I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Červenec 2014

Phi-Re: B-17

1. července 2014 v 19:01 Phi-Re


Rok 1628, 2. Prosinec, místo: Saussure

Od doby, co utekl z univerzity uběhl již půlrok. Tři měsíce strávili úsilím zesílit. Mají ale vůbec šanci? V Caileanově rozlučném dopisu bylo i pár slov od Kainreda. Podle jeho předpovědi budoucnosti, se mohli do boje s Redix zapojit pouze čtyři osoby. Byl rád, že bude moct bojovat spolu s Torayenem, ale proč jen čtyři? Ve válce přece rozhoduje nejen síla, ale i počet. A podle posledních informací se zdá, že pro ně Redix připravuje mnoho věcí. Faileorskou šestku, i když teď už jen s pěti členy, nemrtvé, mocné mágy a dokonce i draky. A nikdo z Bratrstva jim nesmí pomoci, jak to mají zvládnout ve čtyřech? Vyšel ven, aby se zase na chvíli nadechl čerstvého vzduchu. Vyjeveně hleděl na sněhem pokrytou krajinu.
"Uteklo to rychle, že Lairgnene?" ozval se za ním Asurrův hlas. Dál upíral zrak daleko před sebe a mlčel. Potřebuje více času, osvojení té schopnosti stále nezvládl.
"Přál bych si zastavit čas. Alespoň na deset let." řekl nakonec. Asurra se rozesmál a postavil se vedle něj.
"Tak trochu vím, odkud Kainred přišel a nechci ignorovat jeho vize. Je mi líto, že Bratrstvo nemůže zasáhnout." pohlédl na něj. "Bojíš se?"
"Samozřejmě, že se bojím. Ale ne o sebe. Mám strach, že se budu vracet z boje a někdo bude chybět." smutně hleděl na padající sníh.
"Budete bojovat pouze čtyři, i když myslím, že teď jste čtyři nejsilnější. Ačkoliv slovo nejsilnější neznámená nic proti Redix. Modlím se, aby jste se vrátili všichni, ale též tuším, že alespoň jeden... tam zůstane." zajel si prsty do vlasů a povzdychl si. "Je tu zima, vraťme se dovnitř." otočil se k odchodu, ale zastavil ho Lairgnenův výraz.
"Prší..." zamumlal. Asurra zvedl pohled a strul vce stejné hrůze. Z nebe spadlo několik rudých kapek a pak do sněhu zapadlo něco velkého. Sníh okolo začal červenat. V dáli zahlédli kouř, slyšeli křik a mohutný řev.
"Začalo to." zachvěl se Asurrovi hlas. "Redix začala první tah a proroctví Oslavy Dračího krále započalo..." hmátl ho Lairgneově oblečení a rychle s nim uhnul stranou. Cítil jak ho těsně minul mohutný ocas. Ozval se řev.
"Rychle dovnitř!" křiknul Asurra a vtáhl ho dovnitř úkrytu. Zakryl vchod. Oba zdešeně hleděli před sebe.
"To byl... drak?" Lairgnen klesl k zemi a zaskučel. "Mám bojovat s více takovými?" jeho tělo se rozklepalo. "Do háje... do háje... K sakru..." začínal pomalu panikařit, ale chodbou se rozezněl hlas. Hlas, který zněl cize, ale zároveň tak povědomě. Oba se otočili. Před nimi stál Carew. Ruce měl založené na hrudi a Lairgnena si měřil pohledem.
"Už jsi viděl Dračího krále, utíkáš kvůli takovému dráčkovi?" odfrkl si. Po tom vyděšeném chlapci nebyly ani stopy. Nejvíce oba zaujalo jeho levé oko. Celé, i bělmo, bylo černé a ze středu se vždy utvořil plný bílý kruh, který se začal rozpínat až zase mizel za okraj. Než stihl zmizet, utvořilo se několik dalších a tak oko vypadalo, že se v něm střídá plno černých a plných kroužků. Když se do něj zahleděly, přes černou se náhle začala rozpínat bílá a uprostřed oka se otvořila černá protáhlá zornice.
"Carewe, ty... tvoje oko..." mumlal Lairgnen, zatímco Asurra si ho už prohlížel zblízka.
"Ten člověk, který nám pomohl s Torayenem byl Nocturnal. Učil mě. Tohle oko je nejvyšší umění Khythelingů, je opravdu těžké ho ovládat, tak jak potřebuji. Věřím ale, že na pár oživených mrtvých čarodějů a draků s tím vystačím." řekl a otočil se k nim zády. "Měli bysme sehnat ostatní. Přišel sníh a první krev, která jej pokryla. Přišel čas Dračího krále, kde je Torayen?"

Když Asurra svolal všechny členy Bratrstva a Bloodletterovi skupiny, shromáždilo se ve velké hale na šedesát lidí. Chvíli na dav hleděl od trůnu a pak se postavil. Hluk v místnosti utichl a všechny zraky se upřely na něj. Polknul, opravdu se na tuto promluvu netěšil.
"Safír v očích, synem krvavé lovkyně a poznamenám znamením sněžné sovy. Obdarován temnotou, jenž přináší světlo. Ohnivé jezero v duši, hořelo ohněm pradávných. Modré plameny, to byl mocný dech draka. Až ledové květy pokryjí nebe a svět zahalí rudá, vrátí se Dračí král. Takhle zní Oslava Dračího krále. Proroctví, odkaz, který nám tu k naší obraně před necromantkou Redix, zanechal Stvořitel Nocturnal. Z Adaharských plání k nám přišel sníh a Redix započala svůj první krvavý tah. Právě teď a tady, jako Siegran Deadrine, vůdce Bratrstva, žádám o pomoc Dračího krále, uživatele černé kosy, Torayena Bloodlettera. Podle posledních slov ve vzkazu našich dvou přátel Caileana Raccodilleho a Kainreda Rodachirda, jehož vize o těchto čtyřech, jak věřím, svět navrátí zpět k míru, žádám o pomoc též potomka Nocturnalova, Khythelinga Carewdella Novahkiira, uživatele Raiju Lingu, syna Crowderyho Novahkiira, nejvyššího z lovců démonů. Žádám o pomoc Dastiche Caralinga, majitele zvířecího převzetí slunečního boha. A žádám o pomoc Lairgnena Fairbaira, uživatele jednoho z královských mečů, Bouřného krále, s ostřím z nebeského chromu. Prosím přistupte blíže, abych se mohl jako představitel této mocné skupiny, jejíž cílem je ochraňovat nejen nadpřirozeno, ale též obyčejný lid, poklonit a znovu požádat o záchranu všech, požádat jako někdo, kdo téhle velké války nesmí vstoupit." když to udělali, přešel blíž a sklonil se. Ano, sice Kainredovi říkal, že vizím do budoucnosti nevěří, ale Sethanel zemřel v jeho objetí. A teď posílá další lidi riskovat život.
"Přestaň se klanět, je to otravné." zavrčel Bloodletter. "Šel bych z Redix nadělat kostičky tak jako tak." navzdory situaci se musel Lairgnen tiše zasmát.
"Jsi moc jemný." v očích měl pomstychtivý výraz. "Z tý mrchy nic nezbyde."



Roku 1628 začala a za několik hodin skončila čtvrtá Velká válka o moc jak v Zemi, tak o moc magickou. Ačkoliv v tého válce hrálo svou roli velké množstvé bytostí, hlavního boje se jich mělo účastnit pouze pět. Nikdo ale nečekal, ani Nocturnal sám, že Redix využije velice starou, témeř zapomenutou magii, která se dala využít jen za použití nepředstavitelně obrovského množství Aghri vysoké úrovně na jednom místě. Témeř nezničitelná past, zmrazení v čase, zvaná Iceling. Hlavní boj trval pouze několik minut, během kterých se necromantce podařilo nahnat ty, jenž ji měli zničit nadobro, do své pasti. Použití této magie pohoršilo Nocturnalovu sestru Miagylain, nejstarší ze Stvořitelů. Tehdy poprvé i ostatní Stvořitelé zasáhli do osudu světa. Redix byla popravena za své dosud jimi arogantně přehlížené zločiny. Nicméně aby do světa nezasáhli více a vydržela rovnováha mezi světem smrtelníků a světem Stvořitelů, dosud je časová kletba jméne Iceling aktivní a hrdiny, jejiž návrat byl úzkostlivě očekávan, stále drží ve svém zajetí.

Phi-Re: B-16

1. července 2014 v 18:52 Phi-Re



Pootevřel oči. Jeho tváře se dotýkala čisi ruka. Viděl, jak se v očích, kterého ho sledovaly, zalesklo, když své úplně otevřel.
"Tory." Lairgnen se k němu sklonil a jak ležel, tak ho opatrně objal. "Jak dlouho jsi chtěl ještě spát?" zamumlal. Torayen lehce pootočil hlavu a zabořil nos do Lairgnenových vlasů.
"Promiň mi... Moc si nepamatuju, co se dělo,... neublížil jsem ti?" Torayen zvedl ruce a prsty vsunul do jeho vlasů.
"Ne, jsem v pořádku. A je moc dobře, že ty taky." zamumlal Lairgnen a rty černovláska pohladil po tváři až ke rtům. Jemně se o ně otřel. "Stýskalo se mi, ty blbče." šeptnul. Torayen se pousmál.
"Je v pořádku, že jsem napůl Khytheling?" zeptal se.
"Nevadí mi to."
"A co duševní šrámy, Phi-Re?"
"Jsou v pohodě."
"Jsem drak a dokonce Dračí král, co má zabít něco, co nedokázal Stvořitel?"
"Bez problému."
"A že jsem byl jsem Dheoth?"
"Je mi to jedno. Jediné, co mě zajímá, jestli jsem ti předtím v souvislosti s tím neublížil." zamumlal. "Každý máme věci, co nechceme aby někdo jiný věděl. Urazil jsem se jak děcko, promiň mi." Torayen stáhl ruce z jeho vlasů, až se Lairgnen začal bát, jestli se nemýlil.
"Vlastně je pravda, že to od tebe bylo docela podlé, věděl jsi, že bych kvůli tomu pískleti neodmítnul." pak ho pevně objal. "Dheoth sice znamená to, co si myslíš, že jsem musel trpět. Ale když už se jednou někdo stane tímhle otrokem, záleží na tom, jaké bude mít štěstí nebo smůlu na pána. Já měl štěstí, protože můj pán byl slaboch, který ať se snažil jakkoliv nedokázal zlomit mou vůli. To je asi jediné, co jsem zdědil po svém prašteném otci." začal se tiše smát. "Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl někdo trápit, jestli mi neublížil. To já se bál, že se setkám s tvou tváří, v které bude znechucení. Minulost mě netrápí, ale nejsem rád, když se o ni zajímají jiní. Laire, je minulost důležitá v tom, co je teď? Myslel jsem, že tvoje odpověď bude ano, tak jsem raději utekl. Promiň, tolik kecáním, to mi není podobné." smutně se usmál. Lairgnen ho políbil na tvář.
"A já myslel, že je to důležité pro tebe. Takové nedorozumění, Torayene Bloodlettere." pevně ho objal. "Hlavně už nic takového nedělej, Tory."


Uběhl měsíc a Asurra pomalu ztrácel naději, že by si to Cailean rozmyslel a s Kainredem se oba vrátili. Jaký vážný důvod to byl, že museli oba bezestopy zmizet a zanechat za sebou jen krátký vzkaz, v kterém nebylo žádné uspokojivé vysvětlení? Navíc zmizel i Carewdell, kterého někam odvedl ten šedovlasý muž. A Dastich se každé ráno někam vypaří Lairgnenem a vracejí se pozdě v noci úplně vyčerpaní. Nejmenší starosti mu dělá překvapivě Torayen. Chodí cvičit a trénovat s Mithogem do výcvikové haly, která je vzdálena asi dva kilometry od skrýše a třikrát tak hluboko. Povzdychl si. Za sebou ucítil pohyb.
"Potřebuješ něco?" zeptal se a dál pokračoval ve vyplňování papírů, které se za Waldrenova vedení, nějak podezřele moc nahromadily v kanceláři.
"Zase jsi protivný." zavrčel hlas za ním. Mladší tygří dvojče se pohodlně usadilo na kraji jeho stolu a vzalo do ruky jeden z papírů.
"Ty máš se špatnými náladami, co říkat, Dele." povzdychl si Asurra a papír mu z ruky sebral a položil ho zpět na místo. Chlapec si uraženě odfrkl
"Chtěl jsem se přijít podívat, protože jsi tu sám. Tak nic." seskočil ze stolu, ale Asurra ho chytil za ruku a poodsunul křeslo, aby se nemusel otáčet.
"Pokud nemáš nic na práci, tak bys možná měl navrhnout Torayenovi, že mu pomůžeš s tréninkem, místo abys zdržoval lidi při práci." řekl. Viděl jak se Deleuzemu zaleskly oči.
"Já... promiň. Už tě nebudu otravovat, tak mě prosím pusť, půjdu hned pryč." vzlyknul.
"Vím, že jsi v tom pokoji také stále sám, ale nesnaž se mě přesvědčit, že jsi přišel kvůli mně, Dele. Tak to teď pověz správně." vyzval chlapce a sevřel pevněji jeho zápěstí.
"Přišel jsem kvůli sobě, protože mě tu nikdo nepotřebuje! Ani Dastich, ani drak! Nikdo... Já jen myslel, že s tebou bych mohl chvíli být, protože jsi byl jediný kdo mě neodháněl. Ale asi jsem se mýlil, omlouvám se... omlouvám se. Omlouvám se, že jsem tu navíc. Omlouvám se, že překážím..." vzlykal a plakal tak moc, že nestíhal otírat slzy. Překvapeně vyjekl, když ho Asurra stáhl na sebe a objal.
"Nejsi tu navíc a nepřekážíš. Já jsem rád, že jsi přišel, ale nelíbí se mi, když mi někdo lže o tom, co cítí. Promiň, že jsem byl zlý a rozplakal tě." zašeptal mu do ucha, zatímco si pohrával si jeho vlásky. "Už to neudělám, slibuju." začal chlapci jemně škrábat záda a cítil jak se pomalu uklidňuje. "Dneska jsem se napracoval až až a hrozně mě z toho stálého hrbení se tady nad stolem bolí záda..." postěžoval si. "Nemohl bys mi s těmi zády pomoci?" zeptal se. Deleuze k němu zvedl pohled.
"Jak?" zeptal se. Asurra se ale místo odpovědi i s ním v náruči zvedl a šel s ním pryč z kanceláře. Tygří dvojče se mu rychle pověsilo na krk.
"Uvidíš, řeknu ti to u tebe v pokoji." usmál se Asurra. Deleuze se nechal poslušně odnést až do pokoje, začínal se trochu bát, když se octl v posteli a on byl nad ním a příliš blízko.
"Přetoč se na břicho." poručil a blonďáčka ani nenapadlo protestovat.
"Já myslel, že se budu já starat o tebe." namítl, když na zádech ucítil Asurrovi nehty. Neubránil se blaženému vrnění.
"Rozmyslel jsem si to, přeci jen se raději dívám, když jsi ty spokojený." usmál se Asurra a pak chlapce pohladil po vlasech. "A taky se říká, že hlazení koček je dobré na srdce. Ty jsi sice trochu větší kočička, ale přitom milionkrát víc roztomilý. A zvlášť, když se v téhle podobě takhle červenáš." naklonil se blíže k jeho tváři. "Ale červenáš se proto, že takhle mluvím nebo proto, že se tě dotýkám?"
"Um, obojí... asi." zamumlal Deleuze a rázem byl červený ještě víc.
"A červenal by jsi se, kdyby to byl jiný chlap?" zeptal se Asura a sjel dlaní na Deleuzeho bok.
"Myslím, že ano... Ale nechci, aby se mě takhle dotýkal nebo ptal někdo jiný než Asurra..."
"Takže je v pořádku, když" dlaní mu po boku přejel a prudce ho přetočil na záda "udělám tohle?" chytil ho za tričko a vyhrnul mu jej až ke krku. Deleuze tiše vyjekl a pevně zavřel oči, když se Asurrova tvář ocitla ještě blíž. Zalapal po dechu, když na levé bradavce ucítil vlhko a pak Assurův teplý jazyk, která ji několikrát obkroužila. Pootevřel oči a rychle je zase zavřel, protože jeho tvář Asurra pozoroval. Po této reakci se odtáhl.
"Nelíbí se ti to?" pohladil chlapce po tváři.
"Stydím se... A nevím, co bych měl dělat." zamumlal Deleuze a zakryl si rudou tvář rukou.
"Pokud chceš, abych přestal, tak to řekni. Pokud ne, tak jen lež, všechno budu dělat já." řekl Asurra a políbil ho na zápěstí té ruky, kterou si Deleuze zakrýval tvář. Byl překvapený, když chlapec mlčel a dokonce z tváře odtáhl ruku. Pak se začal usmívat. Sehl se a lehce se svými rty dotkl jeho.
"Ty jsi vážně úžasný, Dele. Neboj se, chci se s tebou jen chvilku mazlit." políbil ho na bradu a začal mu něžně laskat krk. Na moment se poodtáhl a zvedl oči k jeho tváři. "Raději se tulím a mazlím, než ty více nemravné věci. Sem divný?"než stihl Deleuze něco říct, zabořil hnědovlásek tvář do jeho břicha.
"Máš tak jemnou kůži, Dele. A tohle roztomilé ploché bříško, chci ho celé opusinkovat." od hrudi ho začal zasypávat polibky až skoro k podbřišku. Deleuze mu vnořil prsty do vlasů. Asurra překvapením ustal v pohybu a jeho pohled tygřímu dvojčeti připadal, jako by na něj hledělo smutné štěňátko.
"Je to opravdu divné, že?" zeptal se a Deleuze se neubránil připitomělému výrazu.
"Kolik ti je, deset?" zabručel. Asurra naklonil hlavu do strany.
"O dvanáct více... Takže jsem opravdu divný." posadil se vedle a postel a zamyšleně si podepřel hlavu. "Je to opravdu tak zlé?" zabrblal si pro sebe. Deleuze se napřímil do sedu a naklonil se k němu.
"Myslím, že už jsi ztracený případ." zašklebil se a popadl ho za zápěstí. Hnědovlásek na něj vyjeveně koukal. Ostře se nadechl, když si chlapec strčil do pusy jeho prsteníček a silným stiskem zabořil lehce protáhlé tesáky do Asurrovi kůže.
"Hej, Dele! Tohle bolí." tygří dvojče ho ale neposlouchalo, uvolnilo stisk a začalo jeho prst sát a hladit jazykem. Když se odtáhl, po ráně nebylo ani stopy. Svaly v Asurrově tváři se napjaly, když chlapec pootevřel rty, aby do úst vzal další prst. Vyjeveně mu poklesla brada, když Deleuze jeho prostředníček pouze olízl.
"To bylo za to, jak o sobě mluvíš." řekl blonďáček a přiblížil se víc k Asurrově tváři. "Jsi úžasně vysoký a hezký. Máš sílu a tvůj Psychosiaz je opravdu něco na úrovni velkého mága. I když máš hodně moc starostí, dokáže se pořád usmívat a starat se o ostatní. A lidé okolo tebe, tě za to zbožňují. A teď vedeš Bratrstvo! Cokoliv, ale nemůžeš o sobě říct, že jsi divný, ať už kvůli čemukoliv. Takové věci patří k lidskosti a každému se líbí něco jiného. Mně se líbí, když se mě Asurra dotýká, jsem divný?" vychrlil ze sebe. Hnědovlasý muž na něj chvíli hleděl, neschopný slova, ale pak se na chlapce vrhl a sevřel ho v objetí.
"Ne... promiň." zamumlal. Deleuze se mu vměstnal do klína a opětoval jeho objetí.
"Opravdu ale doufám, že to mazlení, jak jsi říkal, nemělo být jen pro tvoji zábavu. Nechci říkat něco jako, jsem rád, že můžu být konečně užitečný..."
"To bys mě ale vážně naštval, Dele. Ale už jsi řekl, že se ti líbí, když se tě dotýkám, takže bych ti to ani nevěřil." řekl a usmál se, když se na něj chlapec přitiskl. Vyděsil se, když se jeho malé tělíčko začalo třást.
"Dele...? Co se děje?" začal ho konejšivě hladit po zádech, když přišly první vzlyky.
"Jsem šťastný... Když jsi mě objal, konečně jsem něco dostal já." popotáhl. Asurra úlevně vydechl, V první chvíli se vážně vyděsil, že něco provedl a tím ho rozplakal. Aniž by chlapce pustil, lehl si a zabořil nos do jeho vlasů.
"Vážně? Tak já ti dám spoustu různých věcí." vtiskl mu polibek na psánek. "Začnu s touhle pusinkou." přitiskl ho na sebe, co nejvíc. "Opravdu se mi nebude chtít potom odejít."
"Tak nechoď. Spi to se mnou, Asu... Můžu ti říkat jménem?" vzpomněl si jak ho při pozdravu ten cizinec jmenoval. Stejně jako pravé jméno Payneho je Cailean i Asurra je jméno pouze pro Bratrstvo. Ale teď už ho snad nepotřebuje, ne?
"Můžeš, ale chci abys mi říkal jinak než ostatní, co používají pouze zkrácenou formu. Oslovuj mě jím celým." zašeptal mu do ucha Asurra.
"Siegrane..." zamumlal chlapec. Asurrovi projel tělem zvláštní pocit. Zatím nikomu nedovolil říkat mu takhle, ale zjistil, že u Deleuzeho mu to vůbec nevadí. Vlastně se mu to líbilo. Polknul.
"Řekni to znova, prosím."