Bloodletter zvedl pohled, ale na něj se nepodíval.
"Dnes?" řekl a zahleděl se do ohně. Ačkoliv se na to každý den psychicky připravoval, stejně byl zaskočený, když se dozvěděl, že možná už za hodinu nebo dvě bude po všem.
"Utíkáš od dohody, Bloodlettere?" zdálo se, že Lairgnenův hlas zní lehce posměšně. Ve skutečnosti se Lairgnen doopravdy bál, aby od toho Torayen skutečně neutekl. Nešlo mu o žádné jeho pokoření, jak si Bloodletter nejspíš myslel. Musí mu dokázat, že o nic takové nejde. S obavami v očích se na Torayena podíval. Jeho pohled se najednou zabodával přímo do jeho.
"Utíkám? Můj jediný a taky poslední útěk byl z Fereharu. Já neutíkám, Fairdbaire." usyknul a na chvíli zavřel oči. Čas neúprosně utíkal a oba už mohli slyšet hlasy vracejících se chlapců. Lairgnen se pomalu postavil, i když nedočkavostí se skoro chvěl. Když byla trojice u nich, postavil se i Torayen, s poněkud menším nadšením. Lairgnen se na chlapce usmál.
"Jdeme taky, hlídejte oheň a nikam odsuď nechoďte." řekl a rozešel se směrem k jezeru. Torayen šel pomalu za ním. Zatímco se Lairgnen tmou ladně prodíral přes překážky lesa, Bloodletter cestou několikrát zakopl. Protože byl měsíc schovaný za tmavýmu mraky, byla tma i u jezera. V téhle situaci ji černovlásek vítal. Zastavil se kousek od Lairgnena, který se díval na vodu a čekal až se k němu doklopýtá. Když byl u něj, Lairgnen se k němu otočil a zvláštně se na něj zadíval. Vždy sebevědomé osobě, která si byla jistá ve všem, co se dalo vyřešit násilím, kamsi náhle zmizela veškerá sebejistota a Bloodletter před Fairdbairem poprvé sklopil zrak. Vnímal, jak k němu Lairgnen přešel blíž. Když se zadíval před sebe, hleděl přímo do jeho krku. Za tu dlouhou cestu, Lairgnen opět vyrostl a jeho Aghri se též zvýšilo. Černovlásek věděl, že si ho Lairgnen prohlíží, ale jinak než dříve. Připadal si hloupě, nejen proto, že byl o tolik menší. Nasucho polknul. Prostě to musí nějak přežít a pak tohle skončí a Lairgnen odejde, tak jak zněla dohoda. Skoro sebou cuknul, když Lairgnen zvedl ruku a konečky prstů se dotkl Torayenovi tváře. Najednou bylo jeho tělo ještě blíž.
"Tory,... podívej se na mě." zašeptal Lairgnen a byl už tak blízko, že se skoto dotýkal Torayenových rtů. Černovlásek k němu zvedl pohled velice pomalu. Z nesmělosti, která se mu zračila v očích, Lairgnenovi poskočilo srdce. Čekal, že se bude bránit a ztěžovat mu to nebo dokonce uteče. Omámeně mu objema rukama vjel do dlouhých černých vlasů.
"Chci tě líbat, Tory." rozechvěle mu vydechl ke rtům a opatrně se jich svými dotkl. Jemně po nich přejel a strnul, když se proti němu černovláskovi rty lehce pohnuly. Přitáhl si ho blíž a vdechl mu do pootevřených úst vzrušený povzdych. Témeř šokovaně vnímal, jak mu Torayen něžné polibky oplácí. Dělá to jen, aby dostál dohodě? Nechtěl nad tím teď přemýšlet. Dlaněmi mu přejel po tvářích a pak mu ruce položil na boky a přitáhl si ho blíž. Obtočil paže kolem jeho pasu a s podkopnutím nohy, ho pomalu položil na zem. Zůstával na všech čtyřech nad ním, od jeho rtů se ještě nechtěl odtáhnout. Vyhrnul mu tričko a začal ho dlaněmi hladit po těle. Poodtáhl se, aby mu mohl polibky obdarovat i jeho hrdlo. Černé látce, kterou měl Torayen obtočenou kolem krku, se jen mlčky vyhnul. Ať už to bylo cokoliv, nebude se na to vyptávat a rozhodně ne teď. I když se snažil být opatrný a pozorný, byl témeř na pokraji ovládání se.
"Dej ruce za sebe, sundám ti tričko." zašeptal mu do ucha, aniž by ustal v hlazení. Torayen byl z vlastního chování zmatený a zničený. Vyhověl Lairgnenově prosbě a velice rychle byl svlečený celý. Vnímal, jak jeho tělo mapuje nejen rukama, ale i pohledem a stud mu vlil horko do tváří. Nejvíc ho ale šokovalo vlastní vzrušení. Lairgnen se sklonil pro další polibek.
"Jsi krásný." vdechl mu do rtů. "Musel jsem čekat dlouho..." narovnal se a slezl z něj, aby se sám mohl odsvléct. "Pomalu už to teď nepůjde, promiň." chytil ho pod koleny a odtáhl nohy od sebe tak, aby se mezi ně vešel. Dlaněmi mu sjel na stehna a poté pod zadek a lehce jej nadzdvyhl. Díval se do jeho zčervenalé tváře. Byl teď tak nádherný a roztomilý. Viděl něco, co si chtěl vrýt hluboko do paměti. Bloodlettera, kterého už nejspíš nikdy takhle neuvidí. Svou chloubou zatlačil na jeho dirku a slyšel jak se Torayen zprudka nadechl.
"Omlouvám se, bude to trochu bolet." pozvolna se dostával dovnitř, i když z té pomalosti skoro šílel. Ale jakkoliv moct to chtěl, nesměl mu ublížit. Upřeně pozoroval Torayenovu tvář, kdykoliv v ní zahlédl náznak bolesti, ustal v pohybu. V jednu chvíli měl pocit, že v jeho tváři viděl i strach. Jednu dlaň vsunul do jeho a propletl s ní prsty. Opatrně se naklonil a políbil ho. Torayen zavřel oči a jeho tělo se začalo uvolňovat. Nikdy by nepřiznal, že i líbání pro něj bylo poprvé a též by nepřiznal, že ho mrzí, že už jindy další nebude. Oplácel mu polibky skoro zoufale a skoro nevnímal, když se Lairgnen znovu pohnul dál. Prudce vtáhl vzduch do plic a odtáhl se od jeho rtů a pak dlaň položil na Torayenův rozkrok.
"Jsem tam, Tory. Bolí to? Můžu se hýbat?" ptal se a překvapeně se nadechl, když kolem něj černovlásek obtočil nohy a zavrtěl boky. Oboum se ze rtů vydral tichý sten.

"Lai...re..." zamumlal Torayen a Lairgnen musel napnout uši, aby mu rozuměl. "Nečuč tak a líbej mě, ty troubo."

Phi-Re: B-07

12. června 2014 v 20:10 Phi-Re


Zděšeně hleděl na ředitele. Nejenže přišlo zklamání, že dlouhá cesta, kterou sem vedl, končí nezdarem, ale taky v očích toho muže viděl něco, co se mu nelíbilo.
,,Kde ho najdu?" viděl, jak se ředitel zamračil, když chlapec do jeho mysli vsunul svou další myšlenku. A hlavně se mu nelíbilo, jak se na něj díval. Zdálo se, jako by mu viděl hluboko do duše. A k tomu místo řeči používá telepatii. Možná toho umí víc a to by mohla být hrozba, musí se ho zbavit.
"Momentálně nemáme tušení, kde se utečenec Bloodletter nachází." odvětil. Chlapec se po těch slovech z neznámého důvodu uklidnil. I když neví, kde je osoba, kterou teď potřebuje, horší by bylo, kdyby to věděla tahle osoba.
"Pokud neskončíte to, co jste začal, zemřete." vyslal další myšlenku. Předem ale věděl, že toto varování je již zbytečné. Pro tuhle osobu bylo již pozdě. Chlapec se k němu otočil zády a pomalu odcházel. Muž se za ním díval, chtěl vykonat svůj záměr, ale nemohl se pohnout. Jeho oči sledovaly ladný pohyb zlatě se třpytícího pláště a dokud se dveře za tou osobou nezavřely, zůstal zamrzlý na místě.

Bald pootevřel oči a snažil se vzpomenout si, co se událo, že náhle usnul. Něco ho donutilo se rychle posadit. Cítil se neskutečně dobře, ale zároveň podivně. Něco tu chybělo. Něco zásadního. Jeho ruka náhle zalétla ke krku a jeho oči se rozšířily. Dotýkal se jednoho ze šrámů Phi-Re. Čistého. Nemoc byla pryč. Ale jakto? Rozhlédl se a pak ho uviděl. Ten rudovlasý chlapec ležel bezvládně na zemi, v obličeji bílý jako mrtvola a na dotek stejně studený. Zděsil se. Uzdravil ho a zemřel. Začínal se propadat panice a málem tak přeslechl tichý chraptivý dech. Zvedl k němu ruku, ale rychle ji leknutím stáhl , když se rozrazily dveře. Chlapcovi oči se rozzářily radostí.
"Tory!" vyskočil na nohy, ale náhle strnul a zakryl si krk. Určitě to viděl. Radost náhle přešla v tíseň a oči se mu zaleskly. Bloodletterův pohled byl však stále stejný, ani nepůsobil překvapeně.
"Věděl jsem to, prcku." došel k němu a přitom zavadil pohledem o bezvládné tělo. Přes tvář mu přelétl zlobný stín a v očích se mu zračilo zklamání. "A já se těšil, že ho rozsekám, jak se ti to povedlo?" zvědavě se na Balda podíval. Ten sklopil pohled.
"Zachránil mě.. Dvakrát,... protože jsem to měl... tu nemoc mého druhu. Není mrtvý, ale potřebuje pomoc..." zvedl pohled zrovna ve chvíli, kdy dovnitř místnosti vstoupila ta osoba, se kterou předtím bojoval. Vylekaně ustoupil, ale blonďatý chlapec se na něj usmál.
"Neboj se, už spolu bojovat nebudeme, jmenuju se Lairgnen Fairbaird. Jsem docela překvapený, že mám tu čest vidět Khythelinga." usmíval se a přiskočil k Baldovi tak rychle, že ani nestihl uhnout. Lairgnen si zvědavě prohlížel Phi-Re. "Nevěřil bych, že se tohohle pohledu někdy dožiju." řekl nadšeně a Bloodletter protočil oči.
"Jsi stejně starý jako já, Lairblbe." Bald k němu zalétl pohledem a Torayen mu pohled opětoval.
"Potřebuje pomoc..." zopakoval Bald. Dřív, než je všechny opustí, se musí ujistit, že Payne bude v pořádku. Lairgnen si k němu klekl a jeho tělo otočil na záda a na chvíli jako by jeho tělo strnulo.
"Bloodlettere,... tohle děcko je z Bratrstva..." řekl najednou a posunul se, aby mohl Torayen vidět tetování, které měl ten chlapec na krku. Vlčí hlava držíč v zubech zlomenou čepel.
"Vidět Khythelinga a člena Bratrstva a dokonce jeho tvář v jeden den? Páni." hvízdl. Pak položil jednu dlaň na jeho čelo a druhou na hruď. Od rukou mu začalo vycházet zelenkavé třpytivé světlo. "Bude v pořádku, jen mu do těla musím nacpat trochu energie, protože ta, co mu zbyla sotva udrží tělo v chodu." řekl. Bald si tiše oddechl. Teď pro něj ale nastává další problém. Musí se nějak vytratit, tak aby nemohli ani odhadnout kudy šel a nesmí za sebou nechat žádné stopy. Payne se najednou prudce nadechl a otevřel oči. Když zjistil, že se nachází ve stejné místnosti se všemi svými cíly, zděsil se. A ten blonďatý ho léčil. A všichni tři teď vědí jak vypadá. Do háje, takhle to nemělo být, pomyslel si a Lairgnena od sebe prudce odstrčil a namáhavě se posadil. Vyčítavě se podíval na Balda.
"Ty jsi je sem přivedl?" zeptal se. Bald zavrtěl hlavou a nadechl se k odpovědi, ale Bloodletter byl rychlejší.
"Našli jsme ho sami, nejsme pitomý." zavrčel. "A řekl bych, že ty máš teď problém, rudá hlavo z Bratrstva." posadil se vedle na zem. "Hodlám si totiž tvůj ksichtík obtisknout hluboko do paměti, protože jsi mě naštval a nemůžu tě zabít, tak využiju těch vašich pošahaných pravidel." na chlapcově tváři se objevil zděšený výraz.
"Tory! Nemůžeš ho přece udat-" začal Bald, ale Torayenho přerušil.
"To si piš, že můžu." zamručel a propaloval Payneho pohledem. Bald k němu přeskočil, sedl si vedle něj a chytl ho za rameno.
"Podívej se na mě, Tory." řekl prosebně. Bloodletter k němu stočil pohled. Chvíli netušil, kam tím Bald míří, ale rychle pochopil.
"Štveš mě." zamračil se a pak se podíval na Fairbaira. "Lairblbe, asi musíme vzít to bratrský mrně s sebou. Payne zalapal po dechu.
"To nemů-"
"Ale můžu. Pokud je Bratrstvo skutečně tak... dobré, jak jsem musel pořád poslouchat na Fereharu, tak už o tom, co jsi provedl, musí vědět. Nemáš na výběr, nemyslíš? Tak se zas zahal, jdeme odtud." vstal a podíval se na Balda. "A teď ty. Nehodlám ti říkat tou hloupou přezdívkou, tak už to vybal, jak se jmenuješ. Kdyby ti někdo z nás chtěl uškodit, tak už to běží udělat. Vyskytl ses ve společnosti, kde není pojem Khytheling něco z minulosti. A řekl bych, že i tady klučina z Bratrstva chápe, jak je Nocturnalův druh důležitý, proto ti pomohl. Tak mluv." sledoval jak černovlasý chlapec zabodl pohled do země.
"Carewdell Novahkiir." zamumlal. "Tak se jmenuju, spokojený?!" vybuchl. Torayen mu položil dlaň na hlavu a jemně mu je pocuchal.
"Páni, máš drsnější jméno, než já." zasmál se. "Budu ti říkat Carew, co ty na to?" chlapec mlčky přikývl. Bloodletter se pak ohléhl k členu Bratrstva. "A jak se jmenuješ ty? A taky mám na mysli skutečné jméno bratrsčáku" zeptal se. Payne mlčel. Už znají jeho tvář, ten blonďatý ho ošetřoval. Teď už nezáleží na tom, jesli znají nebo neznají jeho jméno, protože Brarstvo už mu nejspíš jde po krku. Polknul.
"Na jméne nezáleží, protože mě brzy přijdou popravit." zašeptal. Bloodletter cosi zavrčel.
"Ale záleží, protože jestli přídou, nakopu jim zadky a bude trapné ani nevědět za koho." řekl. Payne na něj chvíli zaraženě hleděl, ale pak se rozesmál.
"Poštvat si proti sobě Bratrsvo, to je jediná věc, kterou bys v životě nikdy udělat neměl." jak to dořekl, úsměv na jeho tváři pohasl. Bratrstvo dokáže vyřídit všechno, co si zamane, snad nebude tahle osoba tak pošetilá, aby sepokusila vzdorovat jejich rozhodnutí.
"Když se na tebe tak dívám, tak je to možná jediná věc, kterou udělat mám. Tak? To jméno." zahřměl Bloodletter, až se oba mladší chlapci přikrčili. A to by ho Payne hravě porazil. Ačkoliv v tuhle chvíli si nebyl jistý, jak byl stále unavený z použití té silné léčící schopnosti jeho meče, která sála ukrutné množství Aghri.
"Jmenuje se Cailean Raccodille. Oslovovali mě prostě Cail..." zamumlal. Na Bloodletterově tváři se rozlil spokojený výraz.
"Takže Carewe a Caile..." pootočil hlavu k poslední osobě v místnosti. "a pak Lairblbe." s radostí sledoval, jak se Lairgnen zatvářil. "Všichni jsme teď na útěkua vzhledem k tomu, že tu máme i někoho z Bratrstva, cesta do Saussure už asi nebude nejlepší nápad. Lairblbe, napadá tě něco?" oslovil blondýna, který se k nim mezitím posadil.
"Lairgnen." s kyselým výrazem ho opravil a pak se na jeho tváři objevil zamyšlený výraz. "Možná bysme měli jít oklikou přes Saussurské lesy, do Deorithu, kde bysme se přeplavili na Arlanský ostrov." řekl. Cailean zalapal po dechu.
"Chcete jít před Deorith?" zachvěl se při vyslovení toho jména. "Víte, že druhé jméno toho místa je Kaňon nespočinutých? Budeme tam šlapat přes mrtvoly, které možná budou i ožívat. Nechci tam jít." řekl. Lairgnen pokrčil rameny.
"Přišlo mi to jako místo, kde nás nikdo nebude hledat." odvětil a pohlédl na Torayena. "Co myslíš ty Bloodlettere?" podle výrazu v jeho tváři ani nebylo potřeba se ptát.
"Nevidím důvod, proč by se člen bratrstva, dva mágové na vysoké úrovni a Khytheling měli bát pár oživlých mrtvol. Půjdeme přes Deorith." protáhl se. "Ale až si všichni trochu odpočineme, Lairblbe předávám ti první hlídku, dobrou noc."

Ještě než vyšlo slunce, vešly čtyři postavy do Sausurerských lesů. Ačkoliv neoficiálním vůdcem skupinky byl Bloodletter, v čele šel Fairdbair, protože jako jediný znal cestu. Cailean s Carewdellem šli vedle sebe a povídali si. Cail byl nadšený, protože mohl nejen vidět Phi-Re v celé své kráse, ale mohl se Khythelinga zeptat na hodně věcí. Zdálo se, že si chlapci mezi sebou vytvořili přátelství a Carew mu s úsměvem na všechny otázky odpovídal. Silné pouto si za několik dní cesty vytvořili i se staršími chlapci. Ve chvíli, kdy vstupovaly do Deorithského kaňonu, byli Lairgnen a Torayen jediný, kteří spolu nebyli schopni normálně mluvit. Carew měl rád oba, a tak ho mrzelo, když musel poslouchat neustále hádky. Byl též neobvykle všímavý a zdálo se mu, že mezi oběma panuje cosi nedokončeného, i když si byl jistý, že souboj to nebyl. Náhle se Lairgnen zastavil.
"Dejte si něco přes tvář, je tu nejaký divný vzduch." sám u sebe nic neměl, a tak jen povytáhl tričko a zmačkal si jej u tváře. Kaňon byl podivně tichý, a nikde vidu ani slechu po nespočinutých. Přesto něco zlověstného viselo ve vzduchu a podivný pocit tísně je nutil spěchat. Když se ozval uši drásající vřískot, Carew sebou zděšeně trhnul a chytil Cailena za ruku. Raccodille z Bratrstva byl sice silný, ale i jemu přejel ze zvuku po zádech mráz. Novahkiir ale působil smrtelně vyděšeně a tak se přemohl, ruku mu stiskl a konejšivě se na něj usmál.
"Neboj, ať už to bylo cokoliv, přeze mě se to nedostane." řekl pevně a potěšilo ho, když viděl, že napjatost v Carewově těle polevila. Ne však na dlouho, hrůzný zvuk se ozval přímo za nimi. Náhle ale utnul. Ozval se zvuk kopyt, který v téhle nepříjemné oblasti lahodil jejich uším a odvážili se otočit. Žádná stvůra za nimi nestála, za to se k nim blížil kůň a na něj osoba v zlatavém plášti. Jako by kolem ní rozlévala jakási božská aura, která odpuzovala místní temnou auru. Vzhlédli k ní nahoru. Jezdcem byl velice pohledný mladík s jemnými, skoro ženskými, rysy. Neobvykle dlouhé vlasy byly zdobeny drobnými kudrlinkami a měly stejnou barvu čokolády jako oči, které si zkoumavě měřily skupinu. Zastavil se pohledem na Torayenovi a jeho tvář se rozjasnila. Zvedl ruku a ukázal na něj.
"Ty. Řekni mi své jméno." vyslal k němu myšlenku. Bloodletter zamrkal a zamračil se.
"Ta telepatie je sice rozkošná, ale co kdybys to řekl normálně?" syknul, protože promluvení cizího hlasu přímo v mysli není nic příjemného, pokud na to člověk není zvyklý.
"Jsem němý. Odpověz mi." cizinec ho propaloval pohledem, ale Torayen mu pohled beze strachu oplácel.
"Torayen Bloodletter, pokud mě ale hledáš, měl bys to vědět. Posílaj tě z Fereharu, co?" řekl a založil si ruce na hrudi. "A co seš zač ty?"
"Potřeboval jsem se ujistit. Jmenuji se Kainred Rodachird. S Fereharskou univerzitou nemám nic společného. Hledám tě už dlouho, Torayene Bloodlettere. Chci cestovat s tebou a tvou skupinou." seskočil z koně a přešel blíže k nim.
"Jak ti můžeme věřit, že nás nevyzradíš?" ucedil Torayen. Kainred stál najednou přímo u něj. Jeho ruka pročísla vzduch a dotkla se Bloodletterova čela. Byl to jen moment, ale Torayen věděl přesně, co se stalo. Kainred se usmál a stáhl ruku k sobě.
"Nyní znám tvé tajemství. Kdybych chtěl mohu ho ostatním hned teď vyzradit." řekl. Bloodletter semkl rty.
"Takže mi vyhrožuješ? Dobrá." řekl po delší odmlce a otočil se k ostatním, kteří slyšeli mluvit pouze Torayena, a proto je teď nechápavě sledovali.

"Tahle osoba... Kainred bla bla bla se připojí ke skupině. Určitě všichni souhlasíte, protože ten pach a zvuky už tu nejsou." prohrábl si vlasy a sledoval jak se Kainred postupně dívá na ostatní a oni mu na něco odpovídají. Zdálo se, že nedůvěru v sobě měl jen on sám, ale on v nedůvěře vyrůstal, a tak se rozhodl věřit úsudku ostatních. Otočil se a mlčky se rozešel. I když věděl, co ho v budoucnu čeká, spěchal. Nechtěl se na tomhle místě dlouho zdržovat, i když s sebou odteď kdovíproč měli tu odpuzovačku zla.