I přes Leonovu příšernou osobnost (všechny mé špatné stránky, co bysme chtěli), spřátelujeme.
Naše vlkodlačí duše touží po nových druzích

Členství do mé nepokrevní smečky uzavřete ZDE.






NEW TNT: Neodpustitelné hříchy 15 - 1. část / 2. část

Mrkneme se, co je nového...

↑↑↑

... S tím, že nikdo neztrácí čas s komentáři jsem dávno smířená. Nežádám o ně, stačí mi hodnocení dole, které mi napoví, kolik lidí povídku či její kapitolu skutečně četlo. Ukažte mi, pro kolik lidí můžu mít důvod psát.

Ale komentáře ode mě si taky musíte nějak zasloužit,... že... :D







Ore Wa Hokage Ni Naru!

4. května 2016 v 21:50 | Akira

1. Akira pracovně

2. Akira pracovně



3. Aki-aki maká

4. Něco není v pořádku


5. Jsem tu...?

6. To bude asi ono...



7. Už nemá cenu jim vyčítat, jak jsem skončila...



8. Nikoho ale nezajímá...



9. Jen práce... nic jiného...



10. Kdo nemá rád chaotické plačtivé výpisy tomuhle se vyhněte obloukem...


11. Vlastně ani nepotřebuji, aby to někdo četl...




12. Ale je tam taková otázka... zajímalo by mě, zda si dokážu odpovědět sama... někdy...




Ani jsem se raději nedívala, kdy jsem vydala poslední článěk. Připadá mi to jako celé století, ale říct vám to, neviděla bych si do huby, páč jsem vlkodlak... přece ne... Tohle by měl být pouze mžik v mém oboru. (Ha! Ví někdo, v jakém filmu podobně tahle věta zazněla?)

A cože jsem celou dobu dělala, když kde nic tu nic ode mě? Věci často nejdou, jak bysme si přáli. V září by to byl rok a půl společného bydlení s přítelem. Jak jsme spolu byli dlouho? Dlouho... až jsem se divila. Hodně věcí bylo otočených... třeba jsem to byla já, kdo se každý rok divil výročí. - Vlastně se divil skoro každý měsíc, když se před ním ocitla nějaká sladkost, i když tuhle decentnost slavit nechtěl a stále si to datum nebyl schopný zapamatovat. Protože když má někdo někoho rád, tak proč to sakra dokazovat v jeden určitý čas? Někdo by to nazval Karmou, ale nakonec spíš nade mnou stáli šamanovi duchové přírody... přišla jsem na to rychle, ačkoliv není proč být spokojená...

Žila jsem si pohodlně, jako nezaměstnaný a vyžírka, jak se to naoko zdálo. Nikdo nevěřil, že s dalším pracovním odmítnutím se mi stále a stále špatněji spalo, snažila jsem se od peněz příteli ulevit, co nejvíc... až jsem toho potřebovala méně, než přítelovo morče. Pohubla jsem, tváře se mi propadly, chytla jsem skin fetky... Každý den mi tělo dávalo vědět, že se dějí špatné věci. Ačkoliv On tolik mluvil o tom, jak mě má rád, veškerá konverzace skončila u peněz a u té typické věty, ze které se mi udělá špatně ještě teď: ,,Nic neděláš, nepracuješ, nic neplatíš, nešukáš." Přestávali jsme spolu mluvit a oddalovali se, ačkoliv dokud mi to energie dovolovala, snažila jsem se pomáhat. Zvedala jsem mu náladu, když potřeboval, za cenu vlastního nepohodlí, ještě většího nedostatku spánku a neustálého odmítání už tak zanedbávaných přátel. Vždy byl uražený, když jsem se nešla věnovat jemu. Nezájem z jeho strany o mě se přesunul do bytu, který tak najednou i vypadal. Neměla jsem sílu vše zvládat... neměla jsem nakonec odvahu ho ani požádat o vynešení koše. Nakonec... jsem se na vše vykašlala též a cítila se, jako když pomalu ztrácím život... umírám... Měla jsem slzy na krajíčku, když jsem na Štědrý den zůstala doma sama, brečela jsem, když slíbil, že nakoupí, ale šel místo toho na pivo... tehdy už to byla poslední kapka. Přemýšlela jsem nad tím dlouho. Stále jsem doufala, že mu věci dojdou... pár věcí se změní, byť jen trochu... Doufala, že mě má pořád tam někde uvnitř rád a může to být takové jako dřív... Společné večery u her, u anime... Prostě spolu. Jako bych najednou prohlédla, když jsem mu další den psala návrh o rozchodu, jak rychle byl ochoten se mě zbavit. Další noc už jsem po dlouhé době spala zase doma... ve skutečném doma. I když o tom, už dokážu mluvit, ty čtyři roky školy, tři roky chození, rok a půl soužití se mi stále v hodně věcech připomínají.

V lepších podmínkách rodného města jsem měla práci sehnanou do pár dnů, v dubnu jsem nastoupila. Všechno se zdálo ideální, dokud jsem na vlastní kůži nepocítila, jak strašně nelidsky za sebou nasázené služby to jsou. Stále mě polívá neskutečné zoufalství... Stále nemám čas na přátele, na rodinu, na současného přítele... Je toho tolik, kam ještě potřebuju jít. Nemám nic jarního na sebe. Sotva jsem začala vypadat znovu jako člověk a hned se ze mě snaží všechno vyždímat. Domů chodím jen jíst a spát... Takhle by měl vypadat život? Není tu něco špatně...? Cítila jsem to už na konci měsíce, kdy jsem kvůli špatnému koleni několikrát upadla a nesmyslně z únavy vrážela do věcí nebo si obouchávala lokty. Stále mě děsí, jak mohl skoro skutečný pád ze shodů zle dopadnout. Cítím, že jestli budu takhle muset pokračovat dál, stane se něco zlého. Nemůžu nikomu vyprávět a vypovídat se... Dvanáct hodin v práci do sebe vcucnout vše... Nic mě nebaví... Nic mě nebaví, když vím, že na to mám tolik a tolik minut... I dnes píšu tenhle výpis po noční, po které jsem spala asi tři čtyři hodiny. Volné ráno bylo potřeba využít jinak... Hadám, že až tento článek zveřejním, opět se dlouho neozvu...

Včera jsem skákla do své oblíbené hry, kde mě někdo sháněl. Ta holčina mi byla se vším hodně podobná, hledala jsem útěchu, a tak jsem napsala: ,,Asi se rozbrečím. Budu to s ním muset ukončit. Někdo kdo nemá čas ani na sebe, ho nemůže mít ani na někoho jiného... kdo pozornost vyžaduje," ... Jedná se o současného přítele. Stále mu slibuji, kdy přijedu, copak to ale jde po noční a dvou denních? Už jsem mu několikrát zkazila radost... Je to sobecké myslet v tenhle čas víc na sebe a chtít si odpočinout, přestože vím, že se oba chceme vidět? Nebo je sobečtější říct ,,Budu to s ním muset ukončit?" Ta holčina mi na to řekla, že jsem blbá, a že se ponižuju. Tak jak to tedy je? Už mi z mého vyčerpání poměknul mozek a něco mi uchází? Poradí mi někdo? Dokáže se někdo vžít do mé situace?

A proč takový název článku? Každý určitě uhodl, že se jedná o známou větu / quote z Naruta, od samotné hlavní stejnomenné postavy. Ten první týden, kdy jsem jezdila domů a přemýšlela, co mám dělat... Na nic nebyla energie ani nálada... Čumět ale do svítícího notebooku není zrovna nejlepší výplň zbylého času... Chtěla jsem něco, u čeho nemusím moc myslet, a tak ač nepříliš nadšeně jsem se znovu pustila do Fairy Tailu a včera s velikým přeskakováním fillerů a opakovaných scén, dojela i Naruta. Abych tu nepitvala jen své živoření, které snad zakončím drahou odměnou v podobě Playstationu (to je ironie co, když na to nemám čas... ale od čeho jsou dovolenky pro bezzávazkový pípl), do kterého jako první pořídím milovaný The Elder Scrolls V: Skyrim a Borderlands 1, bych jen ráda zmínila svůj šok z Tartaros Arcu... Od nudy zmrzlé vesnice obrů rovnou do takovýho......... Ops, SPOILER ALERT masakru. Jako by si snad Stvořitel-sama nechával (téměř) všechny postavy živý, jen aby to mohl rozparádit s démonama... Jakmile jsem rozdýchala všechny ty slzavý party, málem v emočním záchvatu lžičkou trochu prudčeji vydlábla již načatou klávesnici, byl tu najednou (kapku) šokující konec. Fairy Tail Zero moje bebíčka trošku zhojil, ale ty dva rekapitulační díly mě svou brilantnosí před ročním pozastavením přímo nasraly. No nic.. byl čas posunout se dál, nálada na nic krátkého nebyla, tak jsem se pustila do dalšího mainstreamovýho (kruci, píše se to tak? ... totálně nevjem, lidišky) utrpení a tím bylo sledování Kabutova mistrovského Edo Tensei, jak ho aplikuje na všechny mé oblíbené postavy. Ještě, že SasUKE-kun je živej, jinak bych to asi nedala. (Uchiha-fan, no facepalms plz). Jenom druhý Stvořitel-sama má nejspíš dar natahovat dění zbytečně tak, že když došlo na závěrečnýho super-bosse, rejpala jsem se už nudou mezi zuby a ani masivní přetáčení nepomáhalo. Narození Naruta, Madara vs. Hashirama a Obito rozmačkanej pod sutinami mi navzdory své emočnosti nakonec přinášely pouze otrávenost a poté, co Obito asi po padesáté polomrtvý předal svůj Sharingan, mi najednou z každého dalšího dílu zůstalo takový cca pět minut. Celá ta věc byla až příliš přehnaná a z neustálého přimíchávání dalšího do už tak totálního debaklu, mi už přišlo, jestli to není jen nějaká zkouška hard-fanoušků. No co... Tak a teď bych měla znovu nakousnout svoje velice oblíbené Shit Art Online, že?



Takže... pokud je nějaká šance, že někdo byl tak chytrý a přeskočil to až na konec, tak poslušně hlásím, že se vrátím... někdy... jednou... Ale blog rozhodně nekončí. Je to můj milášek... A taky pardon za chyby... Noční... a už je zase noc, omg jdu chrápat. Tak zatím páčko a choďte hodně ven, ať teda nachytáte i za mě nějakej ten vápník (to není z mojí hlavy), když já jsem teda furt doma (to mi také někdo řekl).

P.s.: klidně si u mě hodně pozastavení, ačkoliv se mi to vůbec nelíbí.


Papa... vaše psychicky vyřízená Akira a bariérově nedostupný Leon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mei Mei | E-mail | Web | 20. října 2016 v 21:14 | Reagovat

Promiň, že to píšu sem, ale třídím SB a ráda bych, kdyby sis přečetl/a tento článek ➡ http://loveyaoiforever.blog.cz/1610/trideni-spratelenych-stranek
Děkuji moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama