I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







TNT: Neodpustitelné hříchy 15/2

23. ledna 2016 v 2:04 | Akira

Anomálisti - část druhá



Nespokojeně jsem mířil k Isaacově pokoji. Nakonec, jsem ze sebe vysypal všechno, co jsem mohl a druhý příběh už jsem neslyšel a to jsem byl tak zvědavý. Navíc mě hryzalo svědomí. Nevydržel jsem to a pověděl mu o dvojčatech. Alex mi naštěstí pak prozdradil, že už to věděl, porušil jsem ale svoje slovo. Beru to jako štěstí pro mě, že jsem si v tu chvíli vůbec nevzpomněl na Willovi zvláštní schopnosti a nestihl vyžvanit i to. Hlodal ve mně pocit, že jsem Alexe zklamal. On mi totiž vyzradil něco, co žádá trochu důvěry a já vykecal věci, co jiní svěřili mě. Přesto jenom mlčky poslouchal a ani jedinkrát mě nepřerušil. Ne, nebudu mít klid, dokud za ním nezajdu a neomluvím se za to. Zaklepal jsem u Isaaca. Škrábání, které přišlo v odpověď mě vyděsilo, přesto jsem si v tom momentu dokázal vzpomenout, že se ve vlaku zmiňoval o nějakém zvířeti. Opatrně jsem pootevřel a ven zvědavě vykoukla albínská fretčí hlava. Kleknul jsem si a chtěl roztomilé zvíře pohladit. Za svůj pokus jsem si ale vysloužil hryznutí do prstu. Než jsem se vzpamatoval, chlupatec se nahrbil a utekl se schovat. Vešel jsem dovnitř a zavřel. Isaac mě upřeně sledoval a vypadal překvapivě dobře.
"Promiň za Rufuse, naivně jsem si myslel, že z něj bude nevídaně hodné zvíře, ale vypadá to, že s ním začala lomcovat puberta, pár dní a už mám od něj rozžvejkaný prsty," řekl a krátce se zasmál, což mě zarazilo.
"Isaacu... jsi v pohodě?" musel jsem se zeptat. Podíval se na mě pohledem, který jsem měl ve tváři nejspíš já sám.
"A co ty?" opáčil. A najednou jako by po těch dvou nezodpovězených otázkách v místnosti padla jakási neviditelná bariéra.
"Je to strašidelné,... že?" sedl jsem si na zem a nechal si doprovolně okusovat klouby tím vzácně bílým predátorem.
"Vlastně se mi právě ulevilo. Nejdřív jsem nebyl vůbec schopný myslet a pak byl najednou klid... Jsem rád, že v tom nejsem sám, Willovi jsem asi nepřipadal úplně normální a Chris za mnou zatím nebyl ani jednou," přes tvář mu přelétl posmutnělý výraz.
"Myslím, že neví, jak s tebou má mluvit, proč za ním nezajdeš sám?" zeptal jsem se a postavil se.
"Nesetkali jsme se zrovna v přátelském duchu a vlastně ani nevím, jak to teď mezi námi je, takže..." odmlčel se a sledoval mě očima. Přesunul jsem se k blíž k němu a sedl si přímo před postel. Natáhl se pro obtěžující mě fretku a v očích se mu usadil tázavý výraz, když jsem stále mlčel. Ve skutečnosti jsem netušil, jak správně sformulovat slova. Nakonec jsem se to rozhodl podat jako největší filmové klišé.
"Díky za záchranu života," řekl jsem. Nevypadal, že si jistý tím proč mu to říkám, tak ač se mi příliš nechtělo připomenul, jsem mu tu chvíli, kdy toho netvora přesekl vejpůl, když se na mě chystal zaútočit.
"Byla to náhoda, že jsem něco takového udělal. Netušil jsem, že mám takovou formu síly, ale..." odmlčel se a věci kolem se najednou začaly chvět, nějaké papíry na stole se rozlétly po místnosti a závěsy v oknech se divoce rozvlnily. Fascinovaně jsem se rozhlížel, protože listy papíru stále vířily vzduchem kolem mě.
"Vítr?" zamumlal jsem, ale on zavrtěl hlavou.
"Taky jsem si to myslel, ale nedávalo mi to smysl s tím.. s tamtím..." uhnul pohledem. Chvíli jsem nechápavě koukal, než mi to docvaklo a přikývnutím jsem ho pobídl, aby pokračoval.
"Dost jsem nad tím přemýšlel a zkoušel to použít znovu. Když jsem se ale soustředil na vzduch, nefungovalo to, když jsem se dotkl papíru, nadělalo to z něj cáry. Myslím, že je to nějaký druh energie, který na povel vychází z mého těla, a když ho použiju mnoho, zhustí se a působí to jako vítr," jeho obličej se zdál najednou ještě více soustředěný. Cuknul jsem s sebou, když jsem si v pohybujích papírech všiml jakýchsi tmavých houstnoucích rých a najednou i elektrických záblesků. A najednou byly z papírů cucky. Povzdychl si.
"Je to strašně těžké ovládat, vždycky když toho použiju víc, udělá se z toho takový destruktivní vír," pustil s sebou házející zvíře, kterému se pevné objetí svého majitele zřejmě moc nezamlouvalo.
"Hurikán..." zamumlal jsem.
"Co jsi říkal?" zadíval se na mě.
"To nic,... ale stejně děkuju," vrátil jsem se k tomu, proč jsme o tom vůbec začali. Usmál se.
"Místo toho mi raději pověz, co se stalo pak, když jsem odpadl," řekl. Zahleděl jsem se na něj, ale hned jsem pohledem uhnul. Právě jsem se na něj podíval jako na blázna. Ovšem já si připadám stejně. Nejradši bych nevěděl nic, ale zdá se mi jako povinnost být toho všeho součástí. Jak dění ve vile, tak dvojčat, Richieho, Alexe a ostatních, Willa, anomálistů... Někde uvnitř sebe jsem věděl, že mě s touhle osobou někde uvnitř něco spojuje. Po této myšlence jsem si najednou uvědomil, že Isaacovi dokážu a můžu říct všechno. Protože je jako já.
"Jsi si jistý? Bude to spousta informací a nepěkných... a chystám se ti říct i mnoho dalšího a mezi tím jsou věci, o kterých bych nikdy mluvit neměl," varovně jsem se zeptal, ale on se k mému překvapení jen spokojeně usmál a poklepal na volné místo na posteli.
"Jsem skvělý posluchač, zahlť mě informacemi - pokud mi můžeš věřit," dodal a tím se rozplynuly mé poslední pochybnosti. Usadil jsem se na postel vedle něj a spustil.
...

Následující dny... týdny mi připadaly, jako by se slévaly v jeden velký rutinní celek. Často jsem až žasl nad tím, kolik jsme nad probíráním zjištěných věcí strávili času. Hledali jsme další, i pokud se jednalo jen o internetové fámy nebo knižní legendy. Debatovali jsme o našich silách a společně pracovali na jejich použití. Ačkoliv mě překvapivě šel led ovládat vcelku snadno, najednou mi připadalo, jako bych v jeden bod zůstal za Isaacem až příliš vzadu. Jeho učení se bylo pomalé, přesto byl každý velkým krokem, a o každý další mě dalece předháněl. Než jsem si to uvědomil, stal se pro mě nedosažitelným a začínal se zdokonalovat bez mé pomoci. Bádal dál po anomálistických faktech a i zdánlivě zbytečné věci proměnil v podstatnou síť faktů k odhalení něčeho nového. Čekal jsem, že se stane tajemnějším a odměřeným, přesto se zdálo, že to byla jen slupka uměle vytvořena k cizím lidem. Jednomu mohlo připadat, že se před očima mění, uvnitř byl ale stále stejný. Byly ale chvíle, kdy jsem měl z jeho téměř posedlosti vědět více a více, strach. Po času jsem zjistil, jak jsou mé obavy zbytečné. Isaacova přizpůsobivost všemu byla jedinečná, jeho způsob řešení problému a analyzování informací připomínal profesionálního stratéga. Každou minutu s ním strávenou mi stále něčím připomínal svou stále se formující se genialitu. Nebylo proč se tím znepokojovat. Isaac moc dobře věděl, co dělá a já byl rozhodnutý stát za ním. Byl jsem totiž ten jediný, s kým se o to všechno dělil. Kdyby mi to někdo tvrdil dříve, nevěřil bych, že je stvoření takového zvláštního, téměř magického, pouta možné. Aniž bych se obtěžoval otevřít dveře jeho nové kanceláře, kde v tuhle dobu vždy jindy byl, jsem ušel pár metrů dál a vrazil do jeho pokoje, ale zůstal jsem stát ve dveřích. Pobaveně jsem sledoval jak nahý pochoduje po místnosti a před zrcadlem postupně zkoumá několik kusů oblečení. Nezdálo se, že by si mě všiml, ovšem mezi mé poslední zájmy patří okukování nahého zadku mého nejlepšího přítele, a tak jsem se hned ohlásil.
"Nechápu, co to jako děláš, stejně skončíš nakonec takhle, ne?" vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou.
"Víš kam jdu?" podivil se a nakonec se rozhodl pro tmavý svetr s rolákem. Zakoulel jsem očima.
"Nemusím být tvůj BFF, abych to poznal," po použití toho vtipného puberťáckého výrazu se tiše uchechtl.
"Není v těhlech riflích můj zadek příliš velký?" udělal pózu z profilu.
"Jako mezi námi děvčaty..." odmlčel jsem se a přešel k němu a zmáčkl mu ho. "Seš děsně sexy, jenom tady," zmáčkl jsem mu hruď. ,,trochu ploché," řekl jsem kriticky a on mě pleskl po ruce. Vyjekl jsem jako filmová barbie, když po ní z kabelky vyjede vlastní čivava.
"Auky!" zženštil jsem tón a ublíženě se pohladil po hřbetu ruky. Pak jsme se oba rozesmali a zlepšili si tím tu stísněnou atmosféru. Když jsem si otřel slzy, vjel jsem mu rukou do vlasů a jeho hlavu si jemně přitáhl na rameno.
"Užij si to," zašeptal jsem.
"Díky, Cy," řekl stejně tiše a pak jsem ho pustil a nechal ho odejít. Od toho našeho prvního rozhovoru v tomhle pokoji uběhl již téměř měsíc a nakonec se zdá, že jak jsme začali, tak také skončíme. Sami. Ačkoliv Chris měl v sobě alespoň dost citu a hrál fair play. Je to pár dní, kdy se s Isaacem sešel a řekl mu, že odchází - odjíždí pracovat a věnovat se nějakému výzkumu kamsi do zahraničí a na rozloučenou mu nabídl první a poslední rande. Vyšel jsem z jeho pokoje a tiše zavřel. Vím, že to takhle náš Issy skončit nenechá. Dopadne to dobře, musí,... i kdybych ho měl opravdu vidět naposledy.



Pozn. autora: tak a teď jste se dočetli až sem a... jste zklamaní, že jo? Jedna praštěná sci-fi back story a spousta a spousta keců a nic v tom. Mělo to tu být, ovšem nemůžu všechno nacpat do jednoho dílu. Takže nebojte. Ono rande stále neproběhlo a ani svalnatý snědý muž stále nezasunul své svalstvo, všechno bude. A nezapomeňte mi napsat, jak se na to těšíte, po té deprimované pauze mi to moc pomůže. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama